První čtení: Mt 1, 18-25

Základ kázání: Iz 7, 10-15

 

Co pro nás znamená, když je někdo s námi? Myslím tím doopravdy s námi, nejenom naoko… Když máme komu dát ruku na pozdrav. Nebo i hlavu na rameno. Když máme spojence. Máme s kým promluvit, a nadto s kým mlčet. Máme s kým sdílet dobré zprávy, radosti, naděje, štěstí, vděčnost. Máme komu svěřit své otázky, pochybnosti, starosti, těžkosti, výčitky svědomí, obavy, obavy o druhé, obavy o svět, obavy o budoucnost. Máme s kým se smát. Máme s kým zvážnět. Máme vedle sebe druhého, který nás obohacuje svým pohledem, svou odlišností, sám sebou. Rozvíjíme se v jeho přítomnosti, sami se stáváme, kým máme být. Máme někoho, komu na nás záleží. Máme někoho, kdo pro nás riskuje. A kdo pro nás dokonce i dýchá. Neopouští nás v dobrém ani ve zlém. Neodsuzuje nás, ani když mu svěříme ty nejnešťastnější záležitosti svých životů. Spolu jsme silnější. Spolu jsme životaschopnější. Spolu jsme skutečnější. To všechno a mnohé podobné znamená, když je někdo doopravdy s námi. Není dobré, aby člověk byl sám. Že nemusíme být sami, je jedno z prvních slov Božích. Na to se můžeme ve víře spolehnout. Není jen „něco nad námi“. Je někdo s námi. A není to jen tak někdo.

Víra by se na to mohla spolehnout úplně samozřejmě. A přesto už dávno přicházely doby, kdy bylo potřeba naléhavě ujistit… Kdy bylo potřeba říct napřímo: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)“.

Ten úsek z knihy proroka Izajáše svědčí o době, kdy v Jeruzalémě vládl judský král Achaz. Šlo o neklidnou dobu, kdy celou oblast podmaňovala Asyrská říše. Král aramejský se tehdy dal dohromady se severoizraelským králem a oba chtěli přemluvit i judského Achaze k povstání proti Asýrii. Achaz však nechtěl hazardovat. Raději dával přednost dobrým vztahům s Asýrii. A tak nakonec aramejský i severoizraelský král vytáhli proti Jeruzalému. Vyděšený Achaz se následně obrátil s prosbou o pomoc přímo na asyrského krále a nabídl se mu jako vazal. Tím získal mocnou ochranu. Když Asyřané zanedlouho vpadli do celé oblasti a zničili nejprve Aramejské a pak i severoizraelské království, Judsko si jako vazalský stát udrželo určitou samostatnost. Na první pohled se tedy Achazův plán zdál být rozumný. Ale z prorokova úhlu pohledu Achaz spoléhal víc na svá politická řešení než na Hospodina. Judsko pak zůstalo vydáno de facto na pospas asyrské zvůli. Za Achazova syna Chizkijáše Asyřané vpadli i do Judska a téměř je zničili.

A my jsme se dnes spolu s Izajášem vrátili přímo k těm zlomovým okamžikům, kdy králové aramejský a severoizraelský vytáhli proti Judsku a kdy Achaz řešil dilema, zda poprosit Asyřany o pomoc.

Tou dobou přichází k Achazovi prorok Izajáš a klade na srdce: Nenech se zatáhnout takhle hluboko do válečné beznaděje. Nepřipoutávej své srdce k nepřátelské velmoci. Jen si vyžádej znamení od Hospodina, svého Boha! Doptej se na Boží přítomnost v tomto potemnělém čase. Jen se nech ujistit o Boží přízni a o jeho záměrech se svým lidem!

Achazova odpověď zní až podezřele zbožně: „Nebudu Hospodina pokoušet.“ Achaz tak odkazuje na dobře známou historii, kdy Izraelci pokoušeli Hospodina pochybnostmi: „Je mezi námi, Hospodin, nebo není?“ Říkali si, že snad ani nemá smysl Hospodinu sloužit a žít podle jeho vůle, pokud nám nějak nedokáže, že je s námi. Pokud nám nedá hmatatelný důkaz, že se nám víra vyplatí, že nejde do ztracena. Když Achaz říká: „Nebudu Hospodina pokoušet“, naráží na tuhle starou historii a na první poslech promluvil papežštěji než papež. Ale vlastně v tu chvíli smysl Izajášových slov překroutil. Izajáš Achaze nevybízel k tomu, aby Hospodina pokoušel svými pochybnostmi. Je přece dobré prosit Boha o odpověď, když si člověk sám neví rady. Je dobré hledat Boží přízeň právě i nepříznivých dobách. Je velmi dobré hledat ujištění od Boha místo iluzorních jistot, které nabízejí bezbožné mocnosti a velmoci. To všechno může člověk chtít úplně upřímně, aniž by zpochybňoval víru v základech, aniž by Hospodina pokoušel.

Naopak Achazova zbožně znějící slova byla vlastně jen maskou zastírající, že Achaz s Hospodinem nepočítal právě v tu chvíli. Achaz se totiž v hloubi duše neobával možnosti, že by se znamení od Boha nemuselo dostavit. Obával se naopak, že by mu znamení od Boha mohlo zatarasit cestu, kterou si zvolil sám. Že by mu mohlo rozhodit plány, kterými se chtěl posichrovat. Achaz je člověk, který chce mít věci ve své režii a nenechá si do nich mluvit. Ani prorokem. Ani Bohem. A tak se namísto smlouvy s Hospodinem spolehne na smlouvu s Asýrií.

A na to mu prorok Izajáš odpovídá: I když ty sám na Boží znamení zvědavý nejsi, můj Bůh dává znamení vhod i nevhod. „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)“. A to si piš, že je dobrá zpráva, i kdyby tě vylekala sebevíc…

Jaké dítě měl tehdy Izajáš na mysli? Kdo měl být záhadný Immanuel v Izajášově době? Izajáš mohl mít na mysli vlastního syna z prorockého rodu – jindy tak o své rodině vypovídal: „Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli znameními a zázraky od Hospodina zástupů, který přebývá na hoře Sijónu.“ Anebo mohl mít na mysli syna z rodu Davidova – jiného, budoucího krále, který přijde po Achazovi. Nadějná zvěst toho jména se mohla pojit už s Achazovým synem Chizkijášem, který Hospodinu věřil o poznání víc než Achaz… Který upřímně vyznával, že Bůh je s námi… A který se pro ostatní věřící stával znamením stability ve víře i v těžkých časech, znamením nové naděje do budoucna… Mimoto mohl Izajáš prostě i vyzdvihovat protiklad mezi Achazovou ustrašeností a mezi odvahou anonymní dívky, která dá dítěti tak povzbudivé jméno, naplněné důvěrou. Zkáza se přiblížila, ale záchrana také. Kdesi na obzoru se rodí syn, pravý syn Davidův.

Ta slova: „S námi Bůh“ se s různou intenzitou navracejí napříč všemi generacemi biblických postav. Ale někdy se ohlašují zvlášť bezprostředně, hmatatelně, ztělesněně. Ve zlomových chvílích jimi Boží lid přímo otěhotněl. S nebývalou silou ta slova rezonovala v Ježíšově příchodu na svět. A Josef je Bohu díky bral úplně jinak než nešťastný král Achaz. Josef je nebral jako nevítaný hlas, před kterým by si chtěl jenom zacpat uši a obrnit své nitro. Ruku v ruce s tím Josef nebral ani Mariino nečekané těhotenství jen jako čáru přes rozpočet. Nebral ho jen jako nežádoucí záležitost, které by se měl zbavit stůj co stůj. Ale v pokoře víry připustil, že i v takové situaci je Bůh s námi – ještě spolehlivěji, nadějněji a milosrdněji, než by si Josef sám předtím dokázal představit. A tak v nové otevřenosti víry přijal Boží plány, které dalece přesahovaly jeho osobní situaci.

„S námi Bůh“ – co to pro znamená nás? Že nejsme sami… Že máme spojence… Že máme budoucnost… Ne, neznamená to, že by nás odteď čekaly už jenom samé zářné zítřky – trefně se říká, že Bůh nám neslíbil svět bez bolesti, ale slíbil nám, že i v tom bolestném bude s námi. A neznamená to ani, že bychom mohli s Božím manipulovat jako s ospravedlněním čehokoliv, co nás napadne – s jistotou, že Bůh je přece vždy s námi, ať už nás napadne cokoliv. Pozor, motto „Bůh s námi“ nosila na svých uniformách i nacistická armáda… A díky příběhu nešťastného krále Achaze nám dochází, že připomínka „Bůh s námi“ jde někdy naopak proti přehnaným sebejistotám a triumfalismům. Už se sice vždy nemůžeme spolehnout na vlastní jistoty… Ale v neustávající otevřenosti víry se můžeme obracet k tomu, kdo s námi jistojistě zůstává v Ježíši Kristu. Právě i uprostřed slabostí a obav z neznámé budoucnosti. I tam, kde se člověk vzdá jakýchkoliv výhod, až jej to zlé hrozí úplně převálcovat. I tam, kde si přizná ztroskotání vlastních plánů… A přesto i tam se k nám Bůh sám přiblížil tak důvěrně, spolehlivě a osobně jako Ježíš, který se hlásil i k lidem úplně opuštěným a ztraceným – a tak se stal zosobněným znamením Boží přízně až do krajnosti. Znamením, že Bůh s námi zůstává za každých okolností, navěky věků.

 

Slovo poslání: 2J, 1, 3