První čtení: L 24, 33-38

Základ kázání: Sk 3, 12-19

Z pohledu vnějšího (nevěřícího) pozorovatele byl Ježíš ukřižován a památka po něm možná už brzy vymizí v nenávratnu.

Z pohledu věřících však Ježíšovo dílo pokračuje. Ježíš byl vzkříšen a ujal vlády nad světem, v němž se dál šíří jeho Duch a v němž se již různé události proměňují vstříc Jeho zaslíbené budoucnosti.

Z vnějšího pohledu zatím není jasné nic takto jednoznačného. Nicméně něco se nepopiratelně děje. Někdy jen nenápadně a skrytě. Jindy alespoň s místním rozruchem. Teď zrovna chromý ubožák, který vždy žebrával před chrámovou branou, se při setkání s apoštoly Petrem a Janem nečekaně postavil na nohy. Člověk, kterého místní považovali za takovou nezbytnou kulisu a občas mu pár drobných i hodili, ale nelámali si hlavy s otázkou, jakou má ten člověk budoucnost. Pravděpodobně pro něj neviděli žádnou zvláštní budoucnost. A právě toho teď postavila na nohy apoštolská slova víry v Ježíše Krista a podaná Petrova ruka. Nebude muset dál prožívat jenom úmorný koloběh ponížené závislosti na druhých. Posílen vírou opouští bludný kruh. A konečně také vstupuje do jeruzalémského chrámu, před kterým celý život sedával, ale kam podle tehdejších nařízení jakožto chromý nesměl. Není dál oddělen od proudu života.

Podobné události se již dějí. Pro dějiny světa zatím sice zdánlivě málo významně, ale pro jednotlivé lidské životy rozhodující. Alespoň nejbližší přítomní si už všímají: Co se tak zvláštního stalo, že tenhle člověk, co v našich očích prakticky neměl perspektivu – že zrovna on se teď postavil na vlastní nohy a chválí Boha a šíří kolem sebe radostnější atmosféru?

Sbíhají se a diví se tomu. Apoštol Petr hned na začátku uvede na pravou míru falešné představy o víře: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?“ Nemyslete si, že proměna jeho života závisela hlavně na tom, jací jsme zrovna my dva borci víry, jak vzorově jsme se modlili či před jak dlouho dobou a nakolik důvěrně jsme Ježíše poznali. Samozřejmě je dobré se modlit a samozřejmě jsme rádi už dávno Ježíše poznali, ale o náš význam tu nikterak nejde. To dobré nezávisí na síle našeho zbožného snažení a nezapůsobili jsme žádnou magií. My jenom vděčně otevíráme prostor Kristu, jenž mezi námi sám působí. Ten prostor jeho působnosti chceme rozšiřovat. Jeho moc chceme zvěstovat, ba dokonce ve vší pokoře zprostředkovat, když nás přibližuje ke druhým lidem. Nezablokovat jeho životodárné působení. Neubíjet jej právě svým omezeným významem, svým egoismem, svým vymezováním se vůči Kristovu životu ve vlastní uzavřenosti. Nezabíjet dál mezi sebou jeho příležitosti.

Nepodceňujte Kristovo působení. A nepodceňujte ani, co způsobila lidská zatvrzelost vůči němu. Petrova řeč zní čím dál naléhavěji – jak slovy soudu, tak slovy ještě větší naděje ruku v ruce spojenými: „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha.“ Závažná Petrova slova, zahrnující i obžalobu. Proznívá jimi, že tváří v tvář Kristu nelze být v jádru neutrální. Uvědomuji si: Mám sice občas dojem, že trávím příliš prostý, obyčejný a vlastně nedůležitý čas v nějaké domácí šedé zóně – dál od velkého dobra i od velkého zla… Mám občas dojem, že sice nežiji vždy příliš zářně, ale ani ne zas tak hrozně. Jenomže Petr najednou odhaluje v ostrém světle: V jádru je důležité, komu dáváte svá srdce; Co upřednostňujete. Jestli se stavíte na jednu, nebo na druhou stranu: Zdali si podvědomě vybíráte život, nebo smrt.

Před Ježíšovým ukřižováním lidé protestovali raději za propuštění vzbouřence Barabáše. Mohl jim připadat atraktivnější – jak drsný miláček lidu – a mohli do něho vkládat naděje, že on ještě zavaří těm mocným nahoře. A zatočí s nimi… Ale byl to vrah. Taková volba lidu zní dodnes povědomě: Davové preference spojené mimo jiné s amnestiemi pro vrahy nebo pro jiné pofidérní hrdiny a zločince… A vzrůstající popularita gaunerů ve veřejném prostoru… Takže v některých obdobích zločinci s těmi mocnými nahoře víceméně splynou. Jakoby oni snad měli určovat, co má v životě smysl a co má na světě budoucnost. Nikoliv křehký, slabý, zašedlý, zesinalý, ba ve světě ztracený svatý a spravedlivý, který tady už skoro nikoho nezajímá a který podle rozšířených dojmů nezmůže už nic tak zázračného v našem tvrdém světě, takže veřejnosti už poněkud přestalo záležet na tom, kde skončí – jestli na kříži nebo kde… Ale ti gauneři si někdy získají tolik sympatií. Jenomže z upřednostňování zločinců a vrahů, z upřednostňování nadvlády ostrých loktů a na pohled sympatických sobců vposledku neplyne žádné osvobození a žádná nová naděje. Naopak všechno zůstává tak únavně při starém: Ostré lokty dál mají navrch. Prosazují se sobecké záměry, nadřazenost a zvůle. A cesta smrti dál přetlačuje cestu života, cestu tak svatě a spravedlivě otevřenou i pro všechny, kdo tak potřebují pozvednout, pro slabé, chudé, nemohoucí, nevýkonné a pokulhávající či ochromené lidi.

Jistěže Ježíš přeje opravdovou milost i Barabášovi. Ale přeje mu právě tu opravdovou milost – tu pravou, plnokrevnou Boží cestu odpuštění a proměny celého člověka. Ale vybírat si jen amnestii pro toho starého, „dobrého“ vraha Barabáše a zároveň přitom nestát o další Ježíšovy zásahy do běhu dění – to naznačuje zbloudilost lidského srdce. Apoštol Petr ji pojmenoval znepokojivě radikálně – až z toho běhá mráz po zádech: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha.“ A Petrova řeč ještě graduje: „Původce života jste zabili,“ – ale nade vše důležitější je, že i tohle tragické konstatování se v Petrových ústech okamžitě obrací ve slova ještě netušenější naděje: „Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.“ Odtud se otevřela úplně nová cesta i pro toho chromého, který tu dosud tak bezútěšně sedával. Odtud lze navždy být na straně života.

A tohle východisko se nabízí i pro všechny ostatní – tedy i pro Petrovy jeruzalémské posluchače, z nichž některým asi dosud běhá mráz po zádech z jeho slov – i pro nás pro všechny, kteří jsme podobně jako oni až dodnes nejednou upřednostnili zlé. Apoštol Petr utěšuje přítomné. Dává jim najevo, že Bůh s nimi soucítí i v jejich omezenosti – i v jejich dosavadní neschopnosti volit správně: „Vím ovšem bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové.“ Působí na mne silně, že díky víře Petr vůči Ježíšovým nepřátelům nezahořkl, ale nachází smířlivá slova i pro ně. Upozorňuje také v té souvislosti na vzácnost Kristovy cesty, která se projevila tím ryzeji uprostřed temnoty lidské omezenosti. Raději našimi špatnými rozhodnutími trpět sám, než upřednostnit odplatu a volbu naší smrti: „Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předtím ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.“

Avšak od té chvíle se pro nás už mění pravidla hry. Otevřely se nové možnosti rozhodování spojené s výhledem ke Kristu: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“. Slyšíme, že také apoštol Petr pokračuje tím odvěkým pozváním k pokání – jak spousta předešlých proroků, jako Jan Křtitel i jako Ježíš sám… Apoštol Petr už přitom může argumentovat navíc i Ježíšovým vzkříšením.

A pokání neznamená zdaleka jenom zůstávat v pocitech viny a v myšlenkách na to staré, točit se pořád jen kolem toho zlého, co člověk způsobil. Pokání znamená hlavně ten osvobodivý obrat od starého k novému, od cesty smrti k životu, také od toho nevědomého, davového upřednostňování navlády nadřazenosti a ostrých loktů, nadvlády pýchy a zločinu ke Kristu a k jeho sféře vlivu mezi lidmi a k jeho pozvedávání všech slabých, nemocných, nevýkonných, pokulhávajících za nároky doby i chromých – všech, kterým je už jasné, že s vlastními ostrými lokty si vystačit nemohou… K pokání patří i obrat ke Kristovu pozvedávání nás samotných, v naší nejvnitřnější křehkosti, slabosti, omezenosti a odkázanosti do Kristových rukou.

Slovo poslání: 1J 3, 1-12