12. 1. 2025 – L 7, 36-50
Základ kázání: L 7, 36-50
(Alianční týden modliteb, bohoslužby spojené s Církví bratrskou)
„Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu.“ Ježíš probouzí zájem druhých. Zaujal i zbožné učence. Ale ani pro ně nemusí být o nic lehčí Ježíše přijmout. Mají svou jistotu v tradičním náboženství. Mají svůj promyšlený vztah k Božímu zákonu. Mají své uspořádané teologické systémy. A nějaký Ježíš se do nich tak snadno nevejde. Jsou přesvědčeni o sobě samých, o svých hodnotách, o vlastním postavení ve společenství věřících. Ano, může být docela zajímavé si Ježíše poslechnout. Moudrý člověk si od něj vždycky něco vezme. Ale co vlastně? Závan inspirace? Jednotlivá slůvka, co mají prorocký šmrnc? Další střípek do pestrobarevné mozaiky pohledů na svět? Farizeus Šimon k sobě Ježíše pozval. Se zájmem. Ale zároveň s jakousi odměřeností. Ano, i Ježíš, ale… Přehnanými projevy vřelosti ho Šimon u sebe doma nezahrne.
Jak přijímáme Ježíše my? Jako osobnost, která také stojí za kus řeči? A tak si na něj tu chvilku přece jen vyhradíme – i když někdy spíš odměřeně, protože se zároveň zabýváme věcmi, lidmi, názory, které považujeme za důležitější…? Anebo Ježíš přijímáme jako Pána nad životem i nad smrtí? Chápeme, že nám jde o život a že by nebylo dobré nechat si setkání s Ježíšem ujít?
K farizeovi najednou vtrhne nezvaná návštěva. Jak velká voda. Taková nefarizejská. Na pohled bezbožná. Ano, večeře s Ježíšem v učencově domě, to mohla být docela populární veřejná událost. Galavečer s vycházející prorockou superstar. Vybraní hosté jsou jeho ozdobou. Ale co tady dělá ta očividná hříšnice? A proč se aspoň nezdržela pokorně vzadu v koutě? „Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.“
A co na to Ježíš? Nevymezí jí nějaké hranice? Z pohledu zbožného Šimona je jich překročeno už příliš najednou – nejenom že se žena tak bezostyšně vrhá na cizího muže, ale hlavně se tahle existence, podle zbožného Šimona zjevně neobrácená, dotýká svatého. Vždyť ho tím znečistí, kontaminuje svým vlastním hříchem, stáhne ho s sebou ke dnu. Proti tomu nic Ježíš nenamítá? Nevykáže ji do příslušných mezí?
Tak tím je dnešní setkání s Ježíšem pomalu u konce, říká si Šimon v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ano, zajímalo mě, co je zač, trochu jsem si ho otestoval, ale už s ním asi jen marním čas. Prorok by přece viděl do srdce druhého člověka – zvlášť, když to vypadá tak jasně. Ale tenhle snad vůbec nerozlišuje ty, kdo si jeho přízeň nezaslouží…
Ve skutečnosti však Ježíš do srdce druhého člověka vidí. Proto hned vytušil, co si Šimon pomyslel. A pohotově na to zareagoval: „Šimone, chci ti něco povědět.“ A tím Šimona přece jen vytrhl z proudu pochybností. Tak dáme Ježíšovi ještě šanci? „Pověz, Mistře!“
Nejspíš teď bude nutné vážit každé slovo… Náš Mesiáš se pouští na čím dál tenčí led. Riskuje nepřijetí. Riskuje zavržení. Riskuje, že se ho budou chtít zbavit. A zároveň vychází vstříc té ženě, která zase dost riskuje kvůli setkání s ním. Už vůbec neřeší, co si o ní kdo pomyslí. A odvážila se jít naplno i do rizika, že s ní nebude chtít mít nic společného ani Ježíš. Že skončí jako věčná ztroskotankyně, o kterou nikdo nemá opravdový zájem. Tomuhle riziku vyšel Ježíš naproti. A teď pro tu ženu zas on sám riskuje, že se dočista shodí před ostatními přítomnými. Bere i potupu té ženy na sebe. Bere její hřích na sebe. Bere ji jako svou sestru, aby jí navrátil místo ve společenství ostatní. Ježíš hříšné přijímá, povězte to všem, kdo bloudí.
Ale je nutné vážit každé slovo. Protože nemusí sloužit k dobrému pouštět se do druhých hlava nehlava. Pořád je kritizovat a tepat jejich nedostatky.
Laskavější bývá říct něco krásného. Překvapivého. Třeba i básnického. Příběh. Vyprávění. Podobenství. A pozvat druhého, ať sám hledá odpověď. Ať osobně najde své místo v tom příběhu.
„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Je to až vtipně prostý příběh. Ve své prostotě nám staví před oči, co by nám třeba jinak nedošlo tak napřímo. Všichni jsme něco dlužni. Životu, sobě, druhým… Bohu. Nejenom, že jsme dělali, co se dělat nemá… Nejenom, že jsme překračovali zákazy Desaterem vymezené. V první řadě jsme nežili v plnosti život, který do nás Bůh vložil. A pokud jsme nežili naplno, tak jsme umírali ve vlastních vinách. Dlužíme životu. Ostatně ani ty, Šimone, si nemysli, že jsi bez dluhu. Nepředstavuj si, že tvé dobré skutky už dávno vyvážily tvé nedostatky, takhle to před Boží tváří není. Všichni jsme dlužníci bez dostatečných prostředků. Ale když ti to, Šimone, pomůže k lepšímu pochopení, představ si třeba tak, že někdo dluží víc. A kdo bude nakonec ještě vděčnější? Kdo zažije ještě větší úlevu? Na jedné straně dlužník, co splácel jedinou půjčku – třeba na auto, říkal si, že ji v dohledné době splatí… Ale přece jenom se ocitl do dluhové pasti, a najednou mu byl zbytek odpuštěn. Ano, i takový člověk bude mít nesmírnou radost. Klidně si připusť tu radost k srdci, Šimone, aspoň pak mít větší pochopení pro radost druhých… Ale na druhé straně ten, kdo se v dluzích topil už léta, na krku deset exekucí, dávno už ztrácel naději, že se z toho kdy vyhrabe… A taky se najednou dozví, že ho pán věřitel oddlužil osobně… Otázka na tělo, Šimone, který z těch dvou bude mít toho pána ještě raději?
Šimon odpoví dost rozvážně, pořád trochu odměřeně, pořád si Ježíše nepouští vysloveně k tělu: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Hypoteticky…
Bingo, potvrdí Ježíš, správně jsi usoudil.
A rázem postaví proti té Šimonově odměřenosti bezprostřednost ženy, která tak riskantně vyšla s kůží na trh. Ano, Ježíš v tom rozhovoru váží každé slovo… Ale odváží ta slova nakonec dost odvážně, když vyvýší ženu nad mužem, hosta nad hostitelem, ženu za hranou slušné společnosti na autoritou těšící se obecné vážnosti, očividnou hříšnici nad farizejem. Ani v tuhle chvíli však Ježíšovi nejde o to, Šimona shodit. Jde mu čistě o ni. „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal,“ – pravda, patřilo by to k vítanému pohostinství v horkých a prašných krajích, ale nevadí – ona „skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne,“ – blíž k tělu sis mě vpravdě nepustil, „ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem,“ – i to by zajisté patřilo ke zdejším projevům úcty k hostu, „ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.“ Hodí se ještě možná dodat (některé výklady tak usuzují), že kdyby ta žena byla přímo prostitutka, která na Ježíše vylila svou nejcennější voňavku, tak by se v tu chvíli vzdala své minulosti – odevzdala by ji Kristu. V každém případě Ježíš té ženě do vidí srdce a vidí v ní víc než jen hříšnici. Nemá zrak zakalený vlastní vyvýšeností – ani předsudky…
„Proto ti pravím“, klade na srdce Šimonovi: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Možná nám tahle rovnice pořád zní trochu zvláštně. Kde se bere ta rovnice odpuštění a lásky? Je fakt, že člověku nedojde to nejdůležitější, dokud vzájemné vztahy bere jen jako výměnný obchod – něco za něco, má dáti dal, co si kdo zaslouží nebo nezaslouží… Ale čistou lásku si nekoupíme. Ty nejhezčí věci dostáváme darem. A pokud nám spadlo do klína nepředstavitelné bohatství z nejvyšší štědrosti darované, můžeme ho tím bezprostředněji šířit dál.
Kristus předal své poselství Šimonovi, ale v centru jeho pozornosti dál zůstává žena samotná. Nebere ji jen jako objekt teologických poučení před očima ostatních. Nemluví o ní bez ní. Obrátil se k ní před očima všech a řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
A všichni přítomní mají o čem přemýšlet. „Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: ‚Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?‘“ Kdo je ten, který smýšlí a jedná právě takhle?
Ano, my už chápeme, že správná odpověď zní: Jedině Bůh může odpouštět hříchy. Takže Ježíš je Syn Boží. Ale nepřejděme tou učebnicovou odpovědí bez rozmyslu prvotní úžas přítomných: Kdo to jen je, že jedná a smýšlí právě takhle? A jedná-li v zastoupení Božím, jaký Bůh k nám vlastně přichází? S kým máme tu čest?
A Ježíš se před očima přítomných dál obrací k té ženě, která se tak bezprostředně obrátila k němu. Ubezpečí ji ještě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
Také nás víra v Ježíše zachraňuje. Nemusíme o ní pochybovat. Nemusíme si od té Ježíše držet odstup. Jděme dál v jeho pokoji. Amen