Základ kázání: Sk 11, 19-30

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Na biblické hodině jsme se zastavili u pojmu křesťan, křesťané. V češtině nás plete podobně znějící slovo křest. A většinu lidi napadne, že označení pro učedníky Ježíše Krista je odvozeno právě od slova křest. Křest – křesťané, ono se to nabízí.

Ve Skutcích 11 se dozvídáme, že prvním obráceným pohanům začali lidé z jejich okolí říkat kristovci, čili označením podle toho, koho začali uctívat. Christos, z toho christianos. Christianos můžeme přeložit jako kristovci.

Slovo Christos také významově nemá nic společného s křtem. Christos je řecký přepis hebrejského slova Mašiach, to znamená „pomazaný“; počeštěno – „mesiáš“.

Ve Starém zákoně proroci pomazávali Bohem vyvolené lidi k nějakému důležitému poslání. Jindy za soudce či v jiných případech za krále. Ježíš byl také pomazán, ovšem ne nějakým prorokem: Duchem svatým byl pomazán za krále. Ovšem za krále, jehož království nemělo být (a nebylo) světským panováním. Ježíš to sám vždycky zdůrazňoval. Říkal: „Moje Království, není z tohoto světa“.

O jaké království jde, vidíme dobře i z příběhů ze Skutků apoštolských. V čase pronásledování v Judsku se učedníci Ježíše Krista rozprchli do vzdálenějších zemí. Někteří z nich utekli do Fénicie, do Kyrény a do Antiochie. Tito zvěstovali evangelium výlučně Židům.

Ale jiní z této vlny běženců se věnovali pohanům. Také se dostali do Antiochie, do oblasti mezi Sýrii a Tureckem. A tam začali šířit zvěst o Ježíši Kristu, ale – jak čteme – už ne Židům, nýbrž pohanům. To je v našem textu zdůrazněno. Proč je to takto podtrženo, je zřejmé. Právě se naplňuje poslání učedníků, které jim svěřil Ježíš:„Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

První učedníci v té zmíněné Antiochii kázali a „moc Boží byla s nimi. A veliké množství uvěřilo a obrátilo se k Pánu“. V řeckém originále stojí: „Ruka Páně byla s nimi a veliké množství uvěřilo“. A to je hlavní znak toho, že to, co Bůh dělá, má jiný cíl, než strhávat vlády a nastolovat na jejich místa panovníky (a prezidenty) nové. Ani demokratický převrat, jak se to málem stalo v Japonsku, ani vojenský puč (naposledy v Sýrii) nechystá Bůh. Věta: „ruka Páně byla s nimi“ je velmi důležitá. Výraz „ruka Páně“ je ze Starého zákona a v Bibli je vyhrazen jenom pro Boha, pro Hospodina. A teď tento obrat zní znovu.

Ruka Páně jako Boží moc jedná. A potvrzuje slova těch prchajících učedníků z Kréty a z Kyrény. To znamená, že to, co oni káží, to Duch svatý přenáší a zasévá do lidských srdcí. – To Duch svatý, Boží moc, je při díle a další a další lidé se obracejí k Pánu.

O Vánocích jsme si připomínali, že Herodes Veliký se bál o svůj trůn při narození Mesiáše v Betlémě. Bál se, ale bylo to zbytečné. – Ať si ten svůj trůn chrání; ať si pozlatí třeba i kohoutky v koupelnách, ba i ty místnosti, kam i císařpán chodí pěšky (jak už to mocní tohoto světa mají ve zvyku). Ať si ti důležití chrání své pozice. Ať se klidně jimi opíjí… Bůh má ovšem jiný směr. Boží moc obrací bytosti lidské k Pánu. A ten Pán má jméno Ježíš. Ježíš jako Mesiáš pomazaný za krále lidských duší, je víc než přechodný uzurpátor moci.

Strany a vlády vznikají a zanikají. Moci se ujímají různí jedinci. Rodí se nové státní formace – a také zanikají. Kolikrát jsme to už zažili? Kolik různých stran a uskupení jenom za těch pár let, které uplynuly od roku 89!… A kolik válek o území vypuklo během dlouhých století?… Nevíme, jak a jak moc ovlivňuje Bůh tyto dramatické a často i krvavé procesy. Podle knih Starého zákona i u těchto změn ve světě Pán Bůh je. Jen se nám to těžko dešifruje a málo rozumíme Božímu působení při pohledu na celou planetu.

Jednu věc víme ale jistě. A to je zachyceno v dění v Antiochii. Evangelium přišlo i do naprosto v pohanského světa. Mnoho lidí se nechalo pozvat a mnoho lidí uvěřilo v Pána, v Pána Ježíše Krista. – Co se dělo pak, ukazuje, že Mesiáš Ježíš Kristus nejen že nemá ambice být činný v politice (řečeno dnešním jazykem), ale že ani sbory nejsou závislé na světské moci a na změnách v konkrétních zemích.

Sbory spolupracují. Doplňují se ve svých potřebách podle situace. A podle toho, kdo jak rozumí Boží radě. Když se v jeruzalémském společenství dozvědí, jak veliké věci se staly v Antiochii, vyšlou do tohoto nového ohniska Barnabáše.

„Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry… Povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrní“. K tomu Lukáš opět dodává: „A mnoho lidí bylo přivedeno k Pánu.“

Tímto by náš příběh ze Skutků 11 mohl skončit. Vnímali bychom to jako oslavu Božího působení a radost ze šíření té „dobré zprávy“, ze šíření Evangelia… Jenže, nic nekončí. Práce ve sboru není práce jednoho člověka. Barnabáš to dobře ví, a tak nepotřebuje vypichovat vlastní důležitost, všechnu pozornost a vliv strhávat na sebe – jak se to občas stává v určitých křesťanských kruzích. On (Barnabáš) jde za Pavlem až do Tarsu a uvede ho do prostředí antiochijského sboru. Ví, že práce je hodně. A pak oba, Pavel i Barnabáš, po celý rok pracují pro nově obrácené, vyučují veliké množství lidí.

A právě zde, v Syrské Antiochii, se novým věřícím začalo říkat „christianos“, „kristovci“. Nedostali název ani podle místa ani podle svých učitelů. Okolní obyvatelé jim přisoudili jméno podle Ježíše. Věděli, o kom se ve sboru káže, koho nyní jejich sousedé a známi vyznávají. Bylo veřejným tajemstvím, že uvěřili v Krista. O tom, že Ježíš je skutečný Mesiáš – to znamená Christos, Bohem pomazaný k tomu, aby byl Pánem lidských životů – možná mnoho nevěděli. Ale bylo jim jasné, kvůli komu se lidé ve sboru scházejí.

Napadne nás, že teď zazní konec tohoto vyprávění. Ten dobrý konec, happyend… Ale není tomu tak. Konec není. A nemůže být. Objevuje se událost, která učedníky ještě víc mobilizuje.

Když do víru tohoto radostného zvěstování zazní prorocký hlas o přicházející nouzi, o hladu, který nastane, noví věřící nelení a uspořádají sbírku na chudé spolubratry v Jeruzalémě. Sbírku pak pošlou po Barnabášovi a Pavlovi do jeruzalémského sboru.

Toto všechno se odehrálo hned v první polovině prvního století, krátce po Ježíšově smrti a také po Ježíšově vzkříšení. Učedníci se učí naslouchat hlasu svého Pána. Postupně, krok za krokem, se rodí církev, která překračuje národnostní i zeměpisné překážky. Rodí se Kristův lid, který bude zanedlouho existovat po celé planetě, složený ze všech národů a ras.

V tomto prvním století je daleko do moderní doby, do vzniku telefonů a internetu. Ale síť spojení mezi sbory už se prosazuje. Je to spojení sounáležitosti, kde jeden vnímá zápasy a nouzi druhého. Takový odkaz vnímáme od počátku naší víry i my. Jinak to ani není možné. Apoštol Pavel to řekne za nás za všechny. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny; raduje-li se jeden, radují se všechny části Kristova těla“. Neboť církev, která je po celém světě, je tělo Kristovo. A hlavou tohoto těla je sám Ježíš…

To, co začalo po vzkříšení Ježíše Krista, to pokračuje. Skrze vzkříšeného Pána, v moci Ducha svatého, nic nekončí. U Krista konec neexistuje. Jeho panování a Jeho království je věčné.

Ale přichází ohrožení. Nastává nové pronásledování. Herodes Agripa II. dal popravit Jakubova bratra Jana. „Když zjistil, že si tím získal přízeň Židů, rozkázal také zatknout Petra“. Obstojí první křesťané v této nové vlně násilí?

Bude s nimi „ruka Páně“? – Jistě bude, jen nevíme ještě jak. Ale ruka Páně není přikrátka, aby nevládla. Amen.