První čtení: L 6, 27–36

Základ kázání: Gn 45, 1–15

 

Shodou okolností jsme se zrovna na poslední biblické zabývali Ježíšovou výzvou: „milujte své nepřátele“. A jedno z biblických čtení doporučených pro dnešní den vypovídá o překonání nepřátelství v nejbližší rodině. Dokonce v rodině biblických praotců. V základní prarodině Božího lidu.

Pod slovem „nepřítel“ si možná automaticky představíme člověka nám osobně vzdáleného, s nímž nemáme nic moc společného. Občana nepřátelské země… Zločince, který by tě chtěl přepadnout na ulici… Souseda, s nímž řešíš vleklé spory… Kolegu z práce, který ti nemůže přijít na jméno… Příznivce politických stran, se kterými se ani trochu neztotožňuješ… Prostě lidi, kteří ti byli cizí odjakživa. I když se k tobě přiblíží fyzicky, necítíš důvod pouštět si je blíž k tělu.

Může se ovšem stát, že velké nepřátelství vyhřezne naopak v nejbližších vztazích. Mezi manželi. Mezi rodiči a dětmi. Nebo i mezi sourozenci. Ač je to trochu paradoxní, větší blízkost se někdy obrátí v tím větší hořkost. Právě u nejbližších prožiji tím úkorněji, když mě zklamou. Nebo když musím nést důsledky jejich chyb. Nebo když stále znovu narážím na jejich špatné sklony. Nebo když z jejich strany prožívám doočíbijící nespravedlnost. Někdy svou roli sehraje i žárlivost či závist.

Když se vzájemné vztahy rozloží, nejbližší příbuzní spolu třeba i dlouhá léta nepromluví. Jeden pro druhého jako by zemřel. Bohudíky, když se alespoň na závěr života lidé znovu dají dohromady. Ale někteří se už ani na smrtelné posteli nedočkají obnovy vzájemných vztahů.

Josefovi starší bratři v sobě pohřbili Josefa už dávno. Dokonce kdysi opravdu naplánovali, že ho zabijí. Nemohli se smířit s tím, že ho otec Jákob nápadně upřednostňoval ve své lásce. Podobně jako miloval Josefovu a Benjamínovu matku Ráchel. Navíc je Josef iritoval svými sny, podle kterých by měli uznat jeho zvláštní význam. A tak se ho toužili zbavit. Ale nakonec ho nezabili. Raději ho prodali do egyptského otroctví. Aby jeho krev neulpěla na jejich vlastních rukou – a ještě na tom vydělali. Pak vzali nádherné oblečení, které mu předtím otec Jákob věnoval. Roztrhali ho a vyváleli ve zvířecí krvi. Zinscenovali Josefovu smrt.

V následujících letech udělal Josef v Egyptě závratnou kariéru. Z naprostého dna se vyhoupl do nejvyšších pater egyptské politiky. Ale zůstal v ní věrný Hospodinovým vizím. Díky nim nechal shromáždit zásoby obilí pro nadcházející čas hladomoru. Rozvíjel politiku, která má na mysli budoucnost, nikoliv jenom neomezenou spotřebu v přítomnosti. Taková politika má navíc na mysli podporu lidí odjinud, když budou rovněž stiženi nepříznivými podmínkami. A tak Josef nechal do egyptských sýpek nashromáždit dost obilí pro všechny.

I Josefovi bratři se v období krize doslechli o této možnosti. A vydali se do Egypta. Sami od sebe Josefa nepoznali. A on je napřed také jen vtáhl do zvláštní inscenace. Můžete se o ní dočíst víc v knize Genesis. Ve zkratce řeknu, že chtěl nejspíš prověřit, zdali se bratři alespoň po letech změnili. Zdali by vydali do egyptského otroctví i nejmladšího bratra Benjamína, kdyby to usnadnilo situaci jim samotným. Bratři však Josefa nakonec překvapili svou proměnou. Překročili svůj starý stín. Odmítli Benjamína opustit. A konkrétně Juda, který dřív prosadil prodej Josefa do otroctví, se nyní naopak nabídl namísto nejmladšího. Upřednostnil cestu sebeoběti. Josef byl upřímně dojat.

Pak zůstal se svými bratry sám. A dal se jim poznat, jak jsme četli dnes.

„Hlasitě se rozplakal.“ Když hledám cestu k přijetí lidí, s nimiž nemám nic společného, nemusí mě to vést k hlubšímu citovému pohnutí. Pokud však dávám dohromady rozbité vztahy s nejbližšími, může mně to velmi niterně zasáhnout. Prolamují se ledy. Letité zábrany se hroutí. Člověk se náhle vzdává své zatvrzelosti. Zůstane tváří v tvář druhému skoro jak bezbranné dítě. Ke slovu přichází dlouho potlačovaný smutek. Proud slz už se nedá zadržet.

Josef se už dál neschovává za fasádou jednoho z nejmocnějších mužů své doby. V tuhle chvíli je se svými bratry čistě sám za sebe. Nejdůvěrněji, nejbezprostředněji, nejzranitelněji. „Hlasitě se rozplakal.“

„Tu řekl bratrům: ‚Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?‘ Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili.“ Zůstali jako přikovaní. Oněmělí a ochromení šokem. Připadal jim Josef v první chvíli spíš jako oživlý mrtvý? Vyděsila je vyhlídka odplaty – navíc od jednoho z nejmocnějších mužů Egypta? Nebo se zalekli spíš své vlastní špatné minulosti? Vystrašily je výčitky svědomí? Všechno to mohlo sehrát svou roli.

„Josef je proto vyzval: ‚Přistupte ke mně.‘“ Josef prokazuje přístup, který je opakem distance a prohlubování zákopů. Ve správnou chvíli naopak stojí za to, přizvat druhé blíž. Otevřít náruč i srdce. V předzvěsti příchodu Spasitele, který, jak je psáno v Janově evangeliu, přitáhne všechny k sobě.

„Když přistoupili, řekl jim: ‚Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta.“ To bylo přece jen potřeba vyslovit, nepromlčet: Skutek se stal. Existuje zde jasně pojmenovatelná vina. Není lhostejné, kdo byl pachatel a kdo oběť. A přesto v následujících větách celou tu tragickou zkušenost Josef podivuhodně přerámuje:

„Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.“ Josefův výklad těch uplynulých událostí zní nečekaně. Tak, že až vyvolává otázky, zda to Josef skutečně nepřehnal. Zda ještě vnímá lidi a události reálně. Jak může prohlásit s takovou noblesou: „Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života“? Chce tím snad naznačit: Všechno je v pohodě a klidně dál dělejte podrazy, protože Bůh s nimi počítá ve svých plánech? Ne, spíš bylo potřeba naznačit: Bůh je nad tím vším. A nebojte, hraje svou lepší hru za našimi hrami. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. Tak proč se dál navzájem trápit výčitkami a strašáky z minulosti? Teď už se raději soustřeďme čistě na Boží přítomnost – a na jeho vůli.

Někdy se navíc ve víře otevře nový, zvláštní pohled i na minulosti. Někdy si také ve světle tohoto pohledu říkáme podobně jako Josef: Ano, stalo se spousta těžkých věcí. Prošel jsem velkou nepřízní. Takhle bych si svůj život dopředu nepředstavoval. Ale nakonec i mě samotného zaráží, jak to všechno až podivuhodně zapadlo do sebe. Kdybych těmito zkouškami neprošel, žil bych teď možná úplně jinak. A nestal by se ze mě člověk, kterým jsem dnes. A nemohl bych druhým sloužit svou nabytou zkušeností. Anebo i svými možnostmi a vztahy, které jsem získal až díky tomu, čím jsem prošel. A tak Bůh zahrnul do svých plánů i události, které šly původně proti nim. On dovede změnit zlé v dobré. Přetahuje i smrt na stranu života. Vyvádí z otroctví na svobodu dětí Božích.

„A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh.“ Vyznává Josef naplněn světlem víry. Ani těmi nejzoufalejšími životními prohrami a ústrky člověk nemusí projít jen jako pasivní oběť. Může je přijmout jako součást svého poslání. Může k nim zaujmout svobodný postoj v Božím Duchu. Může v nich obstát jako Boží vyslanec i pro druhé. A být tím vším upevněn v roli nositele požehnání.

Josef už nechce dál ulpívat na minulosti. Obrací svůj pohled do budoucna. Myslí na příští generace Božího lidu. Zve také svého otce Jákoba, aby se usídlil v egyptské oblasti Gošen, která byla zvlášť vhodná pro izraelské pastevce a kde si snad mohli uchovat i dostatek svobody pro uctívání Hospodina.

Ano, život Božího lidu v Egyptě nebude vždycky procházka růžovým sadem, jak dopředu tušíme. Jednou se naplno ukáže jeho odvrácená strana. Ale pro tuto chvíli Josefovi bratři i s otcem Jákobem dané pozvání přijmou. Pro tuto chvíli jsou zachráněni touto cestou.

A tak byl Josef svými bratry odsouzený na smrt, ale nakonec právě on přinesl východisko pro celou rodinu. Jako by jeho příběh nesl v sobě jasnou předtuchu příběhu Ježíše, kterého jeho vlastní vydali na smrt, a zemřel za ně i za nás, ale vstal z mrtvých. A odtud i nás vysvobozuje ze zajetí smrti a hříchu.

A tak se též v příběhu Josefa a jeho bratří odráží láska Kristova. Láska, která má moc překračovat hranice. Překlenout rozdělení. Usmiřovat i na pohled nenapravitelné křivdy. A nejenom mezi lidmi nejvzdálenějšími. Nejenom mezi příslušníky válčících národů. Nejenom mezi těmi, kdo by si jinak v životě nepřišli na jméno. Ale i mezi nejbližšími, kteří se někdy dostanou do konfliktů neméně závažných. Mezi kterými se někdy rozevře neméně hluboká propast – volající po tím hlubším naplnění dobrým slovem a novou cestou do budoucna.

 

Slovo poslání: Ř 12, 17–21