19. 1. 2025 – Gn 25-32
První čtení: Fp 2, 5-13
Základ kázání: Gn 25-32 (vybrané verše)
(Kazatel: Marian Šusták)
Jsme na začátku nového roku. Co si vzít jako motto?…Nedávno jsem narazil na větu: „Ve velkých věcech i chtít znamená dost.“… To mi připomnělo minulé kázání z mosteckého sboru, kdy jsme se zastavili otázky „Co chcete?“. Tak se ptal Ježíš svých dvou učedníků. Sledovali ho, ale on jim nečekaně zkřížil cestu právě tou otázkou:
„Co chcete?“… Co chceš? Těmito slovy se na nás Ježíš obrací často. Zvláště naléhavě tehdy, když si pohráváme s nějakým špatným nápadem. Toto „co chceš“ může znamenat i varování. Upozornění na nebezpečí, do kterého se někdy bezhlavě řítíme.
Se chtěním je to jako s touhou. Můžeme toužit v po dobrých věcech, a také můžeme toužit po věcech, které nám ublíží. O tom v Bibli čteme často. Boží lid touží po svobodě, ale také zatouží po egyptských hrncích plných masa a pórku. Lidé touží po Hospodinu, ale najednou je ovládne touha po baalovi, po náhražce – po falešném božství… Takové kotrmelce předvádějí mnozí, a to nejenom obyčejní chasnící. Zvláštních úletů se dopouštějí postavy nejvýznamnější: David, Šalamoun, Jonáš, ale i Samson, Noe a další. (Nemůžeme jmenovat všechny.)
Samostatnou kapitolou je osobnost Jákoba. Narodil se jako druhý z dvojčat. Byl v souladu s rodovou tradicí pastýřem… O pár okamžiků starší, který vyšel na světlo boží, byl Ezau. Ten byl lovcem. Byl silnější, divočejší a dravější – a co je hlavní, byl prvorozeným. To znamená byl první. Byl určen k tomu, aby jednou zastoupil svého otce, aby převzal vůdčí roli a nesl za něj a za celý rod štafetu vážnosti, respektu a požehnání. Otec Izák, jak čteme v Bibli, miloval Ezaua. Matka Rebeka milovala Jákoba… Mohlo by se zdát, že přízeň rodičů je vyváženě rozdělena. Ovšem takové dělení náklonnosti je vždycky špatné.
Bible nepíše, jak celá léta bratři vedle sebe vyrůstali. Ale to, co v určitou chvíli ukázal Jákob, naznačuje, že to opravdu bylo spíše „vedle sebe“ než hezky spolu a svorně.
Jednou dorazí Ezau z lovu domů. Je na smrt utahán. Jákob právě připravuje jídlo. Ezau má hlad jako vlk a náhle zahlásí: „Dej mi trochu toho červeného“. Sám je jako čert, chlupatý, zrzavý, červený, že by od něj chytla sirka. A když teď žádá něco z toho „červeného“, tak to dělá dojem, že tím jen potvrzuje svojí divokou a zvířecí povahu.
Ale jako zvíře se překvapivě chová Jákob. On má hlad jako vlk po něčem jiném. Nechce být v rodině ten druhý, ten vedlejší, a tak říká: „Prodej mi za tu krmi své prvorozenství“. Ezau udělá chybu, Unáhlí se. „Když hlady zemřu, k čemu mi bude prvorozenství?“ Jenže Jákob jde dál. „Odpřisáhni mi teď, že mi
za to prvorozenství dáváš“. Ezau tak k učiní. – A je zle!
Samozřejmě, vždy budeme myslet na to, že to dělat neměl, že to chyba byla! Ale mnohem horší vysvědčení tu vychází pro Jákoba. On, ten maminčin miláček (a miláček i celého izraelského lidu) teď nejedná unáhleně, pudově, ale chladně, s rozmyslem a zákeřně.
Uvažujeme o otázce: „Co chcete?“… Tak se zeptal jednu chvíli Ježíš, ale tak se ptá celé Písmo i nás všech. Před Kristem i po Kristu. Je to stěžejní, je to stěžeň pro naši loď, pro naši plavbu životem! To, co chceme, určuje charakter našeho nitra a zákonitě tedy i naše jednání.
Jméno Jákob znamená „úskočný“. A Jákob tak i jedná. Teď a pak zakrátko znovu. To když podvodem získává od otce požehnání. Požehnání, které náleželo jenom a jenom tomu prvorozenému.
Známe ten příběh. Slepého Izáka není tak těžké obelstít. Stačí na sebe hodit zpocený bratrův ohoz, na ruce navléknout chlupaté ovčí kůže. Chudák Izák lehce podle hmatu a čichu zacítí Ezaua. A dá požehnání tomu nepravému.
Až doteď se Jákob rýsuje jako ničema a podvodník. Jak je to možné? Jak to máme brát? „Já jsem Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba“, připomíná se Hospodin svému lidu často. Jak je to možné, že to jméno Jákob se v té vzácné formulaci vůbec vyskytuje, když se Jákob takto chová? Cožpak Bůh může k takovému podvodnému jednání mlčet?… Mlčí Bůh? Mohl by Pán Bůh všechno přehlížet?… Odpověď je: Ne. Nemlčí. Ale promlouvá někdy jinak, než bychom si představovali. Mluví beze slov, která by se dala zapsat a citovat. Mluví tak, že působí na Jákobovo vědomí a svědomí – a tím mění jeho myšlení a chtění.
Nastane čas, kdy Hospodin vyzve Jákoba k odchodu od tchána Lábana a k návratu do rodné země. Pro tu cestu mu zaslíbí ochranu a požehnání. – Ale to požehnání si musí Jákob vybojovat. Neboť požehnání Boží není nějaký znak, který automaticky zahání nepřátele /tak jako prý česnek zahání upíry/… – A že takový zápas o požehnání není lehký a levný, to vidíme i na příběhu tohoto mladšího Izákova syna.
Stalo se to u potoka Jabok. Na Jákoba padl strach a velká tíseň. Bojí se bratrovy pomsty. Ví, co zlého mu udělal a právem se obává jeho zloby a nenávisti… Převede své ženy a 11 synů přes potok a pak je v noci sám. A „tu s ním kdosi zápolil“, až dokud nevzešla Jitřenka. Jákob s tím neznámým bojuje srdnatě. „Pusť mě“, žádá ten neznámý. Ale Jákob nepovolí. Pak ten neznámý nakonec řekne: „Už tě nebudou nazývat Jákob, to je úskočný, ale Izrael, to je zápasí Bůh. Neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. A požehnal mu tam. Ale v kyčli byl Jákob chromý“.
Co nám tento boj u potoka Jabok může říct? – Je to zápas o požehnání! S kým se takto houževnatě popasoval Jákob, kdo to byl? Proč hraje roli Jitřenka?
Proč ten neznámý nemohl přeprat Jákoba?… To jsou zajisté otázky platné a zajímavé, ale hned dodejme, pro tuto chvíli zbytečné.
Tou nejlepší odpovědí je jméno, které Jákob dává tomu místu. Peníel. Tak nazývá Jákob toto místo a to znamená Tvář Boží. „Neboť řekl: ‚Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život‘.“
Jákob zápasí s Někým, kdo jediný může dávat požehnání! A že ho ten tajemný nepřemohl?… Posuďte sami. Když mohl Jákoba zranit na kyčli, myslíte, že by ho nemohl ochromit jinak? A ještě víc?
Ale detaily nechme stranou!… Jákob bojoval poctivě a hrál fér. Po podrazech s Ezuem už ano. Už hraje čistě. A to ocenil i Ten, v jehož rukou je celý Jákobův život a další osud. „Už tě nebudou nazývat ‚Úskočný‘, ale ‚Zápasí Bůh‘ – Izrael. Jákob se blíží k setkání s bratrem, kterého obral o všechno. Má strach. Ví, že se svojí chytrostí, vychytralostí, je v koncích.
A ví rovněž, že teď mu může pomoci jedině Bůh. Tak se modlí: Hospodine, vytrhni mě z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mně“… A o tom je celé naše dnešní přemýšlení nad Biblí.
Jákob chce. Velmi chce. Chce usmíření s Ezauem. Chce zachránit sebe i rodinu. Proto se modlí, protože chce pro sebe a pro ty své zajistit budoucnost. Avšak teď už ne podrazy, ale jinak. Jak? – Co může muž vyřazený z boje, muž chromý? Po lidsku málo. Ale může hodně. Může se svěřit do ochrany někoho silnější, ba nejsilnějšího. Do ochrany Boží!
A to je proměna chtění u Jákoba, ta proměna nejcennější! Z chtění, které je spíš pachtěním, chtít Boží pomoc, to je veliká změna.
Chtění může být různé. Dobré i špatné… V epištole Filipským čteme, že může být i chtění, které přichází shůry. Tam je psáno: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“
Ano. Jákob najednou chce jinak. Chce dění podle Boží vůle. A jenom taková touha mu dává dobré jednání.
Jenom když chtění je dobré, platí i to slovo filozofa, s který jsme začali: „Ve velkých věcech i chtít znamená dost.“… To ať nás provází na dalších cestách. – Vždyť Bůh za nás dokončí zápas. Amen.