První čtení: Gn 18, 1-15

Základ kázání: L 1, 26-38

 

Anděl Gabriel poslaný do Galilejského Nazareta k mladičké Marii. Už to samo o sobě vyznělo nezvykle. Ne až tak kvůli samotnému andělovi – o nich si v tehdejší době lidé občas vyprávěli. Ale protože tento Gabriel, jeden z nejvýše postavených Božích velvyslanců, vyrazil na misi do tak bezvýznamném městečka, jako byl právě Nazaret, v krajině galilejské, která představovala spíš nelákavou periferii židovského světa… A že tady zamířil k tak obyčejné místní dívce, jako byla právě Marie… O mnoho přirozeněji by vyznělo zvěstování, že anděl Gabriel navštívil velekněze v Jeruzalémě.

Ostatně v některých jiných biblických verších lze ještě dohledat projevy tehdejšího veřejného mínění o Nazaretu či o Galileji. Když Filip vypráví Natanaeolovi o Ježíšovi jakožto o Mesiášovi z Nazareta, Natanael mu odpoví: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ A také přední farizeové vyjadřují své skálopevné přesvědčení, „že z Galileje prorok nepovstane“.

A tak i v případě nazaretské dívky se ukazuje, s jak velkou oblibou Bůh začíná právě od těch podceňovaných, zdánlivě druhořadých, zdánlivě bezvýznamných. Se stejnou oblibou náš Pán Bůh bezpochyby přistupuje i k periferiím současnosti. Ke krajům, k okresům, k sídlištím, v nichž lidé neočekávají už nic moc dobrého, natožpak slavného, neřkuli světodějného; a kde se naopak koncentrují problémy a nežádoucí jevy. Spasiteli se zlíbilo zrodit se právě do takových podmínek. Vždyť právě v nich je jeho přítomnost zapotřebí jako sůl. A Boží zázraky se v takových podmínkách mohou projevit tím zřetelněji. A také tím lákavěji i pro lidi odjinud.

Anděl Marii pozdravil: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Maria se nad těmi slovy velmi zarazila. A přemýšlela, co znamenají. V momentech podobných oslovení mohou prolétnout hlavou otázky jako: Co má takový Boží pozdrav společného zrovna se mnou? Jak se mě, obyčejné holky či obyčejného kluka týkají slova připomínající nejvýznamnější biblická zaslíbení, požehnání a proroctví? Není to nějaký omyl? A koneckonců neulevilo by se mi, kdyby to omyl byl? Jak mohu dostačovat andělským očekáváním?

Možná si vybavujete okamžiky příbuzných životních zastavení, údivu i bázně… I když k vám nejspíš nepřišel anděl v podobě okřídlené bytosti… I když vás čekaly jiné životní výzvy než Nazaretskou Marii. Ale nějaké naléhavé oslovení vás zarazilo se srovnatelnou vážností. Zarezonovalo k vám v setkání s druhým… Či skrze náhodnou souhru událostí… Anebo přímo při čtení Bible… V otevřenosti naslouchání… V tiché modlitbě a tak dál… Člověk je najednou zavolán jako ten, komu je přiřčeno úplně zvláštní místo na světě i v dějinách Božího lidu… Jako ten, komu se dostalo neopakovatelného poslání a určení, které přesahuje jeho dosavadní obzory. A nic na tom nemění, že takové poslání může zahrnovat leckdy i docela všední záležitosti – navázat nový vztah nebo nějaký vztah prohloubit a rozvinout, pustit si do života doposud neznámé lidi, přijmout jinou a možná smysluplnější práci, přestěhovat se na jiné místo, vykročit do další fáze života, anebo právě i počít a porodit dítě. Každopádně i takhle běžné záležitosti obzor jednotlivce někdy až znepokojivě převyšují, a někdy dokonce vypadají na první pohled jak velehory, které se snad ani nedají zdolat. Vyvolený si může připadat nepatřičně. A vystrašeně si pomyslí, že asi není takové přízně hoden.

Anděl však Marii ujišťuje: „Neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha.“ A zvěstuje jí: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“. Osobně přivedeš na svět ztělesněnou Boží záchranu. Ty osobně ji odkojíš a vypipláš.

Marie zmateně odpovídá: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Uvěřit Božím zaslíbením je samozřejmě tím těžší, čím méně jim aktuální okolnosti nasvědčují. Boží slovo nám někdy připadá vyloženě mimo realitu. Marie dává rozpačitě najevo: „To bude omyl, vždyť ještě nepřišel můj čas!“ Abrahamova Sára se naopak cynicky zasmála: „Na tyhle Boží divy jsem už stará.“ Jedna i druhá nám mohou být důvěrně povědomé. Leckdy si také připadáme úplně nepřipravení, nevybavení, nezralí, nekompetentní, naprosto nepovolatelní do Boží služby. Jindy se naopak cítíme být příliš daleko za zenitem. Přezrálí. A přešlí tvrdými mrazy. Opoužívaní, bez dalších možností, bez prostoru nazbyt ve svých životech. Někdy si připadáme až příliš realističtí. Neboli pesimističtí. Docela bez pomyšlení na něco nebývalého. Náš Bůh však hledá cesty pro naplnění svých záměrů často i napříč spletěmi podobných pochybností a obav.

A naléhavě ujišťuje: Člověče, Ty můžeš beze srandy otevřít celý svůj život tomu tak zjevně přesahujícímu a převyšujícímu. A odvážně se odevzdat tomu udivujícímu, nač nestačíš, nač Ty sám realisticky nemáš, avšak ono to ve Tvém životě převezme iniciativu. „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc nejvyššího tě zastíní;“ Ujišťuje anděl Marii, „proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. (…) U Boha není nic nemožného.“

Jak na to Marie odpoví? Jak svými životy odpovídáte vy? Přijmete Boží slovo s radostí, s nadšením, s nadějným očekáváním? Anebo se někdy zachce člověku skrýt, zamést to Boží slovo pod koberec, nebo jen nervózně přešlapuje na místě? Bůh v našich životech dovede opravdu ledacos způsobit, započít, provanout, převrátit, obrátit, proměnit, u něho není nic nemožného, ale očekává též naše svobodné přitakání jeho záměrům. Nestvořil nás jako loutky nebo roboty, ale jakožto bytosti schopné dialogu – souhlasu, ale i odmítnutí, partnerské spolupráce, ale i nejrůznějších sabotáží. V Kristu zní jasné ano ke všem těm Božím příležitostem v našich životech, ale náš souzvuk se teprve očekává.

Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Marie řekla k Božímu ano své vlastní. A to její svobodné „ano“ tu obyčejnou galilejskou holku najednou zařazuje po bok klasických praotců víry – Abrahama, jenž zaslechl pozvání, vydal se na cestu do neznáma a tak dál… Možná, že Marie řekla své ano ještě docela neuvědoměle, nesměle, ještě zakřiknutě… Ale řekla ho jednou provždy. A v jádru nezvratně, podobně jako třeba na svatbě, kde se novomanželé odváží říct svoje „ano“ jeden druhému a manželství potom už pokračuje tak trochu samospádem. Člověk ve víře dává své svolení a Bůh sám se už zase prodírá jeho životem dál a dál, přebírá iniciativu a inspiruje i posiluje sám od sebe k další spolupráci.

Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“

I my jsme tu jako služebníci a služebnice Páně, kterým se může stát podle jeho slova.

 

Slovo poslání: 1K 1, 26-31