První čtení: J 17, 14-19

Základ kázání: Jr 1, 4-10

    

Do Jeremjášova příběhu jsme vhozeni trochu po hlavě. Hned po úvodních informacích jako blesk z čistého nebe zazní věta: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“.

Nejspíš bychom se s Jeremjášem rádi seznámili pozvolněji. Zajímalo by nás, jaké měl rodiče. Jaké měl s nimi vztahy. Jak ho vychovávali. Kdo další ho v dětství ovlivnil. Jak se Jeremjáš učil. Co ho bavilo. O čem snil. Nejspíš bychom si rádi poslechli i vyprávění o Jeremjášových dětských lumpárnách. O jeho první zamilovanosti. A tak dál.

Místo toho jsme vrženi rovnou do závratných hlubin Jeremjášova příběhu větou: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Je fakt, že k biblickým knihám podobně překotné začátky patří. A je také fakt, že i to nejpodstatnější pro nás začíná až ve chvíli, kdy nás zasáhne oslovení Hospodinovo. Dokonce by se dalo říct, že až v tu chvíli začíná pravý život. Ať už se tak stane v pěti letech, v patnácti či v padesáti. Ať už se předtím dělo či nedělo cokoliv. A někdy nás Boží oslovení opravdu zaskočí jako blesk z čistého nebe. Překříží naše cesty. Jako když náhle odhrnou oponu a za ní se odkryje nový rozměr. Jindy v nás Boží oslovení zraje a zesiluje postupně. Třeba i nevědomě. Pomaloučku a polehoučku. Ale dávno bylo zaseto. A jednoho dne už musíš přiznat: Něco se se mnou stalo. Změnilo mi to život. A nelze to vzít zpět.

Jeremjášovu výchozí zkušenost dosvědčují verše:

Stalo se ke mně slovo Hospodinovo:

„Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě,

dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě,

dal jsem tě pronárodům za proroka.“

Nezní to jako příliš velké sci-fi? Opravdu může být člověk pověřen konkrétním úkolem ještě před početím? Do tajemství Hospodinových plánů nevidíme. Ale když nás Boží slovo zasáhne, opravdu můžeme pocítit dotyk moci, která určuje naši existenci odjakživa. A cítíme také, jak tváří v tvář této moci bledne i význam věcí, na kterých jsme si zakládali dosud. A dochází nám, že před touto mocí si nemůžeme nic nárokovat. Naopak ona si nárokuje nás – úplně, celostně a beze zbytku. Protože jí patříme už od začátku. Už od prapočátku.

A konkrétně v případě proroka Jeremjáše dostávají slova o jeho vyvolení už před početím ještě další rozměr. Protože později čteme o prorokových depresích a sžíravých otázkách po smyslu vlastního života a poslání. V těchto stavech si Jeremjáš zoufal i nad vlastním narozením. Volal do nebe: „Proč jsem vyšel z matčina lůna?“ A pozornému čtenáři by mohlo dojít, že odpověď zazněla vlastně už na začátku: „dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě“ ke spolupráci na svém díle. I když Jeremjášovi by tato odpověď nejspíš nevytanula na mysli tehdy, když viděl všechno tak černě. Ale pro nás zůstává tím inspirativnější při pomyšlení, že se týkala právě i jeho. I tehdy, když si člověk už připadá tak absurdně, že by to nejraději zabalil, může být jeho život nevědomky dál nesen smyslem, o kterém sám ztratil přehled. A navíc se někdy člověk dostane do takto depresivních stavů právě proto, že věrně následuje své povolání…

Jeremjáš se v průběhu svého prorockého působení nevyhnul otázkám plným neklidu. A zaskočilo ho už od začátku, k jak velkým úkolům je povolán:

„dal jsem tě pronárodům za proroka.“

Co zmůže jednotlivec oproti národům? Jakou moc prokáže oproti panovníkům se světovládnými ambicemi? Jeremjáš se upřímně vyděsí: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Tou dobou byl nejspíš ještě opravdu mladý. Ale leckdo z nás jeho úlek pochopí i na stará kolena. Vybavíme si všechny ty situace, kdy si připadáme nepřipravení, nezralí, nekompetentní, nehotoví či přímo nedostateční. Říkáme si, že nestačíme na životní výzvy, které před námi leží.

Ale Hospodin navrací sebedůvěru. Dohlíží v nás i možnosti, které my sami nevidíme. Počítá s námi zajisté víc než nakolik my počítáme my s ním – i se sebou samými. A nejednou ujistí, že pocity méněcennosti nejsou na místě:

„Neříkej: Jsem chlapec.“

Ostatně, někdy se naopak právě děti stávají nejčistějšími prostředníky Boží inspirace. Děti nebo osoby dětsky otevřené, nespoutané starými představami. A nezatížené dojmem vlastní důležitosti.

Jeremjáš navíc namítal, že neumí mluvit. Z Boží odpovědi však proznívá, že nejde v první řadě o naši výřečnost nebo přesvědčovací talent… V první řadě jde o slovo s velkým S, které si samo hledá svou vlastní cestu k vyjádření:

„Všude, kam tě pošlu, půjdeš,

a všechno, co ti přikážu, řekneš.“

Tak zní Boží vyslání spojené s povzbuzením: „Neboj se jich“. Což bylo namístě zdůraznit. Jeremjáš měl prorocky vystoupit ve společnosti, která mu nebyla přátelsky nakloněna. Nebyla naladěná na jeho apely k sebereflexi a k sebekritice před Boží tváří. Připomenout ta klasická (v Bibli tolikrát zaznamenaná) slova: „Neboj se jich“ tím pádem nebylo od věci; „já budu s tebou a vysvobodím tě,“ ujišťuje dál Hospodin. Podobně jako nás ústy Kristovými ujišťuje, že je s námi po všecky dny až do skonání tohoto věku. A také nás v Kristově moci vysvobozuje z područí zlého, ať už to s námi dopadá jakkoliv.

Celou úvodní Boží řeč završuje jakési upřesnění povahy Jeremjášova prorokování:

„Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.

10 Hleď, tímto dnem tě ustanovuji

nad pronárody a nad královstvími,

abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“

Na první poslech převažuje negace: „abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil“. Jeremjášovo prorocké vystoupení bude častěji působit znepokojivě a temně. Jakoby prorok sám přicházel se zkázou (Jeruzaléma, chrámu atd.), před kterou varoval. Jakoby s ní sám udržoval nějaké hlubší spojení. Podobně tak i o Ježíšovi později uvažovali jako o destruktivním živlu – jako o člověku, který chce osobně zbořit chrám. Cítíme, jak byly tyto obavy na jednu stranu liché. Jeremjáš ani Ježíš nepřicházeli s tím, že by srovnávali města se zemí. Naopak oni sami byli válcováni arogancí moci. Ale na druhou stranu je pravda, že před Božím slovem se leccos otřásá a hroutí. Hroutí se naše domnělé jistoty. Rozpadají se v prach zkostnatělé a neživotné tradice. Vyvracejí se polopravdy a lži. Otřásají se v základech chrámy, ve kterých hledáme jenom uspokojení náboženských potřeb namísto živého Boha. Otřásají se v základech naše do sebe uzavřená ega. Bortí se zdi mezi lidmi…

Ale ani Jeremjášovo povolání rozhodně nekončí jen destrukcí a negací. Poslední slova ustanovující Hospodinovy řeči znějí: „abys stavěl a sázel“. Je zvláštní uvědomit si, nakolik může být spojena moc ničivá a tvořivá. Ale ještě důležitější je nezapomínat, že ta ničivá by nikdy neměla smysl sama o sobě, bez té tvořivé. Působnost Božího slova nemá nikdy vyústit do rozvratu a zkázy. Na troskách starého se uvolní prostor pro nové. Po soumraku kříže nakonec přijde jitro vzkříšení. Domnělé jistoty nahradí skutečná stabilita v Kristu. Zkostnatělé a neživotné tradice se obrátí v živou oslavu Boží přítomnosti. Polopravdy a lži ustoupí pravdivosti a autenticitě spojené s odpovědností vůči druhým. Na ruinách rozpadlých chrámů se sejdou dva nebo tři s upřímným zájmem o Kristově věc. A naše ega zemřou, aby se i v nás samotných naplnila slova: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Aby v nás ožila Kristova sebeobětavá láska. Moc smíření, která destruuje hřích.

Do Jeremjášova příběhu jsme byli vrženi po hlavě.

Abychom mohli hned od začátku nacházet orientaci v jeho hloubi.

Abychom naslouchali, jak rezonuje s příběhy našich vlastních povolání v Kristově Duchu.

A jak rezonuje s příběhy naší vlastní otevřenosti vůči druhým, kteří k nám Kristem povoláni přicházejí.

   

Slovo poslání: Ga 1, 11-16a