První čtení: L 1, 46-55

Základ kázání: Mi 5, 1-4a

 

Kde začínají velké dějiny? Kde hledat bezpečí, stabilitu, mír? Jakou mocí se dá mír zajistit?

Má takovou moc třeba politik, který přislíbí zajistit mír na Ukrajině během dvaceti čtyř hodin? Ano, jedná se o předvolební nadsázku… Ale kdyby byla myšlena alespoň trochu vážně, nakolik by se jednalo o víc, než o umlčení slabší strany a o povzbuzení silnější strany k rozvíjení dalších agresivních plánů? Kdo má moc nastolit tu pravou harmonii, nejenom vnutit vlastní vůli těm, kdo se s ní neztotožňují?

Hledáme moc, která přinese nefalšované smíření, harmonii, stabilitu. Ve světě, v mezinárodních vztazích. A také v naší zemi. Ve společnosti rozdělené na různé protistrany či mimo-bubliny, které mnohdy nenacházejí společnou řeč. Hledáme mír také u sebe doma. Ve vlastních rodinách. Ve vlastních nitrech. A nenacházíme ho ani tam. Připomínáme si, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Ale naše snahy si takové svátky zařídit jdou často vniveč. Čím víc se o to snažíme, tím víc se stresujeme. Tím víc se nám ideál pokoje vzdaluje.

Vracíme se dnes opět k proroku Micheášovi. Ten svědčil o době, kdy Judsko ohrožovala Asyrská říše. Judejci tehdy pochopitelně vkládali naděje do jeruzalémských králů. A proto toužili po králích opravdu mocných. Vládnoucích s božskou autoritou, podobně jako králové ostatních národů. Většina lidí by si přála, aby moc místních králů měla taky šmrnc okolních tyranských říší. A navíc hledali jistotu v jeruzalémském náboženskému centru, které vypadalo sebejistě a stabilně. Ale válečná hrozba se přibližovala. A nakonec se i stabilita jeruzalémských institucí otřásala v základech. Lidé už v místní vládě ani v náboženství nenacházeli pevnou oporu. Připadali si spíš jako hříčka v rukou světových velmocí. Tak kde ještě hledat Boží pokoj, když ne v Jeruzalémě, který se jmenuje Město pokoje?

„Ale ty Betléme efratský“ – zvěstuje prorok Micheáš nečekané oslovení – „ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody“… Jasně, žádný pořádný vojenský oddíl z tebe nevzejde… Rozhodující diplomatická jednání v tobě neprobíhají… Nestojíš skoro nikomu za řeč… A přesto právě „z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli“, pokračuje to Boží oslovení. Vzejde mi, mně bude k dispozici. Ostatně vzpomeň si, že z Betléma pocházel král David. Pásal tu ještě jako úplný mladíček otcovy ovečky. A proti všem očekáváním tu prorok Samuel pomazal Davida za krále namísto všech jeho starších, na pohled zdatnějších bratří. Nechal se vést Boží nápovědou, že: „Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ A srdcem si všiml mladíka Davida ještě úplně otevřeného, připraveného být cele k dispozici. Nepoznamenaného ještě pozdějšími intrikami jeruzalémské politiky.

V Betlémě zůstala doma původní vize království. Jasná, čistá a prostá. Svobodná. Nezatížená mocenskými hrami. Plná upřímné víry. A prvotní pravdy a lásky. A navíc to jméno – Betlém, to znamená „Dům chleba“. Prostor životního nasycení. Prostor sebedarování. Klidně i v protikladu vůči obvyklé chamtivosti spojené s obvyklým pragmatismem. V Betlémě sídlí nezdolná vize Božího království. Má smysl se tam k ní vracet. I když to může vypadat už celkem naivně… Sláma té vizi čouhá z jesliček… Ale kdybychom přišli i o tuhle vizi, tak bychom přišli možná o všechno. Ztratili bychom pevný základ a dobrou naději do budoucna. A možná bychom se nechali už jen zastrašovat lidmi schopnými vraždit i betlémská nemluvňátka…

Betlém představuje alternativní dějiny. Na první pohled nenápadné. Na druhý pohled rozhodující. Betlém představuje alternativní cesty víry. Na pohled podobně nezajištěné jako jesle namísto chrámu. Ale na druhý pohled nenahraditelné, naše docela osobní cesty přijetí Krista. Betlém představuje alternativní království, společnost, revoluci… A tak ani naše současné dějiny nespočívají jen v dohodách světových velmocí… Naše víra se může obracet jinam. Ty rozhodující události se často odehrávají mnohem blíž. Třeba i za našimi okny – nebo za okny naší modlitebny, kde stojí tento Betlém. Ve víře přijímáme početí nové budoucnosti, která nám není jen vnucena ze strany někoho mocnějšího, ale počítá se v ní nedílně s námi jako s vyvolenými betlémskými spoluobčany.

„Neboť z tebe mi z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ – objasňuje dál vizi Bůh skrze proroka. Slyšíme slovo vládce, vévoda – záměrně nezaznělo „král“. Ten jiný vládce totiž prosazuje jiný druh vlády než zbožštěný, autoritářská král. V betlémských jeslích je nastolena účinnější, i když na první pohled bezmocnější moc. Tento typ vládce narovnává, uspořádává a obnovuje Boží řád. Už jen pouhým slovem navrací smysl. Nevnucuje svou vůli karabáčem, ale proměňuje nás zevnitř. A nešíří jenom omezenou ideologii, jeho moudrost je nadčasová. A když už někoho přesvědčí, tak ho přesvědčí autenticky. Nic nepředstírá.

Micheášovo proroctví pak dál rozvíjí tu vizi poněkud záhadnou větou: „I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele.“ Někteří byli vydáni v plen, třeba když museli procházet okupací – asyrskou, babylonskou, římskou… I my jsme procházeli nacistickou a sovětskou okupací, také podobné hrozby známe… A mimoto jsme všichni vydáváni v plen mocnostem, které nás zastrašují a ubíjejí osobně. Mocnostem hříchu a smrti. Naše cesty však podle proroka nemusejí končit v beznaději. I všechny ty hrozné situace mu připomínají porodní bolesti rodičky. Stanou se součástí naší proměny. I jimi vedou naše cesty do Betlémské sféry vlivu, cesty našeho návratu a obrácení k Betlémskému vládci.

„I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha,“ – tomuto vládci nejde o vlastní jméno. Nevyhledává vliv, aby prosazoval sám sebe a své vlastní zájmy. Není to mocipán, který by bral z našich životů pro vlastní obohacení a který by od nás chtěl jenom utvrzení vlastní pozice. Je to naopak pastýř, který nás vede k hojnějším zdrojům života. A čím ještě se vyznačuje jeho vláda? Lidé v ní budou „bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země.“ Až do dálav země – podle té vize má vládnout Betlém nad Asýrií, nikoliv Asýrie nad Betlémem. Také my v Kristu můžeme svobodně vládnout nad jakoukoliv diktaturou. V posledku se ani nevyplatí spolupracovat se silami strachu a smrti, které tu betlémskou budoucnost nemají. Má smysl spolupracovat s důvěrou, že Boží láska a spravedlnost se rozšíří až na nejzazší kraj země.

Tam, kde se vládcem stane dobrý pastýř, nastává nová situace. „A on sám bude pokoj.“ Dodává prorok Micheáš. On sám je už uprostřed bídy a starého věku náš pokoj. On představuje, on zosobňuje pokoj. A jeho pokoj znamená daleko víc než jen dočasné příměří nebo kompromisní stav bez války. Daleko víc než jen prchavá chvíle klidu, když zrovna potlačíme nevítané myšlenky. V biblickém slově pokoj – šálom zaznívá ztělesněné blaho, štěstí, zdar, celost, neporušená celistvost, harmonie s okolím, sám se sebou i s Bohem. I završená spravedlnost. Vláda tohoto Pokoje s velkým P se nedá zajistit během dvaceti čtyř hodin… Ale má smysl jí patřit, sloužit jí, být jejím bratrem či sestrou, vracet se k ní a jít za ní až navěky.

 

Slovo poslání: Žd 10, 5-14