První čtení: Gn 45, 3-15

Základ kázání: L 6, 27-38

„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi.“ Zní jeden z ústředních výroků Ježíšova kázání. Popřípadě podle Matoušova evangelia rozvedený: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ Slyšeli jsme, že Ježíš touto větou odůvodňuje i lásku k nepřátelům. To, co nám na první poslech zní těžko pochopitelně – tedy láska k nepřátelům – vychází z tak dobře pochopitelného základu: „Chovejte se i k nepřátelům, jak byste chtěli, aby se chovali oni k vám.“

V etice se pro tento základní pokyn vžil název „zlaté pravidlo“. Je navíc zajímavé, že obdoby tohoto zlatého pravidla najdeme napříč různými náboženstvími a kulturami – vedle židovství například v islámu, v hinduismu, konfucionismu nebo v textech starých řeckých filosofů… Respektive setkáváme se v oněch různorodých tradicích vždy přinejmenším se základní instrukcí, co nedělat, na způsob: „Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim“. Přinejmenším tedy nedělej ty špatné věci, jež nechceš, aby druzí dělali tobě. Na tom se většina lidstva alespoň teoreticky shodne. (Ač nenachází vždy dostatek schopností a sil k praktické realizaci.) Jde o minimální potřebný základ dobrého soužití. Ježíš pak vyslovuje až do krajnosti náročnější pochopení zlatého pravidla. Nejen, co nedělat, ale pochopení čistě pozitivní: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“. Nejde tedy jen o to, abyste nekonali zlo. Jde také o všechno dobré, co můžete udělat pro druhé. Hřích neznamená jen dělat něco špatně. Hřích také znamená neudělat to dobré, co člověk udělat mohl. „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi;“ až po tu krajní mez lásky k nepřátelům. Až po tu nejzazší hranici vyjádřenou slovy: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Víme, že Ježíš zlaté pravidlo vyslovil do krajnosti myšlením, slovy i činy. Do krajnosti Boží slovo ztělesnil. Až k sebeoběti pro druhé. V Kristově Duchu – jsme rovněž vedeni k takovým krajnostem.

Zřetelným předobrazem Kristovy lásky k nepřátelům je Josef, o němž jsme četli v prvním čtení. Smířil se s bratry, kteří ho v minulosti prodali do otroctví. I jeho příběh inspiruje nadčasově. Jak mnoho lidí se svými příbuznými po léta nepromluvilo kvůli starým křivdám, někdy bohužel až do smrti? Josef tento stín dokázal, naštěstí pro všechny zúčastněné, překročit. Pomohl přitom celé své rodině i prakticky v období hladomoru.

Bůh slovy zlatého pravidla pomáhá člověku v první řadě vystoupit ze své ohrádky, ze své tak zvané sociální bubliny, a postavit se na místo druhého. Osvobodit se od sebe sama a vžít se do kůže protějšku. Podobně směřují také jiná známá starozákonní i novozákonní slova. Už: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Anebo v knize Izajáš je pozoruhodně rozvedeno v průběhu řeči o tom, jak má vypadat pravý půst: „Není jím snad to, že se rozdělíš o chléb s hladovým, uložíš usebe chudé bez přístřeší, uvidíš-li nahého člověka, že ho oblékneš, neodkradeš se od toho, jenž je tvým vlastním tělem?“ – Podtrhuji teď konec Izajášova výroku: „neodkradeš se od toho, jenž je tvým vlastním tělem“. Slyšíme tady krajně silné vyjádření principu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“. V Kristově Duchu dokonce mohu druhého přijmout za svou vlastní součást. Za součást jednoho jediného společného těla.

Je dobré v tomto Duchu prohlubovat vcítění do bližního. Vcítit se do něj. Vžít se do něj. A není to samozřejmé. Člověk v tomto směru musí zapřít sám sebe, vykročit proti své sobecké přirozenosti. Přirozenost mě totiž často svádí k tomu, abych pln přesvědčení o vlastní pravdě hodnotil, co druzí dělají podle mě špatně. Druzí však často nabývají stejného typu přesvědčení (o tom, co ostatní dělají špatně), a tak všichni zůstanou tam, kde byli… Prohlubuji-li však vcítění, učím se podívat na svět očima druhého. Anebo ještě silněji by se dalo říci: V Kristově Duchu se učím Kristovými očima podívat na společný svět sebe i druhého. A zde se otevírá společný prostor k proměně. A pokud mám dojem, že se druhý chová prokazatelně hůř než já, položit si otázky: „Co všechno by mě v životě přimělo k tomu, abych se taky choval takhle špatně? A co všechno by mi v životě chybělo k tomu, abych se dokázal chovat lépe? Co bych tím pádem potřeboval na místě druhého přijmout? Co by mi pomohlo? Co by mě uzdravilo?“

Uzdravuje sám Boží Duch, ale můžeme mu k tomu uvolnit prostor pomocí konkrétně mířených modliteb, slov nebo dotyků, pomocí jednorázových činů i dlouhodobého konání ve prospěch druhých, do nichž se vžíváme.

Vcítit se do kůže druhého. A také nebát se ho na rovinu zeptat, jak svou situaci chápe on sám. Kde vidí on svoje příležitosti. Po čem bytostně touží. Co potřebuje. A pak se teprve hlouběji ponořit do rozjímání nad jeho situací, když už vím, co on sám řekl. Protože i na tom leckdy vázne účinná pomoc – na našich zkreslených představách o přáních druhého. Jak vyjadřují slova anekdoty o slepci před poliklinikou, k němuž přistoupí někdo ochotný se slovy: „Chytněme se mě, já vás doprovodím.“ A doprovodí ho na oční, kde slepec řekne: „Ale já jsem šel na plicní.“

Už v nejbližších vztazích prožíváme, jak je potřebná otevřená komunikace. Spočívá v tom i značná část úspěchu křesťanských programů pro podporu manželství: Manželé se na nich naučí spolu lépe mluvit. Rodina je dobrou laboratoří uplatňování zlatého pravidla (a někdy i lásky k nepřátelům). Odehrává se v ní práce mnohdy namáhavá a zdánlivě málo účinná, později ovšem vidíme, jak velké rostliny vyrostou díky trpělivému zasévání malých zrníček.

A neméně dobrou laboratoří je rodina církve. Církev má plnit funcki laboratoře království Božího, v jejíž otevřenosti se mohou spojovat v Kristovo tělo všichni lidé. Sejdou se tady i lidé, jež by se jinde v životě nesešli. Lidé nejrozmanitějších věků, národů, kultur, společenských tříd, nálad, povah, zkušeností. Otevírá se zde mnoho příležitostí vcítit se do lidí odlišných, vžívat se do nich, obohacovat se o jejich pohledy, vycházet jim vstříc.

A přes viditelné hranice církve Duch vcítění míří až na kraj světa, až po tu nejzazší krajnost lásky k nepřátelům. Církev může též posloužit jako inspirativní prostor pro ostatní. Prostor, kde se už sjednocují lidé z opačných pólů společnosti jinak rozdělené.

Kristovým zlatým pravidlem skvěle argumentuje například Pavel Hošek, mimo jiné ve své nové knížce Je to náš příběh, v níž uvažuje o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury. Hošek si všímá, že naše společnost je bolestně rozdělená kvůli dějinným zvratům po staletí: Někteří Češi považují za vlastní husitsko-evangelickou identitu, jiní barokně katolickou, někteří si vyprávějí příběhy o českých katolických světcích a o husitském barbarství, jiní o Husovi a Komenském a o zvěrstvech protireformace. Nehledě na to, že se zde mimoběžně odvíjejí příběhy českých židů a jiné. Hošek poukazuje na smutnou skutečnost, že jedni druhým doposud málo naslouchali. Například Masaryk vyzdvihoval bohatství české evangelické tradice jako základ naší identity a uvažoval v lecčem inspirativně, nicméně čeští katolíci, Slováci, Němci ani další zdejší národy se s jeho zúženým pojetím nebyly schopny úplně ztotožnit. A naopak mnozí prvorepublikoví katoličtí intelektuálové se pouštěli do Masaryka a do jeho sympatizantů tak jedovatě, až Josefa Čapka přiměli k povzdechu: „Kde se ve jménu Kristově bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem?“ Neřídili se tedy podle zlatého pravidla. Smutnou dohru představovala inklinace některých katolických intelektuálů k fašismu. Můžeme být vděčni za to, že jsme se s Římskokatolickou církví nebývale sblížili za komunismu. (Určitě hrálo nemalou roli, že jsme museli společně čelit útlaku.) Naučili jsme se brát navzájem vážněji, naslouchat si a vycházet si více vstříc. Nicméně rozdělení české i celosvětové západní společnosti trvá i na jiných rovinách.

Ovšem my věřící v tomto stavu můžeme vnímat jen tím víc příležitostí k postupnému sjednocení. Naslouchání se přitom meze nekladou. Například: I když chci pochopit lidi s těžkým duševním onemocněním, je dobré naslouchat jejich příběhům. (I kdyby zněly na první poslech nepochopitelně, na druhý poslech v nich lze odhalit důležité výpovědi.) Anebo jestli chci porozumět lidem z opačné části politického spektra, je dobré poslouchat jejich příběhy a nechat si vyprávět jejich osobní zkušenosti – byť s jejich názory nemusím souhlasit. Anebo jestli chci lépe porozumět Romům, je dobré poslouchat jejich příběhy, popřípadě číst knihy romských spisovatelů a romský tisk. Jestli chci opravdu porozumět cizincům, je dobré poslouchat jejich příběhy. Jestli chci rozumět přírodě, je dobré poslouchat její příběhy… A tak dál. I když chci porozumět vlastnímu evangelickému sboru či vlastní rodině, je dobré průběžně nastražit uši jakoby poprvé v životě. Naslouchání se meze nekladou. A v otevřenosti pro Kristova Ducha, jenž může do dialogu obou stran v pravou chvíli vstoupit ještě odjinud. Ve ztišení a v prostoru otevřeném pro Kristova Ducha lze přispět k propojení všech souvislostí ve svazku jediné sjednocené lásky. A uvolňovat jí prostor ve veškerém dalším dění i v dalším našem jednání podle zlatého pravidla: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

Slovo poslání: Ř 13, 8-10