První čtení: Lv 13, 1-17.45-46

Základ kázání: Mt 8, 1-4

 

Když sestoupil z hory… Když Ježíš sestoupil z hory, začal náš dnešní příběh. Když sešel odtud, kde předtím pronesl své proslulé Horské kázání (které jsme zrovna nedávno dočetli na biblické).

Někteří lidé mají tak zvaně „hlavu v oblacích“. A jiní jim říkají: „Vrať se na zem.“ Nakonec obstojí jedině takové učení, které se dokáže vrátit na zem. Sestoupit z oblačných výšin do prašné všední skutečnosti, přijmout ji, ale nenechat se jí převálcovat. Ježíš vstupuje doprostřed lidského neštěstí. Přímo tudy jeho cesta z hory vede. Někdy si říkáme: Kolik je na světě trápení… Je-li nad námi Bůh, kam se vzdálil? Ale Ježíš ztělesňuje naopak Boha, který se až nepochopitelně přiblížil, kterému našeho trápení nezůstalo ani trochu vzdálené, na vlastní kůži se mu vystavuje. Ježíš je Bůh, který se vrací na zem.

A „šly s ním veliké zástupy“, v tu chvíli snad ještě zčerstva fascinované Horským kázání, v jehož závěru Ježíš řekl: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ O kom z těch zástupů by se dalo říct, že slyší Ježíšova slova a plní je? O kterých lidech by se dalo říct, že naslouchají čistě Ježíšovi a dovádějí jeho slova k naplnění?

Náhle se objevil někdo, kdo jakoby mezi ty zástupy obklopující Ježíše jakoby ani nepatřil. Kdo se měl držet stranou. A dosud se nejspíš i držel stranou. Ale najednou vycítil životní šanci, nedalo mu to… „Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: ‚Chceš-li, můžeš mě očistit.‘“ Co je ten malomocný zač? Postižený tak velkým neštěstím, tak velkým sociálním vyloučením a z tehdy platného pohledu víry především tak velkou duchovní nečistotou, podobou prokletí… Dá se snad o tomto člověku říct, že slyší Ježíšova slova a plní je?

My si pod pojmem „plnit Ježíšova slova“ představíme hlavně snažit se chovat morálně, zbožně, slušně… Snažit se uchovat si pomyslnou čistotu v problematickém světě… Ale ten nečistý malomocný, který už neměl co ztratit, už bez jakéhokoliv kalkulu, bez jakékoliv snahy o zbožnou výlučnost… Doufal už jenom v Ježíšovo slovo. Už jenom na něj se chtěl spolehnout. Už jenom jemu chtěl odevzdat svůj život, aby se v něm to slovo naplnilo, vyplnilo, uskutečnilo… Přistoupil k Ježíšovi, „padl před ním na zem a řekl: ‚Chceš-li, můžeš mě očistit.‘“ V přístupu toho člověka se až podivuhodně snoubí odvaha a pokora. Svobodná suverenita a pokorná odevzdanost víry. Suverénně se onen muž odvážil vystoupit ze své izolace. A zašel dost daleko, když přišel k Ježíšovi na dotyk. Ale zároveň pokorně poklekl a zůstal u toho: „Chceš-li“. Neříká: Musíš. Neříká: „Jsi-li Syn Boží, tak musíš.“ Neříká: „Vyvyšuji tě nad svým životem, Pane, a každá vroucí modlitba za uzdravení musí být vyslyšena…“ Nenaznačuje: „Pokud mě neuzdravíš, tak pro mě nemá cenu v tebe věřit.“ Říká prostě: „Chceš-li“. Jestli chceš… „Ne jak já chci, ale jak ty chceš“…

A navíc říká – a to je neméně důležité: „můžeš“. Ten malomocný věří, že Ježíš to udělat může. Takový přístup víry znamená do hloubky slyšet Ježíšova slova a vlastně i plnit je. Nejenom snažit se konat dobré skutky podle Ježíšova vzoru. Ale především uvěřit, že Ježíšova spása se mně bytostně týká, že Ježíš chce a může očistit celý můj život. A vzít tuhle naději víry za slovo. Naplnit jí svůj přístup k životu. Plnit jí celý svůj život. I tehdy, když si také připadáme tak málo-mocní… I tehdy, když se také cítíme vyřazeně, mimo, v koncích, možná i bez nároku na milosrdné přijetí… Někdy si připadáme, jako bychom se brodili kanálem nečistot a někdy se v té stoce už topíme… Nemusí být až tak samozřejmé uvěřit, že mně / tobě osobně náleží Kristovo milosrdenství, odpuštění, smíření, přijetí. Ale právě to někdy znamená slyšet Ježíšovo slovo a plnit je, naplnit tím slovem celý svůj život…

Podobně jako tomu bylo tehdy s člověkem malomocným… Ježíš „vztáhl ruku, dotkl se ho“… Dotkl se ho…Ani to samo o sobě nebylo vůbec samozřejmé. Cituji z výkladu Jiřího Mrázka: „Jestliže se ho Ježíš dotýká, je to jakési kdo s koho. Buď se Ježíš stane nečistým, nebo malomocný čistým. Ale ať už by to dopadlo jakkoli, Ježíš nepřijímá izolaci tohoto člověka od lidské společnosti.“ To je pro Ježíše typické, že se pořád tak sbližuje s lidmi vyvrženými, zatracenými, ztracenými. S těmi, od nichž by bylo lepší se držet dál. S těmi, kteří nám očividně připomínají i problémy, které si nechceme připustit. Obáváme se nákazy – nejenom infekcí, ale i prokletím. Obáváme se vlastních nepřiznaných nemocí a temnot. Ale Ježíš je i těm zavrženým a ztraceným tak podezřele nablízku. Není On sám jedním z nich? Ptají se zbožní v Ježíšově okolí.

V Kristu však žádný problém není. Jeho přístup dost často připomíná úsloví: Čistému vše čisté. Zůstává na nás, abychom tuhle Kristovu čistotu přijali. Abychom mu ji uvěřili. Abychom i tahle Kristova oslovení slyšeli a plnili. Abychom jeho očistné příležitosti chytili tak zvaně za pačesy i pro ty druhé lidi kolem nás. Proto ty, kterých se Ježíš už třeba i začal v Duchu svatém dotýkat, a my se ještě nestíháme pořádně rozkoukat, ale Ježíš už dávno v těch druhých oprašuje obraz Boží, vidí ty druhé v Bohu, vidí je čistě v Bohu. Jako tehdy člověka malomocného; „dotkl se ho a řekl: ‚Chci, buď čist.‘“ Kristus svým slovem přehodil neviditelnou výhybku, něco hlubšího přecvaklo, a najednou začíná být všechno jinak…

Co se s tím malomocným v Kristově přítomnosti stalo? „A hned byl očištěn od svého malomocenství.“ My sice neprožijeme uzdravení ze všech tělesných neduhů, ale vždycky se můžeme spolehnout, že Ježíšovo slovo působí očistně – pro celé naše životy. A že i my patříme čistě Boží moci – nemusíme už dál být málo mocnými, nemusíme podléhat bezmoci…

Ale i když prožijeme léčivé působení Kristova slova naplno, nedává vždycky smysl ho hlasitě vnucovat. Tomu malomocnému Ježíš ještě nakonec kladl na srdce: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ Kněží by tehdy urputnému prosazování Ježíšova jména stejně nejspíš neuvěřili. Někdy má větší smysl přesvědčit neokázale. Tak, že si člověk podle běžných zvyklostí nechá potvrdit dobrou diagnózu, navrátí se do společenství, najde své nové místo v Božím lidu a sám se stává výmluvným svědectvím…

Kristovo oslovení je dobrá diagnóza. Nikoli smrtelná, ale naopak nesmrtelná. Je dobré, když se nakazíme jeho dotykem. Je dobré, když ho dál šíříme svědectvím vlastního života – když na nás začínají být jeho následky vidět – ať v církvi, u lékaře či kdekoliv jinde.

Tím nás inspiruje i anonymní malomocný – důvěrou, která slyší Ježíšovo slovo a plní je, odevzdá se mu, spolehne na něj a vydává o něm svědectví.

 

Slovo poslání: 1J 3, 1-3