První čtení: L 2, 25-38

Základ kázání: Sk 6, 8-15 + 7, 53-60

 

(Kázání napsali Jiří Šamšula, Matěj Opočenský a Filip Němeček společně)

 

I.

 

Na druhý svátek vánoční jsme zváni do příběhu rané církve. Betlémská pole s hymnickým „sláva na výsostech Bohu“ jsou pryč, ale ono “nebojte se”, které bylo zvěstováno pastýřům, se ozývá ze zákulisí stále důrazně a silně.

Nebát se postavit přesile. Nebát se vyjít s holýma rukama k těm, kteří nesouhlasí, a dokonce neváhají využít proti člověku křivé svědectví a nakonec i hrubé násilí…

Ale co víc – nebát se nejenom postavit přesile… Nadto se nebát až do posledního dechu hledat i v nejzatvrzelejších protivnících lidi. A usilovat o smíření. Přimlouvat se i za svoje protivníky: „Pane, odpusť jim tento hřích.“

 

II.

 

Štěpán je jáhen. Měl sloužit u stolu, u Večeře Páně, ale pod vlivem okolností se s ním setkáváme hlavně jako se zvěstovatelem víry, naplněným Božím Duchem a Boží moudrostí. Ze zdrojů Ducha moudrosti Štěpán promlouvá. A v hloubi Ducha zůstává ukotven, když stojí proti nepřátelské přesile. Evangelista ho v sugestivní scéně vyobrazuje jako člověka, který v žádném případě neuhne a za žádných okolností nepřestane dávat najevo: „Zde stojím a nemohu jinak.“ Drží se poznané pravdy. Při čtení oněch kapitol ze Skutků apoštolských můžeme snadno nabýt dojmu, že Štěpánova pozice je až nereálná, fiktvní. Kdo by takový nápor vydržel! I z pozdější historie však víme, že existují lidé stojící až do krajnosti za tím, čemu uvěřili. Lidé, co trvají – ne na tom svém, ale na poznané pravdě: Hus, Wurmbrand, Horáková…

Jak to, že neuhnou? Jak to, že Štěpán zůstává tak překvapivě přímý i ve chvíli, kdy mu jde o život?

Nejde tu o Štěpánovo superhrdinství. Jde o ten zdroj Štěpánovy orientace, inspirace, motivace, stability a životního zaměření. Autor Skutků Lukáš si dává dobrý pozor na to, aby Štěpána nevykresloval jako do sebe zahleděného Ramba… Ukazuje, jak bezmezně Štěpánova síla spočívá v prosté důvěře, v odevzdanosti víry a v otevřenosti výhledu na vzkříšeného Krista.

Slova: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“ zůstávají před našima očima jako Štěpánovo završující motto.

Tentýž Syn člověka, který se včera narodil do betlémských jeslí, je nyní nazírán nejenom jako vánoční děťátko, ale jako ten v každém čase pravdivý a pravý Pán, jemuž náleží veškerá vláda nade vším stvořením i nade vším našim mezilidským rozdělením. Jeho trůn stojí dostatečně vysoko nad našimi zákopy. Můžeme v něm hledat obhájce pravdy navzdory jakémukoliv většinovému mínění… A můžeme v něm nacházet i toho, kdo byl i v oněch nejvyhrocenějších chvílích – na konci svého života, na kříži –  schopen se přimlouvat: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Na druhý svátek vánoční se ozývají nečekaně silné velikonoční tóny. A navíc i svatodušní lkání. Proznívá neumlčitelnost hlasu spravedlivého, pravdivého a pokorného člověka, který bezmezně čerpá z Božího slova a vytrvá v něm i uprostřed konfliktu, a zároveň v té síle Božího slova nezahořkne, nezabetonuje se na své straně barikády, nevzplane pomstou.

Štěpánův příběh v nás na první pohled snadno vyvolá veliké znepokojení, strach… Na druhý pohled se v něm naopak nabízí posilovací dávka Božího slova proti celé té plejádě strachů, která nás v různých podobách pronásleduje každodenně. A nejde přitom o útěk od reality, nejde o potlačení těch strachů. Ale jde o plnokrevnou vizi reality, v níž strach není nejvyšším pánem.

Nebát se smrti, nebát se vystoupit z řady, nebát se odmítnutí, nebát se očerňování a křivých svědectví, nebát se konfliktů, nebát se strachu druhých, nebát se vlastního selhání… Jak zpívá Sváťa Karásek: “Když Ježíš na tvé straně je, boj s tebou drak prohraje.”

Dodám jen pro pořádek, že drakem či ďáblem v našem příběhu samozřejmě nejsou míněni židé, přestože takový argument v historii pohříchu často zazněl i pro výzvy k pogromům nebo pro jejich omluvy… Skupina, která proti Štěpánovi vystupuje, může být zaměněna s jakoukoliv jinou skupinou, která se začne chovat panovačně a nenávistně. Klidně i s nějakou křesťanskou skupinou, osleplou v zápalu fanatického boje proti komukoliv, kdo jí připadá jako bytostné ohrožení, protože narušuje (nebo zdá se narušovat) tradičně zavedené jistoty. A nemusíme ani chodit daleko – i když si vybavíme běžné konflikty v našich sborech, uvědomíme si možná: Sice se mezi námi přímo nekamenuje, ale i přesto nám někdy opravdu destruktivně rozmetává jednotu společenství sebevědomá pozice “majitelů pravdy” a kamenná tvrdost jejich srdcí vůči životům těch druhých, kteří se přibližují odjinud…

Ve Štěpánově době se jako ti výlučně správní cítili někteří ze židů. Z různých synagog, různých směrů. Štěpán svým postojem zpochybňoval jejich cestu. Zřejmě ťal do živého. A oni si chtěli potvrdit svou víru tím, že Štěpána sprovodili ze světa.

Byl u toho i mladíček Saul, později apoštol Pavel, který těm ostatním hlídal pláště. Schvaloval tehdy ještě sám pronásledování křesťanů. Viděl se na té správné straně barikády.

Štěpán se ocitl první v řadě těch, kteří za víru v Krista zaplatili krví.

 

III.

 

Naše situace se oproti Štěpánově určitě v lecčem liší. Nenacházíme se jako současní čeští křesťané v pozici pronásledované menšiny, jejímž příslušníkům by šlo o život. (I když jinde křesťané i dnes v této pozici jsou!) Nacházíme se spíše v situaci jakéhosi nezájmu okolí, případně škodolibých poznámek… Anebo právě i oněch vnitřních konfliktů v církvi, kdy hlubší zákopy mohou vést napříč místními církevními společenstvími nebo i napříč jednotlivými sbory…

Co máme jako křesťané svému okolí dosvědčit, nezamlčet, obhájit i přes projevy odporu? Obvykle u nás nemusíme pro víru položit život. Ale i přesto si troufám říct, že bychom neradi ztratili slanost víry, nějaké její radikální osvědčení, byť třeba nenápadné na pohled… Ale přesvědčivé i pro budoucí generace. V čem spočívají naše zvláštní mise dnes? Kde rozhodně nesplynout s davem? Jak nehrát pouhou roli podivného svědka – konformního podržtašky kamenujícího davu, jakým byl před svým obrácením Saul, později řečený Pavel?

Kde bychom dnes rádi řekli: „Zde stojím a nemohu jinak“? Náš čerstvě zvolený synodní senior Pavel Pokorný na návštěvě v jednom sboru připomněl scénu z knihy Quo vadis, kde Vzkříšený Ježíš Petrovi odcházejícímu z hořícího Říma říká: Jdu tam, kde je mě zapotřebí. Petr se obrátil, aby dál následoval svého Pána do Říma.

Kde nás je zapotřebí? Všude tam, kde chybí naděje? Kde chybí výhled do otevřeného nebe – naplněného právě tím, co Kristus přináší? Kde chybí výhled nad hranice vlastních zákopů? Kde chybí výhled do tváře druhého? Kde chybí touha po smíření? … Myslím, že ano. Že, jestli můžeme něco zaručeně nabídnout: tak je to otevřené nebe (plné Kristovy přítomnosti), od něhož sice nemáme klíč, a vlastně ani tak úplně netušíme, jak se tam dostat, ale víme o něm. Podobně jako o něm věděl Štěpán a později i Pavel. Ta neomezená vyhlídka otevřeného nebe dala Štěpánovi sílu se postavit většině a svědčit o víře. A také překonávat strach. A skrze touhu po smíření začít překonávat i rozdělení mezi znesvářenými stranami. Ta neomezeně nadějná vyhlídka dala apoštolu Pavlovi sílu vyznávat: “Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.” (2 K 4,9n) Byť naše zápasy jsou jiné, víme o stejné naději jako Štěpán či Pavel. I o tom, že je nám již skrze vánoční dění odemčená a zpřístupněná, je mezi námi již zrozená.

 

Slovo poslání: 2K 6, 1-10