První čtení: Mt 13, 31-33.44-50

Základ kázání: Gn 29, 15-28

 

Jaké vypadají cesty víry? Bývají zpravidla čisté, přímé, přehledné, dlážděné úspěchy a jistotami? Anebo si víra vybírá i cesty spletité? Cesty, kde nikdo neví, co čeká za dalším rohem? Cesty, které nejsou prosty překážek? Cesty, na nichž se jako na horské dráze střídají vzestupy a sešupy… A nejedenou se na nich ocitneme i v těžko prostupných labyrintech, kde se nám pod nohy vracejí bludné kořeny a bludné kruhy…?

V knize proroka Izajáše je psáno, že: „Stezka spravedlivého je přímá; spravedlivému sám urovnáváš dráhu, Bože přímý.“ Nechci ta slova vyvracet. Určitě stojí za úvahu, že k životu s Bohem patří i napřimování křivolakých cest. Ale kdybyste narovnávali třeba zašmodrchané klubíčko, z vnějšího pohledu by nemuselo být nejdřív jasné, jestli ten provázek rozmotáváte, anebo naopak ještě víc zamotáváte. Podobně spletitě se vyvíjejí i leckteré životy a vztahy.

A možná si také vybavíte, jak se vám do cesty opakovaně připletly životní vzorce, s nimiž se potýkáte třeba i desetiletí. Kostlivci ze skříní vlastní minulosti nebo i minulosti celých vašich rodů. Vtíravé variace na tytéž motivy, které se ohlašují tím neodbytněji, čím méně jste na ně zvědaví. Rozcestí, který je potřeba konečně prošlápnout jinudy… Vztahové propletence, které je konečně potřeba uchopit za správný konec… Ale vy sami jen mlhavě tušíte, anebo doposud nemáte ponětí za jaký. Součástí těchto propletenců mohou být také projevy necitlivosti, manipulace, divné hry, které s vámi druzí hrají… A mohou k nim patřit i naše vlastní přešlapy tímtéž směrem…

Jákob byl jedním z praotců víry. Vždyť ho Bůh později nazval Izrael – to jest „Zápasí Bůh“. Izrael – už podle jména ústřední osobnost Božího lidu. Ale zároveň bychom v něm mohli vidět i praotce oné životní spletitosti. Praotce přešlapů a křivolakých cest, jak napovídá pro změnu jeho původní jméno Jákob, což znamená „Úskočný“. Později se o Jákobovi-Izraelovi navíc dočteme, že v důsledku svého duchovního zápasu kulhal. Za mlada vysloveně úskočný a po svém obrácení kulhavý svědek víry. Jako by celý jeho životní příběh pokulhával oproti příběhům svatých, jejichž víra se projevovala už od raného dětství přímočaře a zářně. Ale znamená to snad, že by Jákob Hospodinu nestál za takovou pozornost? Anebo stál naopak za pozornost tím větší, čím víc toho bylo potřeba v té divočině proklestit, urovnat a napřímit?

V příběhu, který jsme slyšeli dnes, se o Bohu nemluví. Jako by v něm Bůh ani nebyl. A přesto je pro Jákoba od začátku až do konce východiskem Boží požehnání. Byť k Jákobově úskočné povaze patřilo, že se pokusil toto požehnání ukořistit podvodem. Naveden matkou Rebekou se v rozhodující chvíli přestrojil za staršího bratra Ezaua, aby oklamal nevidomého otce Izáka. Nevíme, nakolik Izák sám chtěl být oklamán… Víme, že Jákobovi to požehnání pro prvorozeného udělil. Když se to dozvěděl Ezau, začal hrozit, že Jákoba zabije. A tak matka Rebeka poslala Jákoba ke svému bratrovi Lábanovi do vzdáleného Cháranu. Řekla mu: „Zůstaneš u něho nějaký čas, dokud rozhořčení tvého bratra nepomine.“ Napadlo by ji, na kolik let se ten kratší čásek protáhne?

Když Jákob utíkal z rodného domu jako psanec, mohl se cítit opravdu neslavně, opuštěně, ztraceně. Ale v průběhu této cesty se mu zdál pověstný prorocký sen končící Božími slovy: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Jákob po probuzení zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Tu větu by si mohl nechat vytesat jako životní motto: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ I na místech našich životních zašmodrchaností, přešlapů, útěků někdy tím nečekaněji narazíme na Boží přítomnost. Na Boha v aktivní záloze, ve věčné pohotovosti k neutuchajícímu zápasu o prosazení svých záměrů třeba i navzdory našim.

I u Lábana byl s Jákobem Hospodin. Třebaže dlouhodobě neviděn, neslyšen, nerozpoznán.

Začínalo to docela idylicky. Jákob si zamiloval Ráchel. A Lában, nazývaje se v tu chvíli dokonce Jákobovým bratrem, připustil, že Jákobovi Ráchel dá po sedmi letech služby. Jákobovi těch sedm let opravdu připadalo jako kratší čásek, protože láska hory přenáší. Ale zároveň podstupuje i riziko vlastní zranitelnosti. Riziko vydanosti na milost a nemilost druhých. Milující už nebude za každých okolností úskočným pánem situace. Nabývá pro něj na významu důvěra. Odevzdává se. Jákobova v tomto rozpoložení nenapadlo, co zosnová pro změnu jeho příbuzný Lában. Ten ani přes svoji obvyklou šetrnost nejspíš nešetřil na svatební hostině. A nechybělo tam ani mnoho litrů vína. Takže si Jákob v průběhu svatební noci pořádně nevšiml, že mu podstrčili jinou – starší dceru Leu. „Proč jsi mě oklamal?“ Vyčetl Lábanovi poté. A Lában Jákobovi dost nelítostně nastavil zrcadlo – ať už tu větu vyřkl nevědomky, nebo naopak chladnokrevně tnul do živého: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená.“ V Jákobovi se mohla v tu chvíli naplno ozvat výčitka svědomí. Anebo přinejmenším vtíravá vzpomínka na nedořešený konflikt s Ezauem, kterému ukradl požehnání pro prvorozeného. A z lásky k Ráchel Jákob přikývl i na dalších sedm let služby. Ač se mu oněch dalších sedm let mohlo už o poznání víc zajídat než těch prvních sedm. Jako ten bludný kruh, s nímž si leckdo z nás neumí poradit uprostřed osobních labyrintů. Cítíme třeba napůl, že by nám bylo líp někde jinde, nějak jinak či s někým jiným. A přesto si musíme odkroutit ještě dalších x let vymezené služby či jiného náročného údělu.

A navíc se Jákobovi trochu podivným způsobem připletla do cesty další manželka – Lea. A tak bylo okamžitě zaděláno na další rodinné a sourozenecké konflikty: Mezi Leou a Ráchel, mezi oběma manželkami a Jákobem, a mezi jejich syny. Tady se Hospodin bude mít co ohánět, aby všechny ty cesty postupně napřímil. Nenapřimuje je snad dodnes? Přesto však Jákob zůstal už neodmyslitelně praotcem Božího lidu. A Lea s Ráchel jeho pramatkami. A od jejich synů a vnuků se jednou provždy odvozuje 12 izraelských kmenů.

V klasické knize Výklady ke Starému zákonu je celý praotcovský a pramateřský spletenec okomentován slovy: „Zastane se Bůh Jákoba? Nebo jej chce potrestat? Bůh je tu jen zdánlivě stranou. (…) To znamená, že jeho plány nejsou narušeny ani Lejinou mírnou ústupností, ani Ráchelinou výbojnou krásou, ani Lábanovým kořistnictvím. Právě Lában, který jedná a jakoby řídí osudy ostatních, a přitom si myslí, že vyhrává, znamenitě nahrává samotnému Bohu. A Jákob, který se domnívá, že je oklamán, je uváděn Bohem do jeho školy, učí se podřizovat něčemu, co je nad ním; nemůže dělat jen to, co chce a co žádá jeho srdce. Tím je vyzbrojován na zápas těžší a závažnější.“

A teolog Nico Ter Linden srhnuje celou situaci slovy: „Kdepak, praotcové a pramatky Izraele jsou schopni ledasčeho. Je zvláštní, proč ten národ o své minulosti radši nepomlčí? Proč nám vůbec ukazuje všechno to lidské – tak hrozně lidské – pletichaření a kravály, proč nám to předvádí černé na bílém?

Asi je to proto, abychom takhle viděli černé na bílém, jak zázračné je Boží vyvolení. Jákob na sebe vrší lži a podvody, ale přes ty lži a podvody uskuteční Hospodin svůj plán. Lában je mizera, ale je to taky bratr. Ráchel a Lea by si nejraději vjely do vlasů, ale přitom společně budují dům Izraele. Na prknech, která znamenají svět, stojí pár ubohých herců a hereček, jeden jako druhý břídilové, a přece – jeden jako druhý jsou děti Boží. To jejich břídilské divadlo není všechno. Ještě je tu Bůh.“

Kéž také ve spleti našich cest je Bůh jen zdánlivě stranou. A kéž také každou naši nemožnost obrací ve svou možnost podobně elegantně jako v Jákobově příběhu. Kéž jeho záměry prostoupí ty naše podobně jako zrníčko, které postupně proroste celým vztahovým polem. Anebo jako trocha kvasu, která nezadržitelně prokvasí i to nepoddajné těsto, z něhož jsme. Anebo jako síť, která zahrne všechno možné i nemožné, aby to bylo protříbeno – třeba i úplně jinak, než bychom dopředu čekali. Vždyť s touto nadějí Bůh v Kristu přijímá celé naše životy – a vzal na sebe i náš hřích.

Kéž tedy obrací každou naši nemožnost ve svou možnost podobně elegantně jako v Jákobově příběhu… A kéž se podobně jako Lea a Ráchel i přese všechna vzájemná napětí, přetahování a konflikty nepřestáváme spolupodílet na budování domu Izraele. Domu, v němž se sám Kristus navrací doprostřed našich cest – nejenom jako kámen bludný, ale i jako kámen úhelný.

  

Slovo poslání: Žd 11, 20