První čtení: L 22, 31-34.54-62

Základ kázání: 2K 1, 3-7

 

(Kázání napsali Jiří Šamšula, Matěj Opočenský a Filip Němeček společně)

 

I.

Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. Tak vidí apoštol Pavel Boha, ve kterého ve zcela novém světle uvěřil u Damašku. Pocítil Boží milosrdenství, které ho ale nejprve bolelo. Srazilo z koně, aby ho později opět posadilo do sedla. Už ale jinak, už jako toho, kdo vyznává: Mým Pánem je Ježíš z Nazareta, ukřižovaný a vzkříšený, Kristus. Ten, který přinesl Boží útěchu vrchovatou měrou.

Útěcha skrze náš dnešní text volá. Volá z Božích míst k nám, do našich životů. Volá do těch situací, které potřebují někoho na blízku. Doslova by se to řecké slovo, které překládáme též jako „těšit“ – „parakalein“ – dalo přeložit i jako “volat na pomoc”. Od stejného slovního kořene je odvozeno i jedno z pojmenování Ducha svatého: „Paraklétos“ – což lze přeložit mimo jiné i jako Utěšitel i jako Přímluvce. Bůh veškerého volání na pomoc. Bůh, který volá na pomoc, Bůh, kterého můžeme zavolat na pomoc. A když ho zavoláme, můžeme být sami zavoláni na pomoc k druhým. Jako by Pavel chtěl vyjádřit: Už jenom v tom, že máme kam volat, docházíme k útěše. Ne vždy to tak ale cítíme. Snadno můžeme nabýt dojmu, že voláme do zdi. Nikdo neodpovídá. Jsme na všechno sami. Znakem vyslyšení ale může být i to, že v našem volání poznáme, že nevoláme sami. Že voláme společně, už jenom dneska při bohoslužbách. Anebo když do té naší situace, z níž se snažíme někoho dovolat, někdo lidsky promluví. Někdo k nám přijde jako na zavolanou. Možná, že Bůh právě někoho zavolal do našeho života, aby nás utěšil, či potěšil. To je vlastně hlavní myšlenka toho Pavlova pozdravu z Druhého listu do Korintu. Chce nám říct, že Bůh potěšuje, abychom my mohli potěšit také. Kaskáda potěšení. Bůh těší, a my z jeho těšení: těšíme jiné.

Kdo těšit umí? Vzpomenete si na někoho, kdo vás v životě utěšil? Nebo vzpomínáte, když jste někoho těšili vy? Ale je to těžké… Když se o to snažíme, je snadné být mimo. Člověk přes veškerou snahu může zůstávat daleko. „Sytý hladovému nevěří.“ Pohlíží svrchu na trápení druhého. Nesestoupí za tím druhým doprostřed toho trápení.

Pavel však ve druhé epištole Korintským předává opravdový dar těšit druhé. A koneckonců celé Písmo, které nám svědčí o Bohu, chce předně těšit! Nikoli strašit.

Jak k tomu daru nefalšované útěchy Boží svědkové jako Pavel dojdou? A jak k daru utěšovat dojdeme my? Po jakých cestách? Po cestách lemovaných samými vlastními úspěchy a triumfy? Anebo jinudy?

V dnešním prvním i ve druhém čtení jsme slyšeli o klíčových obdobích v životech předních novozákonních svědků víry, tedy apoštola Petra a apoštola Pavla. A slyšíme, že to jsou období, kdy člověk zrovna klesá pod tíhou soužení, těžkostí, které na něho doléhají… Anebo dokonce kdy padá přímo pod tíhou vlastního selhání!

 

II.

Takový apoštol Petr – to byl člověk, co věřil, že na něj tíseň nedolehne. A pokud ano, tak on to hravě zvládne. Dokonce říkal velmi sebevědomě samotnému Ježíšovi: „Pane, to se ti nemůže stát!“ A později: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Zařadil se tak po bok ostatních planých utěšitelů, kteří druhé lidi silácky poklepávají po ramenou a říkají: „To bude dobrý, to zvládneš, to zvládneme“, aniž by jim vůbec došlo, co prožívají ti druzí doopravdy…

A tentýž Petr se najednou ocitl úplně v koncích. Najednou sám potřebuje potěšit, protože se mu rozpadl jeho sebeobraz, jeho sebepojetí věrného, statečného Kristova následovníka… Dobře, že ho Ježíš dopředu mocně povzbuzoval: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“. Ale nikoliv nadarmo mu kladl na srdce také slova: „A ty, až se obrátíš“… Slova končící příslibem nového povolání: „až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.”

Petr se nejprve musel obrátit. Stát se tím posledním namísto prvního. Rekonstruovat od základu své velkolepé sebepojetí. Uvidět slepou skvrnu své pýchy. A z toho obráceného pohledu na sebe, na druhé, na svět – teprve mohl být posilou.

Rovněž apoštol Pavel věděl své o hlubinách lidského selhání. Vždyť se obrátil ke Kristu na cestě do Damašku, kde chtěl první křesťany zlikvidovat. Od té doby až do smrti sám sebe chápal jako duchovní „nedochůdče”, nedonošené dítě (1 K 15, 8), jako „nejmenšího z apoštolů”, jako toho posledního, kdo by si zasloužil být vyvolen a povolán k tomu, těšit druhé… Právě taková období jsou mnohdy klíčová v životech svědků víry: Období vlastních pádů, období zhroucení iluzí o sobě samých, období začátků od nuly, obrácení.

Ale v dnešní Pavlově zmínce z druhého listu Korintským čteme ještě o jiných situacích. O situacích, kdy na člověka doléhají zvenčí problémy, které sám nezavinil, nemá je v rukou, na které jenom reaguje. Jediná jeho případná „vina” spočívá třeba v tom, že se drží pravdy. Sám Pavel se po svém obrácení záhy dostal ze strany pronásledovatelů na stranu pronásledovaných. A jejich útrapy pak sám prožíval vrchovatou měrou. A lidé nemusejí trpět ani kvůli víře, pro kterou se svobodně rozhodli, ale třeba akorát proto, že bydlí na území, o kterém si nějací šílenci myslí, že na něj mají právo a tuto svou představu brutálně prosazují.

 

III.

Jak Petr, tak Pavel nám jsou nablízku v našich problémech, v našich výšinách i v našich propadech, i v těch okamžicích, kdy jen zíráme a reagujeme na to, co se okolo nás či s námi děje. Přiblížili se k nám na dotyk jako vyslanci našeho Pána, který se od našich problémů ani trochu nedistancuje. Petr a Pavel jsou vyslanci Krista, toho, kdo námi nepohrdá v našich nedostatcích a slabostech, kdo se k nám neotáčí zády ani v obdobích našich selhání. A neopustil náš bolavý svět, ale naopak sestoupil doprostřed našeho trápení, aby prožil i naši nejhlubší opuštěnost spolu s námi.

Apoštol Petr byl povzbuzen Ježíšem, který za něj prosil, aby jeho víra neselhala. A se stejnou mocí i za nás Ježíš dál prosí. Apoštol Pavel pln vděčnosti chválí Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista, který „nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kdo jsou v jakékoliv tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ Pavel pak dovádí tuhle výpověď až do krajnosti, která by na první poslech leckomu mohla vyznít jako přitažená za vlasy: “Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse;” Ale nejde o oslavu utrpení jako takového! Vždyť Pavel hned neodmyslitelně dodává: „Docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my.“

Říkám si, že z těch Pavlových slov vyzařuje až podivuhodné vědomí celistvosti života. Pavel o utrpení ví, ale nezastírá jej. A neodtahuje se od utrpení druhých. Ale ruku v ruce s tím dál vděčně přijímá i všechno dobré, čeho se mu od Boha dostává. Říkám si, že já sám většinou život nevnímám takhle vyzrále: Buď užívám šťastných a bezproblémových chvil, a nechci si v tu chvíli připouštět žádné okolní trápení, žádné odvrácené stránky života… Anebo když naopak prožívám temnější období, období, kdy na mě doléhá to zlé, co se na světě děje, pořád mě přitom provází takový pocit, jako bych ani nežil v tu chvíli úplně plnohodnotný život, jako kdyby ta období měla jenom co nejrychleji přejít: nezvaná, nevítaná, abych až poté mohl začít zas nějak „normálně“ žít. Pavlova zkušenost mě vede někam dál. Svědčí o životu, který sdílí své bohatství při plném vědomí všech výšin i propadů. 

V proudu takové životní inspirace se člověk neutíká do umělého ráje… A do umělého ráje ani nikoho jiného neposílá. Neshlíží na zápasy druhých svrchu. Nevystačí si s planými útěchami, siláckými gesty… Naslouchá – daleko pozorněji. Citlivěji hledá potřebná slova.

Anebo způsoby, jak dát najevo blízkost i beze slov. Protože existují i traumatické zkušenosti, o nichž lidé nenacházejí sílu mluvit. Byly by pro ně příliš hrozné či příliš ponižující na to, aby šly slovy vypravit. Někdy jde prostě o to, vydržet spolu s tím druhým nápor té tíhy. Společně ji kousek cesty nést. A třeba jen mlčky být nablízku.

Není však situace, kdy by člověk měl zůstat úplně opuštěn, izolován a oddělen od přítomnosti toho druhého. Vždyť do všech našich problémů sestoupil a všechny naše hříchy vzal na sebe Kristus, ten, který překonává každé naše rozdělení. Odtud kéž jako jednotlivci i jako církev čerpáme sílu a z tohoto zdroje kéž se dokážeme vzájemně potěšovat. Amen.

 

Slovo poslání: Ž 9, 10-13