První čtení: Jr 16, 19-21

Základ kázání: L 16, 16-17

… „od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup.“ Až nečekaný výrok o Božím království: „každý si do něho vynucuje vstup.“ Divím se, že je království Boží pro každého tak atraktivní… Podle Matoušova evangelia navíc Ježíš hovořil podobnými slovy ještě zřetelněji o násilnících, kteří se takto na království Boží zaměřují. I v souvislosti s tím, že král Herodes uvěznil Jana Křtitele, Ježíš řekl: „Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.“ Ježíš má přitom pořád na mysli totéž Boží království, které se v našem světě prosazuje nebývalou mocí. Ale ruku v ruce s tím samo trpí násilím… Opravdu zvláštní kombinace vlastností království Božího. Ale každopádně to znamená, že Boží království není lidem lhostejné. Což už je dobrá zpráva.

Je fakt, že jakákoliv lidská touha po štěstí znamená v posledku i volání po království Božím… Volání někdy dost neartikulované, někdy vyloženě zbloudilé, zoufalé, vykřičené či utržené ze řetězu – ale v posledku po království Božím. Vždyť přece jedině v Bohu najdeme cíl veškerého našeho štěstí, životní naplnění a smysl, vztahy otevřené a ryzí, nejhlubší prožitky i opravdovou radost. Lidé však jednají mnohdy i velmi zoufale ve snaze dosáhnout těchto statků. Leckdy se o ně i nelítostně rvou a chtějí je urvat těm druhým… Přestože v Bohu se nakonec nabízí dost pro všechny. Ale dá se říct, že i všemožné vášně, posedlosti a závislosti, konflikty, hádky i války jsou zoufalými projevy zápasu o šťastný, naplněný život.

Člověk si snaží vydobýt si své zaslíbené místo – své malé království na zemi. Ale nevzácně se přitom projevuje jako zloděj, který se vloupává na nějakou slavnost. Nejdříve namáhavě přepiluje zámek od zadního vchodu, potom roztříská okno, napadne hostitele a popere se s několika hosty, naláduje si chvatně do kapes pár chlebíčků a dortů, které se záhy rozpadnou a akorát ušpiní oblečení… Vtip je v tom, že onen člověk-zloděj si v první řadě nevšiml, že mu už před pár dny došla oficiální pozvánka na tutéž slavnost, a že mohl normálně vstoupit dokořán otevřeným předním vchodem, kde by ho uvítal vrátný a odškrtl by si ho v seznamu pozvaných…

Takhle to s námi svým způsobem dopadá… Když tvrdě a nelítostně zápasíme o trochu štěstí či obohacení, a přitom přehlížíme, že v Kristu nám je už dávno nabízeno… Ano, často jinak a v jiné podobě, než bychom čekali… A možná si jej v souvislosti s Kristem raději úmyslně nevšímáme, protože k přijetí Kristovy cesty patří i přijetí těžkostí, přijetí utrpení – přijetí kříže. Křížová cesta vede do Božího království; právě i skrze skutečnost, že až dodnes trpí království Boží násilím. A ve snaze vyhnout se těmto komplikacím spojeným s cestou Kristovou si porůznu komplikujeme životy sami. Chceme se ke štěstí dostat raději svou vlastní zkratkou – zdánlivou zkratkou, ve skutečnosti oklikou. Na ní se nakonec i my sami projevíme jako ti násilníci; Kdo se chce setkání s Kristovým utrpením raději vyhnout a vydobýt si své vlastní štěstí nezávisle na něm – ten pokračuje nakonec třeba i přes mrtvoly… Ale trápí se tak jako tak. A koloběh násilí se jen stvrzuje.

Království nebeské trpí násilím a násilníci po něm sahají… Každý si do království Božího vynucuje vstup… Ještě konkrétněji ta slova mohou souviset s tím, že v podstatně nikomu na světě nejsou lhostejné roviny života, které souvisejí s Kristovou cestou a s jeho obětí a s jeho evangeliem a tak dál. Leckdo se možná navenek tváří, že mu to je jedno, ale v hloubi duše není. Každý chce nakonec zaujmout nějaký zásadní postoj, vyjádřit ty správné názory, dostat se k jádru pudla, mít pravdu, dokázat ostatním, jak to s tím Pánem Bohem, či přímo s Ježíšem Krista doopravdy je… Z různých stran o to usilují křesťané, židé, jinověrci i ateisté. Ženy i muži. Mladí i staří. Lidé všech národů. Všech společenských vrstev. Lidé na pohled slušní, ale i kriminálníci. Lidé na pohled rozumní a moudří, ale i lidé zjevně neotřelých přístupů ke světu. Každý si po svém vynucuje svůj vlastní přístup k Božím záležitostem. K záležitostem tak závažným, jako je evangelium Ježíše Krista.

A myslím, že z toho důvodu může být svým způsobem i dobře, když lidé někdy tak živelně, popřípadě i přehnaně reagují na cokoliv, co se děje v církvi. I kdyby byli fakticky mimo. I když jsou třeba jen povrchně naštvaní kvůli restitucím… Anebo otřesení případy sexuálního zneužívání ze strany duchovních. Když apelují, že církev by neměla hromadit majetek. Když apelují, že duchovní nemají zneužívat moc. Kritici církve v tu chvíli dávají vášnivě najevo své vlastní přesvědčení o tom, jak by měl její ideál vypadat. De facto ideál království Božího, oproti kterému pozemská církve často tak zklamala, selhala, anebo se mu prostě nezačala na první pohled podobat – a tak dál… Je každý, kdo takhle smýšlí, opravdu zatvrzelý ateista? Nemůže se i z takového člověka vyklubat hluboce zklamaný, hluboce dezorientovaný věřící? Ten, kdo už také k záležitostem Božího království přistupuje nějak osobně… Svůj vlastní přístup si k nim vynucuje, byť někdy znepokojivě žlučovitě a násilně…?

Alespoň, že církev není lidem lhostejná. I kdyby ji vesměs nenáviděli, pořád lepší, než kdyby po ní už ani neštěkli. Dokud ji alespoň nenávidí, může být velmi dobré si s nimi povídat. A také přitom upřímně vyznávat dluhy a provinění církve. A mluvit spolu dál o víře, o evangeliu, o Kristu. Navázat nit z toho správného konce.

A zkusit se nadále dívat i na takhle skeptické, kritické, zahořklé, zklamané lidi Ježíšovýma očima. Jako na bloudící, a proto snad i hledající… Jako na dobývající se do dveří – jež pravda stačí vzít za kliku a které mohou být otevřeny zevnitř.

… „od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vnucuje vstup.“ říká Ježíš. A potom dodává ještě jednu zvláštní větu: „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“ Ježíš tak uvádí na pravou míru svá předešlá slova: „Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží“… Zdůrazňuje, že ten starý dobrý Mojžíšův zákon (Desatero atd.) není v království Božím zrušen, ale naplněn. Není to tak, že by platil jen dočasně a že by s Ježíšovým příchodem nastával totální chaos a anarchie. Ježíš spíš konečně otevřel ty správné dveře ke smyslu celého zákona (celého Desatera atd.); „je tedy láska naplněním zákona“, jak píše apoštol Pavel.

A protože Ježíš nepřišel zákon zrušit, ale naplnit, můžeme brát tím vážněji i u mimocírkevních nebo i proticírkevních lidí veškeré volání a pátrání po neklamném životním základu. Ale i konkrétní naléhání, jak by se správně měla církev projevovat a jaké by měla zachovávat principy. (Byť je zároveň potřeba nadále prověřovat, jaké z těch názorů dávají skutečný smysl podle Božího slova…)

Určitě může stát za to, i s velmi kriticky naladěnými lidmi tím poctivěji hledat orientaci na celé Ježíšově cestě, k jejímuž smyslu zákon už odnepaměti ukazoval a kterou proroci už odnepaměti ohlašovali.

Slovo poslání: 1Tm 2, 1-7