První čtení: Mt 21, 1-9

Základ kázání: Jr 23, 5-8

 

(Kázání napsali Jiří Šamšula, Matěj Opočenský a Filip Němeček společně)

 

I.

Zase tu máme advent. Boží, Ježíšův příchod: to, co si v církvi připomínáme každý rok. V klidných časech zní také informace o adventním období možná už poněkud zevšedněle. Ale v té situaci, kterou prožíváme letos – nenaznačuje i změna církevního období až nečekaně dobrou zprávu? Boží příchod. Ne nová mutace, ale nová Boží mutace našeho času!

Jako si židé připomínali, že je Hospodin vyvedl z Egypta, tak i my říkáme: Ježíš přišel do našeho světa jako Spasitel. A navíc dodáváme, že stále přichází! A určitě pro nás to tradiční vyznání může znamenat mnoho. A může nás v životě opravdu posilovat a provázet. Ale také se může stávat spíš jenom takovým koloritem… Jsme prostě zvyklí, že se tak na bohoslužbách mluví – obzvláště v adventním období… Jsme zvyklí, že podobné věty k našemu křesťanskému vyznání patří. Ale slyšíme pozorně, jak promlouvají do velkých událostí současnosti? A také do našich očekávání…? Do našich všedních priorit…? Ale i do našich naléhavých obav?

I v době proroka Jeremjáše čelili úplně novým hrozbám a výzvám, na které ten příběh o vyvedení z Egypta jakoby nestačil. Co si Jeremjášovi současníci říkali o přítomnosti či o blízké budoucnosti? Co očekávali a co by naopak nečekali? A co si představovali, že si o nich bude říkat následující generace?

Jeremjáš totiž působil ve zlomovém období mezi dvěma velkými historickými epochami. Ke konci doby, kdy se Judská země těšila samostatnosti a nezávislosti, v Jeruzalémě stál Hospodinův chrám a vládla tam Davidova dynastie… Ale působil také na začátku nadcházející doby, kdy nastala babylonská okupace. Do Jeruzaléma byla nejprve dosazena loutková vláda. Pak byly místní elity rozprášeny. Chrám zbořen. A Boží lid deportován daleko do babylonského vnitrozemí. Sám prorok Jeremjáš v těch dobách nejprve mnohým připadal jako ten, kdo maluje čerty na zeď a šíří poraženecké nálady. Tehdy když varoval před babylonským nebezpečím, o němž vypovídal jako o neodvratném. A navíc o něm mluvil jako o součásti Hospodinova soudu… Aby později z Jeremjášových slov vyzařovala až neuvěřitelná naděje. Vždyť v době nejsilnějšího ponížení zprostředkovala vizi návratu, nové budoucnosti a nových naplnění Hospodinových zaslíbení…

V Jeremjášově době si možná mnozí Judejci říkali: Naši prapředci to měli ještě docela jednoduché… A věřilo se jim snadněji. V té legendární minulosti, kdy opustili Egypt… Ale náš současný svět se už úplně zbláznil. Jak se v něm máme vyznat my?

Podobně my někdy možná máme sklon si říkat: Dřív ještě existoval alespoň trochu normální, přehledný svět. A bylo přirozenější věřit! Ale když hledíme tváří v tvář do očí různým hrozbám současnosti… Nejednoho z nás samozřejmě znepokojuje ta neutěšená situace okolo pandemie… Ale bojíme se třeba i o životní prostředí. Nebo nám nahánějí hrůzu globální velmoci, válečné konflikty… Někdy jde člověku z nejrůznějších vyhlídek hlava kolem… Přerůstají mu přes hlavu obavy o celý svět či o celou naši zemi, o církev, o sebe, o své blízké… Záležitosti, které nemáme plně v rukou, na které máme jen velmi omezený vliv.

 

II.

Odedávna se říkává: “Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země”.

Ale copak si budou říkat následující generace? (Pomyslí si možná leckdo v období babylonského ohrožení, kdy i prorok Jeremjáš vystoupil…) Bude si ještě vůbec někdo říkat: “Jako že živ je Hospodin?” Bude si ještě někdo z nich připadat jako svobodný syn Izraele? Bude hrát ještě pro někoho roli to pradávné vyjití z Egyptské země? A bude ještě někdo mít pocit, že Hospodin je živý?

Za nás se říká: “Je advent… ” “Budou Vánoce… “ “Narodil se Kristus Pán…”

Na našich bohoslužbách takové věty skoro nepřekvapí…

Kde nás však překvapit mohou? V jakých souvislostech následujících dní nás zaskočí?

A jak by taková opakovaná slova mohlo překvapit následující generace?

Předáme jim je? Do jakých vyhlídek? Do jakých trápení a stresů? A co pak bude stát za to, dodat k těm slovům pro ještě lepší porozumění? … Aby i oné následující generaci zazněla jako ta nejžhavější novinka, zpráva, co úplně změnila pohled na věc?

Připadáme si někdy trochu jak poslední mohykáni křesťanské víry? Anebo naopak vnímáme výjimečnou příležitost uchopit tu starou dobrou zvěst zbrusu nově, v podmínkách nikdy předtím nevídaných?

Co byste rádi, aby se říkalo mezi našimi dětmi či dětmi našich dětí?

A co může i naše církev do budoucna předat?

 

III.

Jeremjáš svým současníkům zvěstuje: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,‘ nýbrž: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.‘ Usadí se ve své zemi.“

Hospodin nás může vyvést z nejrůznějších prostorů nesvobody. Přijít si pro nás. Vyzvednout nás tam. Nejenom “z Egypta”. Ale skutečně “ze všech zemí”. I z těch, kde člověk už ani nedoufá, že by tam Hospodin mohl být – pro nás, natožpak pro naše potomstvo. Že by tam mohl přicházet – nově či znovu…

Advent – a připomínka příchodu Páně – to znamená i přibližování nových doufání a očekávání. A rovněž vzkříšení starých dobrých nadějí tak, aby znovu platily i vzhledem k té budoucnosti, která je pro nás dosud velká neznámá, která nám někdy také nahání větší obavy…

Náš Pán se přiblížil skromně a tiše jako král na oslátku… Ale to neznamená, že by byl bezmocný a že by se nebyl schopen dostat daleko. Právě on uplatní právo a spravedlnost i tam, kde ostatní instance již selhávají. Právě on převezme vládu i nade všemi oblastmi, jimž my už přestáváme vládnout a kde nám nezbývá ani mnoho doufání… I když se Pánova blízkost projeví třeba nejprve “jenom” tak, že se kvalita toho našeho čekání promění… Od apatie a rezignace k vyčkávání nadějnějšímu a radostnějšímu. A také otevřenějšímu k přijetí dalších darů, zatím jen ve skrytu přichystaných…

Zase tu máme advent. Ale už jenom to, že tu zase máme advent, je dobré… Přicházejí dny, kdy něco nového opět raší. A my jako křesťané opět slyšíme tu dobrou zprávu.

 

Slovo poslání: Ř 13, 11-14