První čtení: Ex 4, 18-23a

Základ kázání: Mt 2, 13-18

 

Světlo se zrodilo doprostřed temnot. Na světélko Vánoc od začátku dopadá temný stín násilí a utrpení, stín kříže. A cesta Mesiáše vede právě tudy.

Na jedné straně jsou ti, kteří patří životu – počínaje Ježíšem a jeho rodinou. Na druhé straně lidé jako Herodes, který šíří smrt. Smrtí zachází… A sám také schází obavou z ohrožení vlastní moci, úzkostí z vlastní pomíjivosti…

„Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se…“ Herodes nestrpí, aby si z něj dělali šašky. Herodovo království je totiž jiné povahy než Kristovo… Kristus ze sebe dělat šašky nechal. Připustil, aby ho tupili, aby na něj plivali, aby s ním udělali, co se jim zlíbí… A přesto Ježíšovi šlo i o životy svých vrahů. Do posledního dechu prosil o odpuštění. Zápasil o záchranu od zlého i pro ně… Oproti tomu Herodes reprezentuje moc, která druhým neslouží, ale zotročuje je. A nenechá si nic líbit. V každém projevu svobody vnímá vlastní ohrožení. Tentokrát šlo o mudrce z východu. Ti totiž předtím šli nejprve do Jeruzaléma, aby se doptali na Herodově dvoře, kde najdou zaslíbeného krále židů… Neznalí místních poměrů doufali, že zrovna u Heroda najdou odpověď a že Mesiáš snad vzejde přímo z jeho krve. Herodes už tehdy pojal lstivý úmysl. Poprosil mudrce, aby mu cestou zpět oznámili, kde toho novorozeného krále přesně našli. Ale pak se jim bohudíky dostalo vnuknutí, aby se přes Herodův dvůr už nevraceli. Došlo jim, že nemá smysl spolupracovat s tyranem, který pro pravého krále představuje jen ohrožení. Šlo jim o Krista. Šlo jim o důležitější věci než o to, dělat si s Heroda šašky. Ale Herodes si jejich snahy o záchovu života vzal velmi osobně… A roztočil spirálu násilí; „dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“ Takhle tupě se někdy chová diktatura. Mašinérie moci, který se obrací i proti vlastním lidem. Masové vraždění podle neosobních seznamů. Boj proti malým dětem…

Ten příběh v nás může otevřít i velmi znepokojivé otázky… Když si uvědomíme, že Herodes začal vraždit nemluvňátka v reakci na Ježíšovo narození… Takže kdyby se Ježíš nenarodil… Herodes by vraždit nezačal. Tudíž nás může napadnout: Jak k tomu ty zavražděné děti přišly? Nebylo by tedy nakonec lepší, kdyby se Ježíš nenarodil? I jindy máme sklon ptát se trochu podobně… Nemůže si oběť za svoji situaci sama? Ale může snad Ježíš za to, že se narodil? Herodův teror by beztak jel na plné obrátky. A kdyby nedošlo k Ježíšovu příchodu, celá země by se nořila do beznaděje tím horší. Ale co se to vlastně rozpoutalo s Ježíšovým příchodem? V přímém kontaktu s Božím světlem se zlo někdy rozběsní tím nápadněji. Dokud byl mrtvý klid, leckdo třeba i uvítal, že nikdo nedráždí hada bosou nohou. Ve skutečnosti však v takových obdobích převládá už jenom lhostejnost pod vládou smrti. Ale když přijde světlo na svět, neklid protibožských sil se projeví. Je to jak prsknout vodu do pánve s rozpáleným olejem. Někdy se s podobnou urputností ozve i Herodes v nás, když pocítíme náhlý dotyk Božího království, na který nejsme v tu chvíli zvědaví… Jindy se naopak my postavíme na stranu života – a rozvzteklí to někoho jiného… Vyvalí se jakési podsvětní proudy lidských duší. Uprostřed takového bouření má smysl vytrvat na straně života tím věrněji. Nepoddat se. A nerezignovat. Už jenom protože neseme odpovědnost nejenom za život vlastní, ale i za životy s námi spojené. Za životy nám svěřené.

Jako když Josef rozpoznal andělské vnuknutí: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ Josef pak už víc nespekuloval, „vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy.“ Útěk zpravidla nevypadá jako vítězné řešení. A úděl uprchlíků v nás nevyvolává dojem životní výhry. A přesto šlo o tu nejlepší věc, kterou mohli Josef s Marií podniknout. A navíc se v jejich jednání odkrývá zvláštní rovina vztahu k Mesiášovi – ke Spasiteli světa: Novorozený Ježíš byl v tu chvíli odkázán na jejich péči, na jejich ochranu. Dá se říct, že pro nás Mesiáše zachránili. I když zachránit od hříchu nás může jen on sám… Ale mimoto vidíme, jak je už od malička vydaný druhým lidem do rukou. A ve víře stále musíme opatrovat Mesiáše jak oko v hlavě… A pečovat o všechny projevy jeho přítomnosti ve světě. Ochraňovat křehoučké výhonky nebeského království před okolní hrubostí či přímo krutostí. Protože Mesiáš v našem světě ani nadále nevládne ocelovou pěstí, ale zůstává bytostně zranitelný, jak má odjakživa v povaze…

Už tehdy okolo roku 0 se ukázalo, že Spasitel světa se musí zachraňovat útěkem. To patří k „bláznovství kříže“. Bezpráví disponuje surovou mocí, Spasitel na sebe bere bezmoc.

A ještě další rys oné situace: „Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘“ V Ježíšově životě se opakuje celá historie Izraele. Aby došla až do svého cíle, protože předtím se vždycky zasekla v půli cesty. Už kdysi dávno vyšel Boží lid z egyptského otroctví do zaslíbené země. Ale duchovně se pořád vracel do otroctví vlastního hříchu. Také pod Herodovou vládou zůstával jakoby zakletý v egyptské tyranii. A tak bylo potřeba těmi bludnými kruhy projít až do konce, napřímit je a konečně z nich vybřednout. A to se uskutečnilo v Kristu. V Kristu znovu a zčerstva přišel ke slovu příběh praotců, kteří nacházeli v Egyptě azyl v době nouze… V Kristu byl oživen Mojžíšův příběh. A příběh putování Božího lidu po pouští, příchodu do zaslíbené země. V Kristu se ukázalo, že není nutné procházet týmiž bludnými kruhy donekonečna. Uprostřed toho starého, co se stále vrací, se otevřel úplně nový život. I v naší české historii nebo třeba v našich rodinných a osobních historiích se možná opakují cykly starých zbloudění a chyb… A možná je nutné vypít jejich hořký kalich až do dna, projít si všemi jejich důsledky. Ale Duchu Kristova osvobození se mohou ty cykly zároveň i prolomit.

A co ještě se tehdy i v tom nejtemnějším období Herodovy vlády projasnilo ve světle Kristova příchodu na svět? „Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremjáše:

‚Hlas v Ráma je slyšet,

pláč a veliký nářek;

Ráchel oplakává své děti

a nedá se utěšit,

protože jich není.‘“

Měli bychom si všimnout, že evangelista Matouš nepíše: Aby se Jeremjášovo proroctví splnilo. Nemyslí to tak, že Herodes vraždit ty nebohé děti musel, aby se naplnilo proroctví. Matouš nám tak dává mezi řečí najevo, že Herodovo zvrácené jednání nebylo podle Boží vůle. Ale když už k němu došlo, můžeme si na něj posvítit i skrze slova dávného proroka Jeremjáše. Jeremjáš měl původně na mysli nářek po odvlečení části Izraelců do zajetí. Avšak zbytek onoho Jerejmášova proroctví zněl nadějně: Zdůrazňoval vyhlídku návratu těch odvlečených. Takže citovat začátek proroctví o pláči v Rámě znamená zároveň mlčky připomenout i jeho nadějný konec. Ale některé situace jsou v tu chvíli tak tragické, že by bylo až laciné a nemístné přispěchat se slovy naděje a útěchy přímo v tu chvíli… Veškeré náznaky útěchy a naděje ponechme v takhle tragických chvílích raději jen v mlčení. Ale to mlčení neznamená, že by Bůh na ty povražděné děti zapomněl nebo že by mu nepatřily.

 

Slovo poslání: Žd 11, 23-27