První čtení: Ex 1, 15 – 2, 10

Základ kázání: Mt 2, 13-23

Pomalu už se zdá, že Vánoce nedávají smysl. Pomalu už se zdá, že Boží cesta mezi námi končí hned na začátku. Skoro se ztrácí v krveprolití a ve vyhnanství.

Co to je za nápad – porodit Božího Syna do světa plného násilí a zvůle? A co tady zmůžete s vírou a s lidskými právy, s dobrými záměry proti diktaturám, které vydrží třeba desítky nebo i stovky let?

Nebo snad přece království Boží postupuje vpřed – únikovými cestami, propašováno, podzemím? Přežil Noe. A přežil Mojžíš. Přežil Jan Ámos Komenský v exilu. Přežily Wintonovy děti. I když už nezbyde nic než vzkřísit z mrtvých, i přesto patřící živému Bohu musí zůstat naživu! Dokud však zbývají jiné cesty než hrobem, má smysl neúnavně hledat východiska. Skulinky. Místečko pro ošatku v rákosí. Aniž by člověk začal spolupracovat se zlým. Aniž by se nechal zlomit. Vždyť svět je od začátku Boží. A Boží záměry se v našem světě mají uskutečnit. I navzdory tomu, co jsme tu pokazili. A právě i s naší spoluprací se mají uskutečňovat.

Někdy je však třeba pohotově vnímat: K čemu se schyluje. Co dělat. Kam se pohnout. Josef vzal vážně poselství záchrany: „‚Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.‘ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy.“ Tak Josef zachránil i pro nás ostatní Mesiáše. Alespoň protentokrát. Byly to hvězdné okamžiky Josefova života. Byla to hvězdná role, v níž židovský tesař vystoupil. Ale jak vypadala navenek? Josef s Marií i s Ježíšem se stali uprchlíky. Zdánlivě bezvýznamnými a snadno zaměnitelnými. Jedněmi z mnoha. Hledáme dnes mezi uprchlíky také ty pravé celebrity a hrdiny našich dní? Hledáme mezi nimi též zachránce Božích záměrů i pro nás ostatní? Nepodceňujme skryté Boží cesty!

Uprchli do Egypta. Do země židům cizí, na kterou odedávna nehleděli s nadšením. Avšak v tuhle chvíli šlo o nejlepší možnost. A koneckonců v Egyptě existovala početná židovská diaspora. Josef se mohl snadněji uchytit mezi svými. Najít tam práci. A bezpečné zázemí pro rodinu. Bohudíky, že egyptská společnost vystupovala v té době vůči cizincům vstřícněji než v době Mojžíšově… Nebo než četné jiné dodnes.

Uprchli do Egypta. A tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Prorocké slovo nemusí zdaleka vždy znamenat předpověď jedné konkrétní události. Tak ani v tomto případě. Prorocké slovo obecně vypovídá o smyslu událostí s Božího pohledu. Citovaný verš z Ozeáše: „Z Egypta jsem povolal svého syna“ spíš postihuje typickou situaci Božího lidu. Opakující se vzorec, který zvlášť od dob Mojžíšových očividně platí. A v Ježíšově případě se má i tohle slovo naplnit až do krajnosti. V životě Ježíše – jedinečného Božího Syna – se nyní naplňuje a překračuje i cesta Mojžíšova cesty dalších Božích věrných do svobody. Mesiáš s vlastní zkušeností vyhnance může být velmi empatickým a věrohodným zachráncem i pro druhé.

Ale král Herodes bohužel nepřekročil svůj stín. Zachoval se i tentokrát podobně krutě jako jindy. Bál se až paranoidně o své postavení. Opakovaně byl schopen vraždit své vlastní příbuzné i jiné potenciální konkurenty. I malé děti. Typický diktátor, který se bojí, a proto šíří strach; „rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.“

Evangelista Matouš čte i tuhle hroznou událost ve světle prorockého výroku. Píše, že: „Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremjáše:

‚Hlas v Ráma je slyšet,

pláč a veliký nářek;

Ráchel oplakává své děti

a nedá se utěšit,

protože jich není.‘“

Pozor, všimněte si: Matouš nepíše, že se ta absurdní událost musela stát, aby se naplnilo prorocké slovo. Bylo by strašné, kdyby sám Bůh měl v plánu zrovna Herodovo vraždění malých dětí – jen kvůli tomu, aby se splnilo prorocké slovo, řečené navíc původně do jiné situace. Evangelista Matouš tak neuvažuje. Spíš má na mysli, že shodou okolností i onen starý Jeremjášův výrok opět zazněl aktuálně. Postihuje další typickou situaci, další opakující se vzorec. Ani v případě Herodova vraždění tedy nejde o nic tak úplně nesmyslného, aby to věřící nedokázali alespoň srozumitelně pojmenovat. Aby to nedokázali zařadit mezi podobně bolestné zkušenosti.

Jeremjáš měl původně na mysli nářek po odvlečení části Izraelců do zajetí. Avšak zbytek onoho Jerejmášova proroctví zněl nadějně: O tom, že i tito odvlečení Izraelci se vrátí. Pro chvíli bezprostředního šoku cituje Matouš jenom tu nejbolestnější část Jeremjášova proroctví – ten verš: ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek“… Matouš tu chvíli bezprostředního utrpení nezlehčuje náznaky předčasného chlácholení. Leč Písma znalý čtenář si už i v tu chvíli může potichu vybavit také to nadějnější pokračování Jeremjášových výroků: „však oni se vrátí z nepřátelské země. Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův.“ Podobně jako za Ježíšovými slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ si může Písma znalý čtenář už potichu vybavit i zbytek citovaného 22. Žalmu, včetně slov: „A tys mi odpověděl.“ Včetně slov: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal.“ Také pláč matek v okolí Betléma Bůh slyšel. A odpověděl na něj v Ježíšově soucitu s trpícími. A odpověděl na něj jako Pán ztotožňující se s opuštěnými na kříži. A odpovídá na něj v Ježíšově vzkříšení, v té poslední a v té první naději, která trvá též pro všechny nespravedlivě zabité.

Vraťme se ovšem nyní do „vánočního období“. Až později, v těch nejvyhrocenějších chvílích světových dějin dojde cesta Ježíšova svého cíle. Prozatím pokračuje zpět z egyptského území: „když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: ‚Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.‘ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.“ Přímo na území na Betléma však tehdy vládl Herodův syn Archelaos. A ten svou krutostí nezapřel svého otce. A proto Josef musel dál duchapřítomně hledat, kde a jak Boží vůli naplnit. Nakonec se díky další inspiraci shůry usadil na jiném původně izraelském území. V Galileji, kde vládl mírnější Herodův syn Antipas. Ve městě Nazaret, které se vyznačovalo jenom svou úplnou bezvýznamností. Proroci podle všeho doslova o Nazaretu nikde nepsali. Také slova: „aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský“ zůstávají spíš otevřenou hádankou Matoušova textu. Asi tu můžeme opět tušit výpověď o té upozaděné, nenápadné a skryté Mesiášově cestě naším světem. Název Nazaret může připomínat mimo jiné hebrejské slovo pro „výhonek“ – „necer“, o kterém Izajáš píše: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ Tam, kde se zdá, že z Božího lidu zbyl už jenom pařez po pokáceném stromě… Tak tam už mezitím zapouští kořeny zaslíbená budoucnost.

Zní nám to na první poslech jako málo vánoční příběh – o vyvraždění dětí a tak dál. Ale je dobré připomenout si, že Boží syn se narodil právě do světa, v němž se takové věci dějí. A dějí se i o letošních svátcích. Diktátoři dál projevují svou zvůli. Lidé jsou pronásledováni, a dokonce i dál vražděni kvůli své víře nebo kvůli svému původu atd. A také v některých uprchlických táborech letos o svátcích panují otřesné podmínky, jak někteří angažovaní lidé soucitně připomínají a prosí o pomoc. Tak právě do tohoto světa se Kristus narodil.

A také vstříc církvi, která si po uplynulém roce může taky trochu připadat jako přiškrcený pahýl. I mezi námi však Kristus chce vydat další hojné ovoce.

Slovo poslání: Žd 2, 11-18