První čtení: Oz 14, 2-10

Základ kázání: L 6, 39-49

Slyšeli jsme dnes třetí, závěrečnou část Ježíšovy řeči jménem kázání na rovině, tak jak ji zaznamenal evangelista Lukáš. Slyšeli jsme v podstatě pár prostých, hutných vět na téma, jak se v životě zorientovat. Slyšeli jsme pár vět, ale méně někdy znamená více. Ježíš vyslovuje prazákladní slova o tom, nic navíc. Neposkytuje nám technický návod na každou životní situaci. Nesvazuje nás tisícerými předpisy ohledně každé maličkosti. Naopak nás pár prazákladními slovy osvobozuje k tomu, abychom ke každé situaci přistupovali originálně, tak jak ona situace vyžaduje. Říká se: Chytrému napověz. Ježíš nám častěji napovídá v podobenstvích, doufaje v naše moudré odezvy. Rozšiřuje nám obzory pomocí neomezených Božích hádanek. Klade nám otázky otevřené do nejrůznějších situací. Patří k nim i ono klasické prosté podobenství o stromech a ovoci: „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.“

Co je to dobré ovoce? Říkal jsem, že Ježíš nedává technické návody. Ale nějaké upřesnění přece jen potřebujeme. Rádi bychom si přečetli alespoň složení. Abychom už dál nesklízeli po vzoru Adama a Evy ovoce zhoubné, přestože může být chutné a lákavé na pohled. Apoštol Pavel doporučuje ovoce Ducha svatého. A jmenovitě jeho jednotlivé plody vypisuje: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ Sám Ježíš v předešlých verších kázání na rovině hovořil o vrchovaté míře milosrdenství a odpuštění. O vrchovaté míře možností nesoudit. O vrchovaté míře možností jednat s druhými lidmi tak, jak chcete, aby oni jednali s vámi. O překypující míře možností žehnat i protivníkům a milovat i nepřátele. Mluvil o přeplněné míře dávání, aniž by člověk žádal cokoliv nazpět. (Dokonce včetně toho, co mu někdo vzal.) Ježíš mluví o naplněném životě těch, jejichž milosrdenství připomíná milosrdenství Boží. Takový život je šťavnatý, výživný, chutný, překypující požehnáním. Takový život je obsypaný dobrým ovocem.

V protikladu k ovoci Božího Ducha vyjmenoval apoštol Pavel také svévolné skutky lidské přirozenosti: necudnost, nečistotu, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Slyšíme, že jde o výrazy sobecké touhy, která se žene dravě za svým a nehledí na druhé.

Pravdou je, že i tyto zlé lidské sklony mohou na pohled vzbuzovat dobrý dojem. Mohou se dokonce maskovat do zbožného roucha. Ježíš též varuje: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“ A přímo na adresu těchto vlků v rouše beránčím vzápětí dodává: „Po jejich ovoci je poznáte.“

Jestli vás někdo vede k sobectví a probouzí uvnitř vás nízké vášně, nemusíte se takovým člověkem nechat strhnout. Jestli vás někdo takto ovlivnil v minulosti, můžete se od jeho vlivu již oprostit. Nemusíte se nechat manipulovat. I kdyby šlo o křesťanského faráře, o nějakého terapeuta nebo o kohokoliv svatě se tvářícího. I kdyby šlo o politika předstírajícího, že nejlépe vyřeší problémy celé země. I kdyby šlo o kohokoliv oslňujícího brilantní argumentací (případně pyšnícího se znemožňováním oponentů). Lidé nepředávají jen slova nauky. Každý svým způsobem předává celý postoj k životu. Jedno židovské moudro praví: „Učenec, který nepoučí sám sebe, není dobrý učenec.“ Z někoho skutečně vyzařuje inspirace Božího Ducha. Takový člověk si nezakládá sám na sobě, ale založil svoje základy o mnoho hlouběji. Takový člověk se neroztahuje do šíře jako bodláčí a trní, spíš roste do výše a koření v hlubokých vodách. Takový člověk nezaclání, nezatemňuje, neočerňuje druhé, naopak připomíná spíš otevřené okno pro Boží inspiraci. Nemusí ani namluvit příliš mnoho. Naopak člověk v pozici falešného učitele zneužívá i dobrých Božích slov pro svoje sebeprosazení. Zneužívá jich, aby druhé využíval nebo shazoval, znemožňoval, rozeštval, vzájemně znepřátelil a nějak z toho těžil. Je dobré na riziko existence vlků v rouše beránčím pamatovat. Je dobré být opatrní a nenechat se manipulovat. Ježíš nás nevede k naivitě, ale ke skutečné svobodě. V Kristově Duchu můžeš se slepými učiteli soucítit. Ale nemusíš je brát smrtelně vážně. Nemusíš padat do jámy spolu s nimi. Nemusíš proti nim bojovat jejich zbraněmi, abys tak nedopadl stejně jako oni.

Vždyť nejde v první řadě o ně. Jde v první řadě o naší Cestu, Pravdu a Život. Jde v první řadě o Krista, který nás vede lépe a jinam. A jde také o to, že každému z nás je umožněno usilovat nejprve o svou vlastní proměnu. Kristus mne vede hlubšímu prozření, a také k hlubší sebekritice namísto mělké kritiky druhých. Duch svatý mne osvěcuje k tomu, abych rozpoznal slepého učitele nejprve v sobě samotném. Duch svatý vnitřně osvobozuje od slepých učitelů působících uvnitř nás. Aby už v našem okolí dál nepůsobili. Aby už v našem společném světě nikam nevedli. Kristus nám proměňuje pohled, abychom nepřehlíželi svou vlastní povýšenost a zaslepenost ve chvílích, kdy nám vadí povýšenost a zaslepenost při pohledu na druhé. „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ Slyšíte, že jde o vlastnosti osvobozující od atmosféry ničivé kritiky (i neplodné sebekritiky). Slyšíte, že jde o vlastnosti vítězství nad slepými učiteli a trhajícími vlky kolem nás i uvnitř nás. Slyšíte, že jde o vlastnosti Boží. Vlastnosti, které nás udrží v základech Božího pokoje, i kdyby okolo vypukla třetí světová válka.

Možná si třeba i z poslední doby vzpomenete na nějaký hezký okamžik, kdy jste najednou vyšli z vězení nemilosrdné kritiky na svobodu. Pocítili jste nový rozměr smíření a nové možnosti ve vztazích. Přešli jste z atmosféry neustálých výčitek a trestů do ovzduší svobodné inspirace a dobrovolné spolupráce. Ocitli jste se v prostředí přijetí a vzájemné podpory. Možná si vzpomenete na různé podobné okamžiky osvobození i z poslední doby. Je to jak dostat se z bodláčí do prosluněné aleje ovocných stromů. Je to jak vyhrabat se z jámy. Je to jak najít zdroj živé vody. Je to jak vyjít z egyptského otroctví. A člověk to klidně může prožít s těmi stejnými lidmi, s nimiž se ještě před okamžikem svářel. Osvobození, které není z nás, ale i mezi nás přichází.

Pravý Pán Kristus a Bůh je ten, kdo vede touto cestou. A ovce znají jeho hlas. Zatímco hlas cizích neznají.

My sami od sebe se nezorientujeme, my sami sobě jsme cizí, sami bychom se rozervali, sami sobě vlkem. Nemůžeme se sami od sebe vyrvat a přesadit, abychom nesli dobré ovoce. Nemůžeme si sami na sobě zakládat. My sami od sebe nemůžeme ani vyndat bratru z oka třísku.

Ale když zapouštíme kořeny hluboko v živé vodě Božího Ducha, pak zůstáváme stabilními, plodnými, chutnými, čerstvými, plnými požehnání, plnými prosvětlujících a pročišťujících pohledů, slov i činů.

Slovo poslání: Jk 3, 7-18