První čtení: 2S 2, 1-10

Základ kázání: Mt 28, 1-10

 

(Hod slavný velikonoční) 

 

Kdo vládne životem a smrtí?

Když se ptám takhle z kazatelny, navíc o Velikonoční neděli, nabízí se asi odpověď: Přece Pán Bůh a Pán Ježíš Kristus. On vládne nad životem i nad smrtí.

Ale je to vždycky naše výchozí přesvědčení?

Nebo nás hrozí převálcovat pocity, že trumfy drží v rukou jiní pánové než Ježíš?

Zavalují nás zprávy o válkách, o terorismu, o utrpení nevinných. I nezávisle na nich se člověk necítí vždy bezpečně ani tam, kde se zrovna nalézá. Vrací se dojem, že o životě a smrti rozhodují ti, kdo dovedou zastrašit, zahnat do kouta, prosadit svou. Ani sám v sobě se člověk necítí vždy bezpečně.

Takové vyhlídky berou vítr z plachet naději i odvaze. Kdyby rozhodující pravomoc patřila tyranii a běsům, nezbývalo by, než se skrýt do ústraní a raději moc nevyčnívat… Nepřehánět to s velkými ideály… A také víru si pěstovat soukromě, ochočenou a zneškodněnou… Přežívat tak, aby člověk nepoštval zastrašující moc přímo proti sobě.

Ale – co stojí za pozornost, že zastrašující moc je sama pohlcena strachem. Strachem zachází a strachem schází. Bojí se dokonce i mrtvých. Bojí se s podvědomou jasnozřivostí, že ani oni by nemuseli být tak úplně mrtví… Jen aby nakonec nedokázali ovlivnit dění živěji než ona sama. Ve snaze přemoci alespoň mrtvé nechává zastrašující moc paranoidně hlídat hroby… Známe to i z naší nedávné minulosti. Špalíry Stbáků střežili pohřeb Jaroslava Seiferta a lustrovali každého příchozího. Známe to ze současnosti, kdy podle záznamů z kamer stíhají ty, kdo kladli květiny na hrob Navalného. A známe to odjakživa – Pilát dal hlídat hrob Ježíšův. Protože místní vlivní se báli, že učedníci by mohli jakoukoliv nežádoucí akcí vyvolat dojem, že Ježíš není tak úplně mrtvý. I kdyby šlo jenom o manipulaci s Ježíšovým tělem, raději nepřipustit ani hru s takovou představou. Báli se toho ti místní duchovní kariéristé jako čert kříže, jak kostlivce ve skřini. Takže se raději obrátili na římské impérium s prosbou o pomoc i v této věci.

Zastrašující moc si opět upevnila své postavení. Římská bezpečnostní služba obstoupila hrob. Co proti přítomnosti těžkooděnců znamená návštěva pár žen?

Ale co se to děje? Najednou se karty obrátily. Oproti římské bezpečnosti stanula bezpečnost nebeského království. Už předevčírem na Velký pátek jsme četli o zděšení římských vojáků pod křížem – doslova: „Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: ‚On byl opravdu Boží Syn!‘“ A nyní se otřesy všech jistot opakují a také zděšení vojáků se dostavuje opět: „A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.“ Jako by se v těch dnech stereotypní služba říši měnila v horror na pokračování.

A nenechme se zmást představami andělů, na něž jsme zvyklí. Z biblických svědectví prosvítá především nepopsatelnost nebeského dění. I tady čteme, že vzezření anděla bylo jako blesk, což zní spíš jako opis nepostihnutelné nespoutanosti. Asi bychom se zas tolik nebáli takových těch barokních andělíčků s baculatými faldíčky. Ale tehdy u Ježíšova hrobu strnuli strachem bez sebe jak mrtví.

„Anděl řekl ženám: ‚Vy se nebojte.‘“ I tohle stojí za pozornost, jak strážci strnuli strachem bez sebe jako mrtví a hned nato řekl anděl ženám: „Vy se nebojte.“ Vidíme, jak se obracejí představy o tom, kdo se bát nemá a kdo ať se klidně bojí, čí stabilitu teď řešíme, na které straně zůstává zastání a kdo má být zmocněn. „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl.“ Nebojte, smrt tady fakt nemá poslední slovo. Na místě ostře střežené mrtvoly nezbývá než prázdno. Tyranům prostě nebude dopřáno klidné pomyšlení, že udrželi situaci pod kontrolou. Ale vy se nebojte. Ani v těchto posmutnělých dnech nepřestává mít smysl to, co vás spojilo s Kristem, ruku v ruce s tím, co vás spojuje s druhými podle Kristových přání. To nekonečné předivo vzájemných přátelství, důvěry, lásky, naděje, empatie i životní odvahy, všechny ty upřímně míněné modlitby, myšlenky, úvahy, meditace, plodné sny, fantazie a vize do budoucna, všechna ta léčivá slova útěchy, nefalšované laskavosti a nejhlubší pravdivosti, všechny ty zprvu třeba i nesmělé krůčky, gesta a činy inspirované Kristovým milosrdenstvím a přijetím, i vaše pozornost věnovaná bezbranným, utiskovaným i zbloudilým, i vaše bezmocné ticho a pláč a otázky bez snadných odpovědí, i vaše utrpení před Boží tváří, – nic z toho nezapadlo pod stůl. To všechno se nakonec prosadí nezvratněji, než kdyby se spojily armády všech impérií světa se všemi vašimi osobními strašáky dohromady.

Pokud jde o Pána Ježíše, tak ten se neztrácí v propadlišti dějin. Ale naopak vás pořád nespoutaně předchází a zve k následování počínaje těmi rodnými místy za humny, kde jeho působení začalo: „Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ Ženy, které si naproti římským těžkooděncům doteď doteď zas tolik nevěřily, dostaly najednou významnou úlohu: Být apoštolkami apoštolů. I nám se může stát, když se ocitneme ve víru víry Vzkříšeného, že dostaneme i nová povolání, nové role a nová důležitá poselství pro druhé. Dopředu jsme s tím nepočítali, ale bude to nedocenitelně potřeba.

Ženy si to ještě musely narychlo zpracovat, prožívaly směs protichůdných emocí. Ale nezabránilo jim to vydat se na cestu: „Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.“ A když se odhodlaly vykonat ty první spěšné krůčky oživené víry:

„hle, Ježíš je potkal a řekl: ‚Buďte pozdraveny.‘ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.“ Tím svědectvím o zjevení Vzkříšeného nám dává evangelista výmluvně najevo, že Ježíš žije opravdu plnokrevně. Není to jenom nějaké vyvanulé fluidum. Dotknout se, obejmout, zůstat v bezprostředním kontaktu… Všechny ty doteky vzájemné blízkosti završené objetím věčně živého Krista – zůstanou ještě skutečnější a vryjí se ještě hlouběji než jizvy po násilí nebo než rozechvělost z panické úzkosti.

Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ Ježíš sám neříká „oznamte učedníkům“, ale „oznamte mým bratřím“. Nejspíš to má teď tím naléhavěji zaznít vstříc těm, kdo se v těch posledních chvílích před Ježíšovým ukřižováním rozutekli, odpadli a stáhli. Nejspíš teď vnímají máslo na hlavě a nepřipadají si hodni být nazýváni jeho bratry. A tak i to Ježíšovo vroucí oslovení „bratří“ promění situaci živěji a mocněji než všechny armády světa se všemi vnitřními strašáky dohromady. Sestry a bratři, i nám platí přizvání do stejné skutečnosti a do stejné společnosti.

 

Slovo poslání: Ko 3, 1-10