5. 1. 2025 – 1Te 5, 21-22
První čtení: Mt 2, 1-12
Základ kázání: 1Te 5, 21-22
„Všecko zkoumejte, dobrého se držte“. To poselství zní stručně. Ale kolik se za ním skrývá významů? A kolik zápasů víry?
Apoštol Pavel napsal ta slova na závěr pokynů týkajících se sborového života. Předchází instrukce: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte.“ V návaznosti na ni výzva „všechno zkoumejte“ může znamenat zaprvé rozlišování duchů. Rozlišování pravých od nepravých proroctví. Rozeznávání vizí víry a různých pojetí aktualizace biblické zvěsti pro naše všední životy. Rozpoznávání, kdy nás ten druhý oslovuje v Duchu Kristově. A kdy z něho mluví naopak vlastní pýcha, fanatismus, zneužívání moci převlečené do zbožného hávu.
Ze slov „zlého chraňte v každé podobě“ vyznívá, že to zlé na sebe může brát různé podoby. Někdy i přitažlivé, navenek pohledné. Může jít o slova výmluvná, která se dobře poslouchají. Už Ježíš upozorňoval: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“ A jako kritérium rozlišení uvedl: „Po jejich ovoci je poznáte.“ A tak se učíme podle ovoce rozeznat slova, která vedou k životu, od těch, která naopak ubíjejí.
Co se dá říct o těch oživujících? Třeba že prohlubují naši víru. Posilují vzájemnou lásku. Připomínají naději. Snad také nadlehčí, co nás tíži. Otevřou širší, svobodnější prostor. Prohloubí empatii. Přiblíží nás lidem opomíjeným, zbloudilým, ztraceným. K těm, kterým Ježíš navracel důstojné místo. Dodávají nám odvahu volit i těžší, bolestivější cesty, pokud vycítíme, že to dává smysl. Vedou nás ke smíření… Zkrátka nám připomínají Ježíšův přístup k životu…
Naopak slova ubíjející vedou spíš k tomu k nenávistnému fanatismu. K pocitům duchovní povýšenost. Někdy snad také k bázlivosti před Boží tváří, k ustrašenosti, která se neodváží žít. Anebo naopak k chlácholivé představě, že už máme to hlavní ve víře splněno, a tak není potřeba dál nekompromisně hledat. Mohou nás vést k vyprázdněnému náboženství udržovanému spíš ze zvyku. A také k církevní zahleděnosti do sebe, která pomíjí vyslání ke službě druhým – poslání být světlem světa a solí země… „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ Ta slova platí pro rozlišování poselství různých věřících a různých projevů církevního života.
Ale orientace v životě víry je přece spojená s orientací v životě vůbec. „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“. To se netýká jen církevních záležitostí, ale i světového dění. „Všecko zkoumejte“… Ale není to příliš neúnosný nárok? Opravdu máme kapacitu zabývat se vším na světě – od umělé inteligence přes mezinárodní politiku po historii vlastní rodiny? K pokoře víry patří i schopnost připustit, že se nevyznám ve všem. Spousta věcí mé obzory přesahuje. Nemám patent na pravdu. A nemohu mluvit každému do života. Mnohé, nač nestačím, s důvěrou přenechám vyšší autoritě.
Ale na druhou stranu se nemusím dopustit ani opačného extrému, když bych si řekl: „Nechtějte po mě žádný angažovaný postoj, žiji jen v tichém ústraní se svým Bohem, a stejně svět ve zlém leží, takže nemá smysl se světovým děním zabývat.“ Slova: „Všechno zkoumejte“ nás zvou k tomu, abychom se současnými otázkami zabývali a neukrývali se před nesnadnými výzvami dnešní doby… Připomínají odpovědnost nám svěřenou. Všecko zkoumejte, kriticky posuzujte, prověřujte odkud vítr vane, ptejte se, kam vás to dovede… Jeden z biblických překladů tohoto místa zní také velmi aktuálně: „vše však ověřujte“ – ověřujte zdroje informací, rozlišujte, kdo vás chce jakým způsobem ovlivnit a proč to dělá. A pokud rozlišíte dobré, ryzí a smysluplné, tak se toho držte. Držte se toho jako klíště. Chyťte ty příležitosti za pačesy. Udržujte ten slibně nastavený kurz… Je totiž nejvyšší čas držet se dobrého celým svým srdcem a udržet směrovky k životu na zřeteli i pro druhé lidi. I po dvou tisících letech je dar života pořád stejně křehký a mohou přijít další otřesy a zvraty, ohrožení naší dosavadní svobody, a tak se bude i nadále hodit všechno to dobré, čeho se věrně přidržíme.
A navíc ten pokyn „dobrého se držte“ může znamenat, že v době, v níž sílí důvody ke znepokojení, je zároveň tím důležitější obracet pozornost k tomu lepšímu. Proto mě potěšilo, že jeden český deník nabízí mimo jiné rubriku „Dobré zprávy“, v níž publikuje závažnější příspěvky než jen banality o zvířátkách v ZOO. Cituji z jednoho podtitulu z té rubriky Dobré zprávy, který jsem namátkou otevřel: „Má smysl se snažit o něco dobrého, když jedinec sám toho moc nezmůže? Sociologicko-psychologický experiment ukazuje, že i jen malý počet lidí, kteří se obětují pro ostatní, dokáže posunout události tak, že nakonec dopadnou dobře. Toto poznání dává obrovskou sílu usilovat o něco i tam, kde to vypadá beznadějně. Nepřemýšlet o špatných scénářích a prostě se snažit, aby konkrétní věc dopadla dobře.“ Tolik úryvek z Rubriky dobré zprávy. (My navíc věříme té nejlepší zprávě o tom Jediném, který se obětoval pro ostatní úplně, a mělo to nejvyšší smysl…)
A „zlého se chraňte v každé podobě.“ To platí neméně o naší orientaci ve světovým dění. Opět má smysl připomenout Ježíšova slova o vlcích v rouchu ovčím, protože zlé se převléká do nejrůznějších masek. Oblékne slušivé sáčko a tváří se, že mu jde o naše dobro – ať už v úloze podomního obchodníka s předraženým nádobím, anebo vrcholného politika. Ale nemusíme skončit ochromeni malomyslností. Ve víře dostáváme moc aktivně se zlého chránit. Obdrželi jsme duchovní výzbroj, třeba štít víry, jímž uhasíme všechny ohnivé střely toho Zlého (jak je také psáno).
„Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ Je to pokyn pro orientaci v životě církve. A také ve světovém dění. A navíc instrukce vhodná i pro přístup k sobě samotným… Ve světle Božího slova zkoumat sám sebe… Být přístupen sebereflexi… Dostávat odvahu distancovat se od vlastního zla… Vytrvat věrně v tom, co už dává smysl… Zůstávat otevřený proměnám, které v nás Boží Duch působí…
„Všecko zkoumejte, zlého se chraňte v každé podobě.“ Zrovna pouť mudrců z východu může symbolizovat takové počínání. Od okamžiku, kdy rozpoznali záři nebeského příslibu. A nezůstali jen nestrannými pozorovateli, ale vydali se za tou hvězdnou září osobně. Ano, jejich cesta nevedla úplně přímo. Nejprve dorazili na královský dvůr a doptávali se, jestli se zaslíbený král narodil tam. Pak bylo nutné vzít v potaz prorocká slova Písma svatého. Bez nich by se dál nedostali. Ale také ten odkaz svědků víry přijali a dovedl je až do Betléma. A nebeská záře, která byla předtím tak tajemná, vzdálená a nedostižná, se jim ke konci cesty víc a víc přibližovala, vedla je důvěrněji a důvěrněji, a nakonec dostala docela konkrétní obrysy tam, kde se setkali s novorozeným Ježíšem. Všechno to do sebe zapadlo. A možná už díky té ušlé cestě mudrci zároveň začínali rozlišovat pravého krále od falešného, nebeské království (byť ještě v plenkách) od tyranie (které už zvoní hrana), Boží panství od lidské panovačnosti. A udělali správně, když právě Ježíšovi odevzdali to nejcennější, co měli. Ale i pak bylo nutné dál duchapřítomně rozlišovat, co vede k záchraně života a čeho se naopak vyvarovat: „Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.“ Ještěže mudrci zůstali duchovně bdělí do poslední chvíle a rozlišili i ten pokyn ve snu. Správně tak vytušili, že z Herodova dvora nic dobrého nekouká. A opravdu, Herodes zanedlouho rozpoutal vraždění betlémských nemluvňátek. Mezitím však už Josef s Marií měli bohudíky mezitím dost času utéct s novorozeným Ježíšem do bezpečí. A životní cesty mudrců se proměnily, setkání s tím pravým králem je nasměrovalo jinudy než přes Herodův dvůr.
Kéž je nám cesta mudrců z východu dobrou inspirací do následujícího roku. Kéž napříč všedním stresem rozlišíme i hvězdnou záři nebeského příslibu, světlo Kristovy budoucnosti a jeho nadcházející vlády mezi námi. Kéž nezůstaneme pouze jejími nestrannými pozorovateli, ale vydáme se za ní. A kéž na té cestě dovedeme dál posuzovat, zkoumat směr, odkud vítr vane a nenechávat se svést na falešnou stopou. Překročit stín kohokoliv, kdo nám božskou autoritu či královskou důstojnost připomíná pouze na první pohled. Nechat se usměrnit podle odkazu svědků víry, podle slov Písma. A dospět i tam, kde to může vypadat na první pohled úplně obyčejně a neokázale, možná i neslavně a nuzně, a přesto se právě tam hvězda našich životů rozhoří naplno. A pochopíme, že jsme na svém místě. A že to místo nebeského života musíme chránit před každou krutostí a zvůlí.
Slovo poslání: Ř 12, 6-17