První čtení: L 21, 25-36

Základ kázání: Iz 63, 15 – 64, 3

   

(Kázání napsali Jiří Šamšula, Matěj Opočenský a Filip Němeček společně)

 

I.

 

Jak tomu, co jsme slyšeli, rozumět? Já slyším člověka, který (a) přestal cítit Hospodinovu přízeň, ale (b) přesto k němu volá.

Doslova řve k Hospodinu svoji opuštěnost, bezvýchodnost, obnaženost a osamělost: „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo.“

A přesto vyřkne až fantastické přání: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.“

Slyšíme výkřiky zápasu o zbytky víry? Volání urputné odhodlanosti neztratit víru, že se nám Hospodin nevzdálil úplně? Anebo ozvěny boje o živý vztah s ním? Uvědomění, že nejen Hospodin nám, ale i my jsme se mu vzdálili…? A znovu hledáme navazovací bod… Nevíme kudy kam, tak aspoň voláme: Vrať se k nám! Navrať se, ty přece musíš mít přehled o místech, kde se ztrácíme! Nevíme, kudy k tobě nazpět… Ale tak přijď ty k nám! Roztrhni nebesa! Někudy k nám sestup! A ujmi se nás znovu!

Slyšíme úpěnlivý prorocký pláč, který se přelévá až do obžaloby Hospodina – ale zároveň nezastírá ani vlastní viny a zmatky. A ozývá se v něm potřeba pochopit, proč se člověk dostává do situací tak bezvýchodných. A proč se v přítomnosti tak strašně nevyzná – ani přes útěšná slova tradičních příběhů: Hospodin nás sem přivedl svým milosrdenstvím a svou věrností… A tak dál.

Prorok se opět ocitl v situaci, v níž nevidí východisko. Naráží na neprostupné hranice, vlastníma rukama tu situaci nezmění. Cítí: jsme zase napospas: dějinám, nepřátelům, cizím vlivům, neodhadnutelnosti světa. Kdo z nás by neztrácel víru, naději, odvahu… My tomu prorokovi možná rozumíme víc, než bychom chtěli.

Možná i na nás doléhá: Proč se děje, co se děje. Proč zažíváme další a další trable. Proč zase cítíme naštvanost, mezilidskou nevraživost. Proč to či ono rušíme. Proč jsme se kolikrát na něco těšili, a zase se to neuskutečnilo. Proč se musíme vyrovnávat i se zprávami o úmrtích na covid mezi našimi příbuznými či známými, sestrami a bratry… A s ohrožením života, na němž se spolupodílíme, teoreticky kdykoliv vyjdeme mezi lidi…

Kdo z nás by neměl chuť též někdy zařvat na Hospodina? A možná i méně uhlazeně než slovy jako: „Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny?“ Zní v tom i podtón zoufalé ironie? Jsi ty skutečně Bohem? Tím, který vodil Izraele rudým mořem, ztichlou pouští? Anebo zní naléhavý apel: Jsi Bohem, tak se vzpamatuj!? Navrať se ke své roli! Vždyť ty jsi naším Bohem a my jsme lid tvůj. Ovce, které paseš, ujmi se své role, my jsme připraveni! My už teď připraveni jsme!

Jsou/jsme už skutečně připraveni? Čekají/čekáme živého Boha? V čem vlastně spočívá Izajášova připravenost? Kde dochází ke zlomu mezi vírou a nevírou v jeho slovech?

Jazykem víry promlouvá člověk Bohu čím dál blíž, jako by to snad už ani nebyl Bůh…  Tak bezprostředně, upřímně, nestrojeně a bez cenzury. Tak zvaně „jak mu zobák narost´“.

Aniž bychom dál chodili okolo horké kaše a rozsáhle o Bohu teoretizovali, vyléváme mu své srdce. A přitom si také čím dál jasněji uvědomujeme sami sebe – své cesty před Boží tváří. Pak také čím dál jasněji rozpoznáváme, jak jsme se Bohu vzdálili my. Kde my jsme nenaslouchali, nezaměřili svou pozornost, neporozuměli, nevnímali směr, netrefili… A také že třeba nejsme takoví hrdinové, jak jsme si sami sebe představovali. A že jsme po cestě udělali spoustu chyb. Do jaké míry my sami můžeme za leckterá zbloudění…

Prorok Izajáš vyznává i za ostatní hořkost, naštvání i hříchy… Také následující verše 64. kapitoly jsou toho plné.

Prorok i přes zkušenost bídy své, bídy lidu i bídy světa mluví, hovoří a křičí. Nevzdává to. A neuzavře se! Zůstane otevřen očekávání, že Bůh bude přeci jen jednat!

 

II. Jak bude jednat?

 

Izajáš bez zaváhání čeká, až padnou nepřátelé Božího lidu. Hospodinova ruka na ně dolehne! Jako už dolehla na samotný lid Izraele, když byl odvlečen do babylonského zajetí, tak v další fázi Izrael slavně zvítězí a navrátí se domů.

Taková mocná důvěra v Hospodina, který bojuje za svůj lid, kdy se i “hory hroutí” a všechno se třese – taková důvěra mobilizuje. A (v příhodných chvílích) skutečně vede i k pádu nespravedlivých režimů. Babylon v Izajášově době padl… A my si někdy nepřejeme už nic, než aby Hospodin zatočil se vším zlým naprosto nekompromisně, „jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu“ – a voda se vaří na každou chladnou a zatvrzelou bytost…

Hospodin opravdu udivuje svou mocí. Ale pak šokuje ještě nezvyklejší strategií. Adventně ne-očekávaným vánočním darem: Bůh k nám sestoupil v Kristu… Před tváří tohoto dítěte v jeslích, před tváří tohoto ukřižovaného se mají potácet hory. Tvář takového dítěte má uvést do varu protivníky. A někomu skutečně připadá jak rudý hadr před očima. Ale přijímáme-li Kristovu cestu, vnímáme něco jiného. Jako když oheň spaluje suché roští, tak Boží přítomnost rozehřívá naše chladná a pomstychtivá nitra. I naše nejzamrzlejší vztahy před ní začínají tát. Ukazuje se, že od Boha s tak lidskou tváří můžeme očekávat rozuzlení ještě úplně jiná, nevypočitatelná…

A vidíme také čím dál jasněji, že některé věci už naopak očekávat nemusíme a nepotřebujeme… Třeba že Bůh by byl pouhým automatem na plnění našich přání. Garantem naprosté životní pohody. Anebo vojevůdcem našich světovládných ambic – počínaje tím, že by provedl okamžitý výsadek mezi ty, kdo jsou nám protivní… A možná bychom také chtěli, aby silou kouzelného proutku zrušil celou pandemii, a tak aby uvedl svět “zpátky do normálu”. Ale prorocké oči se odvažují dohlédnout neplodnost takových očekávání (taková přání jsou vlastně jako modly), které vposledku nic nevykonají a nezmění. „Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.“

Živý Bůh v Kristu mezitím proměňuje svět – odjinud, zevnitř a jinudy. A nasazuje celý svůj život v souboji v týlu nepřítele jménem hřích. Izajáš k Hospodinu zvolal: „Kéž bys protrhl nebesa“ (a skutečně i dílo kosmických proměn vstříc Kristovu příchodu završujícímu naše dějiny očekáváme), ovšem protrhnout nebesa kdesi vysoko námi by ještě nebylo tak velké umění… Ale protahovat se každodenně i nejužšími trhlinami v naší uzavřenosti… Procházet jak uchem jehly celým tím neuspořádaným bohatstvím našich očekávání… Protrhnout mračna, která zabraňují uvidět jeden druhého… I napříč všudypřítomným hlukovým smogem rezonovat slovem života. Zrodit se mezi námi, i když jsme pod svými střechami nenašli místo… Vyjít nám naproti i v té nejhlubší opuštěnosti, bezvýchodnosti, obnaženosti a osamělosti… V ničem se nezastavit jen na půl cesty k nám… Všude a ve všem s námi být… A přetvářet vše, co prožíváme, do své slávy… „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

 

Slovo poslání: Jk 5, 7-11