První čtení: Ko 3, 12-17

Základ kázání: Ž 103, 1-13

 

(Kazatel: Ladislav Zvolánek)

 

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký smysl mají chvály Boží v našem shromáždění a jestli Bůh vůbec naše chvály potřebuje a zda o ně vůbec stojí? Jaké místo a důležitost mají chvály Boží v osobní modlitbě každého z nás? Jsou vůbec součástí mých každodenních modliteb?

Podívejme se nejprve na to, co zcela lidsky znamená chvála, upřímná a neformální a zcela osobní chvála, kterou tlumočím druhému člověku. Důvodem takové chvály je vždy vědomí toho, že ten druhý vykonal něco mimořádného, co mě potěšilo, překvapilo, co mi udělalo radost, co mi pomohlo, nebo pobavilo, povzbudilo, nebo taky zachránilo.

Vždy si tou hlasitě vyslovenou osobní chválou připomínám čin či činy toho druhého, jeho vztah ke mně a můj vztah k němu. Pokud jsem schopen druhého pochválit, měním tím i vztah k němu nebo k ní. Vidím, že je dobrý, že je třeba i jiný, než jsem si myslel.

Osobní, upřímná chvála buduje můj pozitivní vztah k tomu, koho chválím. A co je důležité, přináší mně radost. Možná někdy větší radost, než má ten druhý z mé chvály. Opravdová a upřímná chvála je v něčem podobná upřímnému odpuštění: není pro mně až tak důležité, jak a zda ji ten druhý příjme. Důležité je, že s každou upřímnou a oprávněnou chválou se mění můj vztah k tomu, koho chválím, a můj pohled na něj, můj zájem o něj.

Dobrý vztah zejména s blízkým člověkem nelze bez chvály vybudovat. Naopak deficit chvály znamená postupný rozklad vztahu. Vede totiž k tomu, že začnu zapomínat na dobré stránky toho druhého a na to, co už dobrého udělal. O to víc vidím, co mně na něm vadí a štve. O to víc mě to vnitřně ničí a mění negativně můj život.

Ve vztahu k Bohu je to obdobné. Pokud si nedokážu opravdu osobně vybavit, co už pro mě On udělal, co mi všechno dal, co udělal pro mé blízké, pro mou rodinu, sbor, přátele či zemi, začínám se propadat do temnot. Jsem možná v situaci, která mě ničí a svírá, možná jsem v situaci, kdy se zdá, že Bůh na mě zapomněl, že už mě nic dobrého nečeká. Jak mám teď chválit Boha? Za co?

Slyším a čtu o válkách, ekologických katastrofách, globálním oteplování, zločinech, terorismu, ničení přírody – a nemůžu s tím nic udělat. Zprávy, které slyším ze všech stran, se mě snaží donutit k zoufalství, rezignaci a životu ve stylu: Carpe diem! Užívej si dne! Po nás potopa.

Myslíte, že už to tady nebylo? Tak poslouchejte slova muže, který k nám mluví přes propast skoro tří tisíc let, kdy se na jeho národ hnala pro nás nepředstavitelná pohroma. Babylónská vojska se valila na Judsko jako nezastavitelná pohroma. Nejprve stručně a jasně shrnul své pocity a situaci:

 

Abakuk 3

16 Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jakoby kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy. Budu však klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid.

 

Tomu rozumíme, že? Blíží se neodvratná katastrofa, jsem zdrcen, rezignovaný, nevidím v budoucnosti nic dobrého. Nebo je to snad jinak? Slova, která tento muž, prorok Abakuk, pak vyslovil, jsou naprosto nepochopitelná pro toho, kdo nemá vztah víry, důvěry a lásky s Bohem:

 

Abakuk 3

17 I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, 18 já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. 19 Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.

 

Chápete velikost tohoto svědectví a to, jak velikou inspirací může být pro každého z nás?

Bůh je moje síla a spása! To se nemění a nezmění, není síly v celém stvoření, která by to dokázala změnit. To přece může vyznat každý z nás! Navíc, prorok nevěděl nic o Pánu Ježíši. Nevěděl nic o tom, že Bůh ve své svrchované lásce k lidem přišel ve svém Synu až za námi na zem. Poznal a vzal na sebe všechnu hrůzu a tíhu vin a hříchu všech lidí, minulých, současných i budoucích. Kříž, na kterém Pán Ježíš zemřel jako proklatý místo každého z nás, je vrcholným zjevením Jeho lásky ke mně i k tobě. Vzkříšení Pána Ježíše z mrtvých, Jeho prázdný hrob je pak svědectvím toho, že i můj hřích je ze mne sňat a moje věčná smrt přemožena. Jsme Boží děti, spoludědicové Kristovi! Každému z nás jsou zaslíbeny úžasné věci!

Apoštol Pavel v listu do Říma to napsal zcela jasně:

 

Římanům 8

15 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! 16 Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. 17 A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.

K tomu pak na konci 8. kapitoly dodává:

 

Římanům 8

38 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, 39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

Abakukova víra a chvála Hospodina Boha stála na staletých zkušenostech Izraelského národa. Tato zkušenost a víra z ní pramenící je vyjádřena na spoustě míst Starého zákona, především pak v žalmech. My, kteří jsme uvěřili Pánu Ježíši a svěřili mu své životy, můžeme tyto žalmy a chvalozpěvy zpívat a modlit se s tím, že o Hospodinově lásce toho víme ještě mnohem víc.

Víra Izraelského lidu stála a padala se schopností vzpomínat na to, co Hospodin Bůh pro ně učinil, a ve chválách si to připomínat. S každou opravdovou chválou, kterou jednotlivec nebo shromáždění vyslovili nebo vyzpívali, se i v těch nejhorších chvílích obnovovala jejich víra i důvěra v Hospodina Boha.

Pro nás platí naprosto totéž: Pokud si budeme ve chválách s opravdovou vděčností připomínat, co všechno pro nás jako sbor, nebo pro mě osobně Bůh v Pánu Ježíši, svém Synu, učinil, bude se obnovovat a růst naše víra a rozsvítíme se jako světlo pro lidi kolem nás.

Každý z nás má vždy za co Boha chválit a děkovat mu! Tohle si nesmí nikdo z nás nechat vzít. Bůh má naše chvály a díky rád, ale nepotřebuje je. Obejde se bez nich. My však bez nich uvadneme a proměníme se v lidi, jejichž shromáždění bude připomínat funus. Troufám, si říci, že ve chválách jsme našemu Bohu a Pánu nejblíže.

 

Kdo chce dál, ten musí cestou chval.
Kdo chce dál, ten musí cestou chval.
Všechno ať zní k Boží chvále,
dneska, zítra a tak dále,
kdo chce dál, ten musí cestou chval.

  

Tohle je citát písně 146 ze zpěvníku Svítá. Nesmíme na ten prostý fakt, který to připomíná, nikdy zapomenout. Bez díků a chval zakrní i každý vztah mezi lidmi a vytratí se z něj láska. Bez díků a chval se vytratí postupně naše víra a důvěra v našeho nebeského Otce.