První čtení: Ž 85, 2-14

Základ kázání: 1K 15, 35-58

 

Setkáme-li se tváří v tvář se smrtí, uvědomujeme si vážnost situace. Nechceme se nechat uchlácholit pohádkami.

A přesto k našemu vyznání víry patří i slova: věřím ve „vzkříšení těla a život věčný“. Ta slova naznačují neobvyklou naději. Nemusíme se nechat ubíjet obavou z absolutní nadvlády smrti. Bůh panuje i nad ní. Ale navíc jde o něco ještě významnějšího než třeba jen o další existenci duše. Protože duše bez těla by byla sama o sobě nekompletní, znamenala by odvar úplného života. Ale my vyznáváme, že věříme přímo ve „vzkříšení těla“. Nejsou to vůbec samozřejmá slova.

I mezi křesťany se mohou pochopitelně ozývat námitky a pochybnosti: Co to má znamenat? Jak těla z mrtvých? Není to už moc fantastický nebo zastaralý koncept? A na druhé straně se objevují také příliš jednoduché a divácky velmi snadno přístupné obrázky, které známe například z brožurek Svědků Jehovových. Vidíme na nich líbivé výjevy světa, který se oproti našemu současnému nijak zvlášť nezměnil, akorát že v něm už nejsou patrné žádné stopy po utrpení, nejsou v něm rozpoznatelné rány po hlubokých, závažných životních zápasech, a všechno vypadá jako z nablýskané reklamy nebo z televizního seriálu, u něhož divák utíká od reality.

Nač přesně apoštol Pavel odpovídá v dopise do Korintu? A jakým popíračům vzkříšení či jakým pochybovačům? Na jaké přesně otázky či představy? Z celého dopisu lze vyčíst mimo jiné, že křesťané v Korintu často nebrali dost vážně ani Kristova zaslíbení určená pro tento život. Na jednu stranu se mnozí z nich chlubili různými duchovními projevy, na druhou stranu mezi nimi panovalo sobectví, vzájemný nezájem, nepochopení dosahu Boží lásky ani závažnosti lidského hříchu. Obojí může být ruku v ruce spojeno: Jak popírání opravdové budoucnosti v Kristu, tak nepřijetí opravdového Kristova působení v přítomnosti. V takovém rozpoložení člověku nakonec může připadat i pozemský život (anebo otázky ohledně Boží vůle v tomto životě) víceméně jak nezávazná hra – i když si to třeba přímo neuvědomuje. Ale nevnímá pak zdejší život v celé Boží vážnosti.

Někteří křesťané v Korintu mohli mít sklon zlehčovat celé téma zmrtvýchvstání tak, že se smáli těm příliš konkrétním představám, připomínajícím zmíněné obrázky z brožurek Svědků Jehovových. Apoštol Pavel každopádně odhaduje, že někdo ze čtenářů jeho listu se nemístně zeptá: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“ A odpovídá razantně: „Jaká pošetilost!“ Takové otázky mohou naznačovat omezenost tazatele v uvažování o šíři Božích možností.

Pavel pak v rychlosti ukazuje na nepřebernost těchto Božích možností, když dává za příklad rozmanitost různých živočichů či rostlin i vesmírných těles… Je fakt, že pro Stvořitele takové závratné šíře bytostí a forem existence nemusí být nic nemožné. Spíše my nad jeho dílem patologicky zapomínáme žasnout, než že by byl sám Stvořitel ochuzen ve svých možnostech.

Ale mimo tu samotnou šíři Boží možností apoštol Pavel od začátku zdůrazňuje ještě jednu zvláštní a důležitou skutečnost: „To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže nezemře.“ Zní to dost paradoxně. Sám Ježíš mluvil podobně, když o své životní cestě vypovídal slovy jako: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Slova o tom, že semeno musí zemřít, navazují na tehdejší zavedený předpoklad, že zaseté semínko skutečně prochází jakousi smrtí a musí se napřed úplně rozložit, aby z něj nový život povstal. Kdybychom chtěli, vybavili bychom si různé další podivuhodné obrazy proměn, zahrnujících i jakýsi pohřeb toho starého: Třeba taková housenka se musí zakuklit, aby se vylíhl motýl. A nadto se dá trochu podobně uvažovat i o průběhu lidského života, když si představíme různá přelomová období, kdy staré podoby existence umírají, aby dozrály nové. Novorozeně musí definitivně opustit mateřské lůno a být odstřiženo i od poslední jistoty pupeční šňůry, aby se ocitlo v otevřenosti širého světa. Dospívající člověk musí zemřít vlastnímu dětství. Manželé musejí projít zánikem předchozího životu bez závazků. A tak dál. Je nutné, aby to staré zaniklo. Ale to přece ještě vůbec neznamená ochuzení následujícího! Naopak jde o cestu k rozvinutí života do předtím netušených podob, v nichž zůstane dál přítomná i dobře zpracovaná minulost – sama o sobě již mrtvá, a přesto nadále výživná. Kdo by chtěl naopak zániku toho starého uniknout, zasekl by se na jednom místě, a tak by zůstal třeba jen věčně nezralým dítětem… Nerozvinul by se tak, jak by měl. A nemohl by pak ani nejzajímavější zkušenosti a schopnosti z minulosti plnohodnotně zúročit ve zralejší fázi.

A stejně tak pošetilé jako utíkat před dalšími výzvami života by bylo i utíkat před smrtí. A lpět jenom na tom starém. I smrt je reálná součást zmrtvýchvstání. „To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.“ K životu, který má budoucnost, neodmyslitelně patří sebeodevzdání, tedy vzdání se sebe – i sebeoběť… Ale ani ty chvíle, kdy život je pohřbíván do temné země, neznamenají, že by už nemohl mít budoucnost.

Když se teď vrátím k Pavlovu přirovnání: Zrníčko v sobě od začátku ukrývá život celé rostliny, přestože se ještě zdaleka celý neukázal. Nedávalo by smysl říkat o něm, že vypadá příliš zanedbatelně, a tak asi nemá trvalý význam, když navíc záhy zmizí v zemi. Z každého malého zrníčka mohou vzejít velké věci, o čemž jsme mluvili již minule v souvislosti s Ježíšovým výrokem o víře, která je jak zrnko hořčičné. I život jak zrnko hořčičné má zaslíbenou velkou budoucnost od Boha. Ale zavádějící by bylo také sušit si zrníčko jenom někde stranou, obdivovat jen jeho současnou podobu a bát se, že se v hlíně navěky ztratí, a proto ho vůbec nezasít. Takové zrnko by nakonec uschlo či zplesnivělo někde na slunci bez další budoucnosti. „Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

Podobně tak i smrt slouží jako součást zmrtvýchvstání. A zmrtvýchvstání může být nejradostnějším završením života, jenž přijal odvahu k sebeodevzdání i k sebeoběti. (Měl bych dodat, že není nikterak automatickým završením. Ale ve víře doufáme i v tento nejzazší projev Boží svobody a lásky k nám.) A řeč není jenom o biologickém životě ani jenom o fyzické smrti. Řeč víry má stále na mysli také témata spásy a hříchu. Tedy smrt od hříchu, zánik oddělenosti od Boha, zánik starého života beze smyslu… Proto apoštol Pavel píše mimo jiné o rozdílu mezi prvním člověkem Adamem a mezi posledním člověkem Kristem. A dále o zániku pomíjivého a o podílu na nepomíjitelném. Proto též píše pro současnou generaci křesťanů, žijící v naději, že se druhého Kristova příchodu ještě dočká: „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni“. Nejde tedy jen o fyzickou smrt, ale jde hlavně o proměnu vstříc Boží dokonalosti. Což Pavel ještě o kus dál přibližuje slovy: „Pomíjivé tělo totiž musí obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmtelnost.“ Nevíme sice, co všechno ta slova přesně znamenají. Plný význam nám doposud zůstává skrytý v tajemství. Ale uvěřili jsme, že jde o reálný výhled.

V Kristově Duchu již nyní vcházíme do sféry vzkříšeného života, ale vliv toho starého světa nás pořád ještě stahuje do hlubin zániku. Duch Boží proměny v nás však již bohudíky pracuje, ale jeho práce se musí dokonat.

Apoštol Pavel nás skrze úvahy o smrti a zmrtvýchvstání nakonec dovede rovnýma nohama zpátky na zem: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“

A tak se nebojme smrti, že by nám mohla to dobré ze života vzít. A nepodceňujme život, jako by k ničemu dobrému tváří v tvář smrti vést nemohl. Žijme s vědomím života i smrti před otevřeným Božím horizontem. Žijme dál s odvahou k sebeodevzdání i s otevřeností k přijetí toho nového od Boha.

 

Slovo poslání: Kristus říká: J 6, 37-40