První čtení: Mt 18, 21-35

Základ kázání: Jk 1, 19-27

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“, znějí klasická slova v úvodu Janova evangelia. Slovo se stalo tělem – tedy též skutkem; uskutečnilo se. A církev se stává tělem Vzkříšeného; Vzkříšený našimi těly, když jedná skrze nás – jak dokreslují jiné věty v úvodu Janova evangelia: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“

Proto píše i Jakub: „v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“

Ty nevšední verše týkající se Božího vtělení nám možná lépe ozřejmí i Jakubův následující, dosti zemitý pokyn: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“

Následně Jakub předkládá nezvyklé podobenství: „Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“

Položím nyní alespoň dvě otázky:

Za prvé: Co má společného poslech Božího slova s pohledem do zrcadla?

Za druhé: Jaký to zvláštní příběh – o muži, který odejde od zrcadla a hned zapomene, jak vypadá?

Za prvé tedy: Co říká zrcadlo? Například kdo je na světě nejkrásnější… Nebo jak vypadám já, co mi přirozeně sluší, jaké jsou moje vady na kráse. V zrcadle Kristových očí dohlížíme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu – a vidíme najednou, co vše nám k odpovídajícímu vzezření schází.

Pro ilustraci zmíním též zpovědní zrcadla, jež známe z Římskokatolické církve – jde o soubory otázek, které si kajícník co nejsvědomitěji klade – jako: „Směřuji svým srdcem k Bohu, abych ho miloval nade všechno věrným plněním jeho příkazů, tak jako syn otce, či jsem se spíše staral o věci pozemské?“ A další otázky tohoto typu. Pravdivě nazřít sám sebe – z nejrůznějších úhlů pohledu… Kdybychom ovšem zůstali odkázáni pouze na neživé texty typu zpovědních zrcadel, vnímali bychom až do úmoru své viny a nedostatky. V zrcadle Božího slova však ruku v ruce s tím dohlížíme i závratnou vznešenost našeho určení; „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“

Za druhé: Jaký to zvláštní příběh – o muži, který hned zapomene, jak vypadá?

Čtu zrovna knihu pravdivých příběhů pacientů od neurologa Olivera Sackse – ta kniha se jmenuje Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Sacks píše mimo jiné o lidech s onemocněními vyznačujícími se masivní ztrátou krátkodobé paměti. Třeba po mnoho let si pamatují pouze několik posledních vteřin. Přicházejí tak o svou identitu. Mnozí nejprve vymýšlejí různé fiktivní příběhy o svém životě a o tom, co se právě děje – až později upadnou do vleklé apatie. Ve fázi horečnatého vymýšlení příběhů si takový člověk například splete (cituji skutečný případ z té knihy) neurologa s košer řezníkem, který si toho dne ještě nestihl potřísnit svůj bílý plášť krví atd. Každý člověk člověk se bytostně potřebuje podle něčeho zorientovat. Proto nemocný uvěří raději vlastním smyšlenkám, než aby se ztratil v bezbřehém chaosu. Neustále nahrazuje jeden scénář druhým – neurologovi přiřkne deset identit za minutu a předchozí příběhy zapomene.

Jakubovo podobenství o zapomnětlivém lze chápat v podobném smyslu: Člověk, jenž nezaloží celý svůj život na Božím slovu, postrádá pevnou identitu. Za chvíli neví, čí je. Ztrácí smysl pro orientaci. Řídí se podle klamných interpretací života. Nechá se vláčet náhodnými příběhy, které ho zrovna popadnou – třeba manipulativní propagandou, sousedskými pomluvami a různými povětrnými duchy… Člověk jakoby ztracený v zrcadlovém bludišti.

A v pozitivním smyslu lze říci: Jestliže svoje životy na Božím slovu založíme, pak nezapomínáme, čí jsme, jak se jmenujeme, odkud pocházíme, kam směřujeme. Dovedeme se vždy znovu zorientovat. Naše životy dávají ve všech oblastech stejný smysl. Jeden čin navazuje na druhý – naše skutky se v posledku vzájemně nepopírají…

Jak dokresluje další verš z Jakubovy epištoly: „Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.“

„Dokonalý zákon svobody“ – to zní téměř jako protimluv. V Jakubově epištole se dané sousloví opakuje i na jiném místě: „Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ Milost je tedy zákonem svobody, nejvyleštěnějším možným zrcadlem.

A další pozoruhodnou definici zákona Jakub píše: „Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon.“ Tvůj bratr je vlastně ztělesněný zákon!

Proto Jakub píše přirozeně též: „Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“

Vdovy a sirotci jakožto čelní reprezentanti zákona svobody, jehož skutková podstata se naplňuje milosrdenstvím.

Vdovy a sirotci – třeskutě ohraný refrén starozákonních proroků – nejklasičtější sociálně vyloučení starověku. Lidi, jejichž situaci nevyřešíš mávnutím kouzelného proutku, často na okraji a diskriminovaní, lidi, kteří obvykle nemají čím ti odplatit. Ti, v jejichž případě rozhodují malé činy mnohem víc než velká slova. Lidi, jimž pomůže mnohem víc každý den potichu, společně, trpělivě v Bohu ožívat, než vyslechnout si o něm jednorázovou agresivní smršť; „vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“

I nás pochopitelně víc pozvedne, když nás někdo navštíví a celkově se o nás zajímá, než když jen kritizuje naše nedostatky.

Když tě štve zkaženost světa, soustřeď se především na ty, které ta zkaženost drtí přednostně. Přijmi možnost jim ztělesnit zákon milosrdenství, jež z tohoto světa není. Tak totiž vypadá zbožnost, která se chrání před poskvrnou světa.

Každý z těch inkriminovaných bližních je také nejčistším zrcadlem, v němž pozoruješ svůj vzhled. Už v knize Přísloví je psáno: „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku.“ (V původním smyslu jde patrně o zrcadlení srdce na vlastní tváři člověka – leč v mezilidských vztazích se rovněž odehrává zrcadlení, jež o nás leccos zásadního vypovídá.) Nejzazší hlubiny očí druhého odrážejí pohled Kristův. V jeho zorném poli si už nemusíš na nic zbožného hrát. A nic už neuhraješ do ztracena. Oči druhého jako nejvyleštěnější zpovědní zrcadla.

Přiznávám, že v jejich dosahu nezapomínám vždy lehce, jak moje tvář vypadá. A lze říci prostě: Když druhého ubíjím, končívá očividně ubitý. Jestliže druhého zraňuji, končívá zjevně zraněn. Když zpřetrhávám vzájemnou důvěru, vydávám společný život na pospas. Když se pokouším prosadit Kristův zákon hněvem, vichřičně nedolomeného lámu.

A v pozitivním smyslu: Bohudíky za každé zrcadlení Toho, který je na světě nejkrásnější. Z očí do očí přeskakují jiskry a již se mezi nás vtěluje Slovo. Již není třeba bouřlivě agitovat, neboť hlas jemný a tichý mezi námi rezonuje tak všudypřítomně blízko; netřeba se ho úporně dovolávat, a omylem jej přehlušit. Zahledíme se navzájem do svých tváří jako do dokonalého zákona svobody. Vady na kráse nakonec pominou.

Ve zmíněné knize od neurologa Olivera Sackse je také příběh muže, jenž dlouho nepoznával vlastního bratra, protože si pamatoval události pouze do roku 1945 a bratr od té doby o 25 let zestárl. Poté však bratr začal navštěvovat nemocného co nejpravidelněji, a jeho tvář se muži vryla do hlubší citové paměti. A tak si onen muž opět zapamatoval bratrovu tvář.

Kéž setrváme ve věčné paměti i při dnešní Večeři Páně. I s těmi, kdo nás dávno předešli. I s Kristem, jenž na nás nezapomněl ani na Golgotě. Kéž nezapomínáme ani ve dnech následujících.

Slovo poslání: Kristus říká: Mt 7, 21