5. 6. 2022 – Ř 8, 1-11
První čtení: Iz 32, 15-19
Základ kázání: Ř 8, 1-11
Co všechno nám klade apoštol Pavel na srdce? O hříchu, o spáse, o Duchu svatém… Vyberu několik postřehů, které podle mě stojí za zvláštní pozornost.
– Apoštol Pavel jednak píše, že hřích znamená moc, která likviduje lidský život od základu. Hřích tedy neznamená jen konkrétní špatné činy, přešlapy či přehmaty. A nedá se zlehčit.
– V čem tedy spočívá podstata hříchu? Podle apoštola Pavla v egocentrismu. V sobecké soustředěnosti na sebe. Egocentricky se může projevovat i člověk, který z vnějšího pohledu koná samé dobré skutky. Takovou zápletku známe třeba z Ježíšova vyprávění o farizeovi a celníkovi, podle něhož se farizeus modlil: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘“ Hospodin však tehdy přijal jen celníkovu modlitbu: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Někteří lidé zdůrazňují, co všechno pro druhé udělali dobrého, protože chtějí prosadit sebe a získat nad druhými moc. Podstata hříchu spočívá v egocentrismu.
– Avšak Duch svatý způsobuje zásadní obrat. Také on mění lidský život od základu. Ba ještě hlouběji než hřích. A jedná tak napříč celými našimi životy. Naplňuje i nejvšednější prázdnotu. A proměňuje i nejbanálnější okamžiky našich dní. Když se řekne „Duch svatý“, někdo si možná představí spíš jenom jakousi mysteriózní božskou energii, která se projeví vzácněkdy, ve chvílích extáze a transu. Kristus však s námi sdílí pozemský život se vším, co k němu náleží. A tak i Kristův Duch posvěcuje každodennost. Dodává jí novou kvalitu, jiný rozměr, jiný smysl a jiný směr. Orientuje nás podle Kristova života. Nikoliv podle našich vlastních představ. Podle čeho však působení Ducha svatého vůbec poznáme, když se projevuje i úplně neokázale, uprostřed každodennosti? Bezpochyby podle jeho ovoce. Což podle apoštola Pavla představuje: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“. Podle takových průvodních jevů rozpoznáváme, odkud vítr vane.
– V první řadě se dá říct, že Duch svatý vede člověka od egocentrismu k christocentrismu. Od ega ke Kristu. Od bytostné soustředěnosti na sebe k bytostné soustředěnosti na Krista.
Zní to vlastně dost nesamozřejmě, nahradit až tak radikálně střed svého života, střed svého zaměření, střed svého snažení, střed svých vztahů… Apoštol Pavel však s takhle radikální změnou skutečně počítá, jak píše zase na jiném místě: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ A také v tom úryvku dopisu, který jsme četli dnes, neváhá Pavel užívat slovní spojení jako: „Je-li však ve vás Kristus“. A Kristus je v nás a mezi námi přítomen právě skrze svého Ducha.
Duch svatý tedy vyvolává i v těch našich běžných podmínkách nejhlubší životní obrat: Od hříchu ke spáse. Od smrti s velkým S k životu s velkým Ž. Od ega ke Kristu. A od ega ke Kristu nedílně znamená také od egoismu ke Kristově lásce k bližním. Je to moc, která dopřává v lásce ožívat. Duch svatý zkrátka zapojuje do proudu života.
Abychom si to dovedli co nejlépe představit, určitě bychom přišli na víceméně přiléhavá přirovnání k takovému zapojení do proudu. Například elektrospotřebič, když se zapojí do zásuvky, poskytne spoustu nenahraditelných služeb. Když se však ze zásuvky vytáhne a ponechá se jen sám sobě na pospas, k ničemu dobrému již neposlouží, i když se na něm samotném nic nezměnilo.
Ale určitě by nás napadly ještě pestřejší, bohatší, nebo i vznešenější obrazy než zapojení elektrospotřebiče. V Bibli je aktivita Ducha svatého přirovnávána také třeba ke svobodnému vanutí větru, k plameni ohně či k proudům živé vody. „Živá voda“ zní dost výmluvně už na první poslech – postaví na nohy i mrtvolu. Čistý a svěží vítr provane zatuchlé prostory. A rozfouká i skomírající ohniště. A nad ohněm můžeme třeba leccos dobrého uvařit. I kdybychom však do hrnce vložili všechny ingredience potřebné třeba na takovou svíčkovou, syrové se to jíst nedá. Oheň však způsobí zásadní proměnu a sjednocení všech potravin. Podobně tak Duch svatý působí zásadní proměnu a sjednocení našich životů. Aniž by kvůli tomu popřel mou, nebo tvoji identitu. Člověk je stvořený k obrazu Božímu. A hřích tento dobrý záměr zatemňuje až k nepoznání. Ale nic tím nezmění na tom původním, dobrém Božím záměru. Kristův Duch naší identitu konečně vysvobozuje k jejímu pravému určení. Takže ji nezničí, ale naopak, vykoupí ji. Integruje ji. Zapojuje ji do proudu života.
Pověděl jsem už, že Duch svatý takhle působí napříč celými našimi životy. Že posvěcuje i každodennost. Nezištně, neokázale. V některých jiných biblických textech než v tom dnešním se však seznamujeme i s tou extatickou a divuplnou, s tou na poslech nezvyklou stránkou působení Ducha. Přímo na Svatodušní neděli se tradičně čte text ze Skutků apoštolských – o tom, jak na apoštolech spočinuly jakoby ohnivé jazyky a jak poté „začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ A všichni cizinci se divili, že slyší o velikých skutcích Božích ve své rodné řeči. Jinde zas čteme o uzdravující moci Ducha svatého nebo o vyhánění démonů v jeho neobvyklé síle. Nebudu teď dál rozříkávat, co všechno mohou podobné biblické výpovědi znamenat. Chci říct, že i o těch nápadných, divuplných a extatických projevech Ducha čteme… Ale že ani takové výpovědi nám nemají překrýt jeho základní působnost, základní význam. A základní význam spočívá v právě v té leckdy tak nenápadné Kristově lásce, která jakožto jediná dodává smysl i všem těm bombastičtějším duchovním projevům. A dodává jakožto jediná smysl existenci církve a její misii, evangelizaci či jejím zápasům se zlými silami a nejrůznějšími běsy tohoto věku. Základní význam spočívá v Kristově nezištné, neokázalé lásce, pro kterou jedině má smysl být vysvobozen z nadvlády nemoci, zlých sil, smrti. Duch svatý nám také dopřává zažít oživující Boží moc právě i tam, kde je to z běžného lidského pohledu nejbeznadějnější. V Kristově kříži. Tam, kde to vypadá na první pohled už úplně prohraně a ztraceně. Kristus však přichází i skrze takovou krajní bídu s přáním pokoje a s vysláním k odpuštění. Především k takovému poslání předal Ježíš svým učedníkům od prvopočátku svého svatého Ducha. Boží divy a zázraky jdou ruku v ruce s tím.
Slovo poslání: J 3, 5-8