První čtení: Sk 5, 17-33

Základ kázání: J 15, 26-16, 4

I před svým Nanebevstoupením řekl Ježíš apoštolům: „dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzaléme a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Což zní podobně jako jeho slova z dnešního čtení z Janova evangelia: „Až přijde Přímluvce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ Kristova instrukce pro apoštoly, aby si dovedli poradit v období jeho tělesné nepřítomnosti.

„Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku“ – to neznamená, že by apoštolové s Ježíšem vyrůstali od kolébky… Vždyť je povolal až v dospělosti. Měli tu výhodu, že jej provázeli od počátků jeho veřejného působení. Nicméně slova „jste se mnou od začátku“ zde následují nedlouho po Ježíšově výroku: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ A mohou platit také pro všechny věřící ve smyslu: Jste se mnou od základu, od pramene, od kořene. Já jsem pravý vinný kmen a vy jste ratolesti čerpající z mých kořenů. Neste tedy mé ovoce, nikoli ovoce jiných. A buďte v první řadě mými svědky, nikoli prostředníky mimoběžných či protichůdných osobností, mocností a sil.

Je velmi důležité, o kom – o čem člověk svědčí svým myšlením, slovy i skutky. Svědectví mnohdy představuje zlomový moment u soudu. Na jeho základě lze osvobodit, anebo odsoudit; v krajním případě dokonce k smrti. Proto zní jedno z přikázání Desatera: Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Mohlo by to mít nedozírné následky. S nemenší závažností nám křesťanům Ježíš klade na srdce: Zprostředkujte mne pravdivě – v době mé fyzické nepřítomnosti. Vždyť podle koho jiného by se ostatní orientovali než podle vás? Dobré svědectví o mně navíc může přispět k osvobození mnoha lidí. A zatemnění mého odkazu naopak může přispívat k tomu, že lidé zbytečně zůstanou ve vnitřních vězeních. Budiž vám navíc útěchou, že zároveň s vámi bude působit také můj vlastní Duch. V ideálním případě se sjednotíte jako dvě strany téže mince.

Je velmi důležité, o kom – o čem svědčíme. Nač svými životy ukazujeme. Opravdu přibližuji lidi k živému Bohu a prostředkuji jim Kristovu lásku v jeho Duchu? Anebo šířím spíš odlišné postoje, které od Ježíše vzdalují? Nedosvědčuji občas spíš sílu nedůvěry nebo sobectví, pohodlnosti či lhostejnosti? Nedosvědčuji spíš víru, že zvítězí spíš zlo a že se lidé nezmění? Neposiluji vliv hříchu, když se na něj rád soustředím a pravidelně na něj poukazuji? Prokazuji, že Kristus skutečně proměňuje lidi a svět, anebo dávám spíše najevo, že ve světě se toho projevuje hodně špatného?

A jestliže přece zrcadlím Kristovu cestu, hovořím o ní celým svým životem, nebo jen polovičatě či zlomkovitě? Zlomkovitost se projeví ve zlomových chvílích… Například kdybych kázal o Kristu, jen dokud bych byl dobře zajištěn, ale ve chvíli finanční nouze bych přijal mnohem výhodnější nabídku za cenu nemluvit dál o něm, dal bych tím pádem najevo, že důležitější jsou podle mě přece jen peníze. Nebo kdyby si ze mě lidé utahovali, že věřím nesmyslům, a já bych jejich tlaku nakonec podlehl a odešel bych z církve, prokázal bych, jak vážně beru strach, co si o mě druzí pomyslí. Prokázal bych, jak obecně strach beru vážně. Neřkuli zlo, jehož bych se tak bál – bral bych jej v tu chvíli vážněji než samotného Boha. Ostatně strach lze dopátrat skoro za vším – i za zmíněnými finančními dilematy – obavy z budoucnosti, obavy o vlastní zabezpečení, obavy o život a tak dál… Upřímně řečeno – nedovedu si teď příliš představit, že konkrétně já – Filip Němeček – bych byl schopný zvlášť pro Krista trpět, neřkuli zemřít pro víru. V tuhle chvíli před vámi dosvědčuji jen, jak jsem hříšný, slabý a zbabělý… Dosvědčuji, že opravdu potřebuji Kristovu milost, aby mě posunula dál. Nicméně rád bych poukázal na věrohodná svědectví lidí, jež ve zlomových momentech posouvala velmi razantně. A Bohu díky za ně.

Ježíš řekl: „Když vás povedou do synagóg a před úřady a před soudy, nedělejte si starosti, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.“

Ve stejném smyslu i podle dnešního čtení hovoří o Duchu pravdy, jenž vydává svědectví. A svým následovníkům klade na srdce velmi prostě: „Také vy vydávejte svědectví“. Vydávejte jej bez ohledu na následky.

S rizikem však v této řeči počítá: „To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést.“ Ví o pokušeních a protivenstvích. Zná je na vlastní kůži. Naivní není. Dodává stroze a realisticky: „Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“

Nás už dnes přímo nevylučují ze synagóg, na rozdíl od židovských křesťanů v prvním století. Jsme navíc obohaceni o dlouhodobou zkušenost s tím, jak se křesťané exkomunikovali a někdy i zabíjeli navzájem. Aktuálně se střetáváme s fanatickým náboženským terorismem odjinud.

Ježíš i s podobnými extrémy počítá předem, neboť v jeho zorném poli spočívá celý svět. Přistupuje i k oněm krajnostem realisticky; nijak planě nás neutěšuje. Nemluvě o tom, že nedává najevo: „Dosvědčte v první řadě svou chuť úplně se zabezpečit, zabarikádovat, zazdít, neprodyšně se uzavřít…“ Říká prostě: „Také vy vydávejte svědectví“ – o mně. Jestliže vydáte svědectví o mně i ve vyhrocené době, alespoň se tím pádem ukáže, oč tak důležitého se vám jedná. Jestliže vydáte svědectví o mně třeba i ve chvíli střetu kultur, ukáže se tím pádem podstata vaší křesťanské Evropy. Jestliže vydáte svědectví o mně třeba i fanatickým teroristům, možná se konečně setkají tváří v tvář s mým vlivem. Možná se někdo z nich obrátí podobně jako kdysi apoštol Pavel, když pronásledoval křesťany a chtěl je všechny vyhladit. Nevzdávejte tento duchovní zápas předčasně. Nevzdávejte se předem. Nebojte se.

Vždyť svědectví o mně je pravdivé. Vždyť sám Duch pravdy jej vydává. I když vás třeba zabijí, učiní to, jen „protože nepoznali Otce ani mne.“

„Ale to jsem vám pověděl,“ dodává Ježíš ještě, „abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.“ Proto je důležité neutíkat ani před těmito nepříjemnými výroky. Koneckonců ne každý křesťan zemře jako mučedník, ale nechme se Ježíšovými slovy alespoň preventivně naočkovat. Lepší, než aby člověka zaskočila smrtelná nemoc náhle. Mimoto působí příprava na nejhorší terapeuticky i v tom smyslu, že člověka následně tolik nerozhodí mírnější kolize. Prožije-li třeba zlehčování a výsměch pro víru (nebo pro lásku Boží), může si alespoň s úlevou připomenout biblické verše o hrozbě násilné smrti (jež se mu protentokrát vyhnula)…

A ještě jedna věc lze vzít v potaz, když uvažujeme o Ježíšově výroku: „ano, přichází hodina, že ten kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ Při prvním poslechu této věty si možná automaticky pomyslíme: Jak zvrácení mohou být lidé domnívající se, že uctívají Boha, když někoho zabijí? S tím přece já nemám nic společného… Ale při opakovaném poslechu těch Kristových slov člověka možná napadne: Vlastně už když pohrdám druhým, pln přesvědčení, že jsem lepší křesťan – už tehdy uvolňuji průchod sklonu zabít jej kvůli víře. Totožným směrem ukazují Kristova slova z Matoušova evangelia: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ Ve stejném smyslu je psáno v Prvním listu Janově: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.“

Je jisté, že skrze dnešní čtení z Janova evangelia nás Ježíš chce v první řadě povzbudit: Nebojte, i o teroristech vím, ale v mém Duchu nad nimi zvítězíte.

Za druhé lze ovšem dodat, že kousek teroristy se skrývá i v každém z nás. A proto vydávejme dobré svědectví v první řadě od tohoto okamžiku mezi sebou navzájem v církvi. Právě zde můžeme nejnerušeněji začínat opravdu od začátku, od prazákladu, od pramene a od kořenů.

Slovo poslání: 1Pt 4, 7-16