První čtení: Iz 51, 11-16

Základ kázání: Zj 3, 7-13

 

Je otevřeno.

Kde všude ta slova až nevšedně potěší?

Určitě nejen v obchodě. Ovšem pokud je potřeba nakoupit jídlo v neděli večer nebo ve státní svátek, mohou znít slova „je otevřeno“ nedocenitelně i tam. Podobně jako na zubní pohotovosti. Anebo na rande, na něž tě poprvé pozvala milovaná či poprvé pozval milovaný k sobě domů. Jak převzácnými se v tu chvíli stanou dveře nezabouchnuté před nosem.

I tahle naše modlitebna je každou neděli otevřená. Jsme na to po léta zvyklí. A dovede docela rozhodit, když někdy náhodou nepřichází včas nikdo s klíči.

A mohla by tahle modlitebna být vůbec někomu úplně uzavřena? Přál by snad někomu něco takového Kristus sám? A kdybych já chtěl komukoli druhému úplně uzavřít přístup sem, co by to svědčilo o mé otevřenosti k dobrému – ke Kristově touze po tom druhém?

Jsme rádi, když je nám otevřeno. Na nejrůznějších místech.

A jak se cítíte uvnitř? Vzhledem k tomu, čím v přítomnosti procházíte? Anebo vzhledem k minulosti, která se vám vrací ve vzpomínkách? Anebo vzhledem k tomu, co vás ještě čeká?

Otevírají se před vaším vnitřním zrakem spíš hlavně radostné, nadějné vyhlídky? Anebo naopak převládá dojem, že narážíte na neprostupné bariéry? Že se vám zabouchly před nosem důležité šance? Že nenacházíte východiska? Anebo že bolestně narážíte na uzavřenost druhých? Anebo že se vy sami držíte za zdmi vlastní uzavřenosti?

Vybavíte si, jak se před vámi otevřely nějaké nové životní obzory, nějaká nová nasměrování, nové cesty nebo i nové životní výzvy? A co vám pomohlo je přijmout? Jaké třeba impulsy důvěry, naděje, odvahy, pozornosti vám trpělivě věnované…

A co vás naopak v životě blokovalo, co vedlo k vaší větší uzavřenosti? Kdy jste se stávali rukojmími či dokonce vězni manipulace, mocenských her, zastrašování, majetnictví nebo třeba lhostejnosti a neochoty naslouchat?

A co může otevírat, anebo naopak uzavírat život křesťanského sboru? V čem spočívají ty hlavní překážky nebo naopak otevřené cesty do budoucna? V přízni či v nepřízni okolí? V tom, jaký my máme na okolí vliv? V počtu lidí, co přijde na bohoslužby? V tom, kolik máme či nemáme peněz?

Čemu dát ve sboru průchod především?

A co zbyde sboru, který nebude mít vliv a jehož ubývajícím členům už začnou docházet síly, finance i dech?

„Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“

Zní Kristův vzkaz pro sbor ve Filadelfii. Jde o sbor, který si podle vyznění celého toho dopisu mohl připadat už dost zdecimovaný, ohrožený a slabý. Měl nepatrnou moc, je tam napsáno přímo. A podle dalších náznaků v textu prošel již také obdobím pronásledování, v němž se však tamní bratři a sestry nepřestali ke Kristu hlásit. Ale mohli si následně připadat už dost vyhořelí a mohlo se jim zdát, že jakákoliv další smysluplná budoucnost sborového života je jim zatarasena.

Přese všechno si však uchovali spojení s Kristem a nezapřeli Kristovo životodárné slovo. A právě to je neslo nad vodou, i když už lapali po dechu. Uchovali si konexi s tím, který má klíč Davidův. S tím, kterému je svěřena klíčová mesiášská pravomoc. A dává smysl se dál vytrvale spoléhat na jeho slovo otevřené do budoucna.

Ve Filadelfii si vytrvale zachovávali otevřenost Kristovu slovu, v jehož útočišti pak mohli sami být zachováni i v hodině nejtěžších životních zkoušek. A co víc – stali se v Kristově slovu otevřenou duchovní inspirací i pro ty, u nichž by to nikdo nečekal. Pro ty, „kteří si říkají židé, a nejsou, ale lžou“. Pro ty, kteří se sice navenek hlásí k Božímu lidu, ale zabetonovali se v neprodyšném vymezování se vůči ryzím Kristovým vyznavačům. A možná že je i v období pronásledování udávali pohanským úřadům v domnění, že tím slouží Bohu. A zdálo se, že oproti navenek slabounkému a nanicovatému křesťanskému sboru mají ti falešní navrch. A se dokonce i jich týká zaslíbení, že přijdou a padnou před centrem Kristova života k nohám. Bohudíky i pro takové lidi zůstane život křesťanského sboru otevřen.

„Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ Ujišťuje Kristus své slabé, přetížené věrné. Říká to z pozice toho, kdo už sám zůstal na kříži tak slabý, že už snad nemohl pohnout ničím na světě – natožpak nějakými bezpečnostními dveřmi. A přesto pohnul i srdcem pohanského setníka, který už pod křížem vyznal: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn.“ A dál svoje věrné Kristus ujišťuje z pozice toho, za jehož bezvládným tělem mohli pak zatarasit otvor prvním kamenem, který byl po ruce, a vzbudit tak dojem, že se dá v klidu zapomenout – na jeho tělo, na jeho slova, na celý jeho přístup k životu. Ale kámen byl odvalen.

„Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ Zní dodnes živě nezlomná slova Vzkříšeného.

Na jejich message je dobré se spolehnout. Na tenhle jediný trumf vsadit, že Kristovu otevřenost už nic na světě nepřebije. Nikdo už nemá klíčovější pravomoc a žádná sebehrubější síla ty dveře nepřibouchne. Ani žádné libé neb odporné větry takové síly nenabydou.

Ani pokud jde o lidi ani pokud jde o nelidské okolnosti.

Ani pokud jde o svádění nebo nepochopení, manipulaci nebo zastrašování, nezájem nebo teror ze strany druhých.

Ani pokud jde o naše vlastní slabosti, bloudění a zmatky. Ani pokud jde o naše selhání a stíny minulosti, které nám sice berou vítr z plachet, ale nemusíme se jimi nechat spoutat či dokonce uvěznit na doživotí.

Ani pokud jde o všechny ty závratné možnosti a hrozby současnosti, které se poslední dobou vyrojily ve velkém a které na první pohled tak závratně přerůstají nás, křehké smrtelníky. Umělá inteligence, válečné konflikty, globální hrozby.

Ani pokud jde o všechny ty vlivy, které navenek ohrožují naše sbory: O nedostatek lidí, o nedostatek peněz, o nedostatek perspektivy. O pronásledování sice u nás teď Bohu díky nemusíme mluvit, ale někdy nás ubíjí přinejmenším nedostatek místního nadšení. A je fakt, že někteří lidé mívají kvůli víře skutečné problémy s druhými i u nás.

„Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ Nepřestává zní Kristovo ujišťování. Ani pokud jde o samotnou smrt.

Ano, jediný, kdo by ty dveře mohl zavřít, je opět Kristus sám. A dlužno dodat, že Kristus sám není žádné Brano, ať už by zavíralo, či otevíralo samo. Kristus je velmi svobodný a svrchovaný Pán.

Takže je-li otevřeno, rozhodně to není žádná automatická samozřejmost. Je to jak v neděli nebo jak na státní svátek. Je to nevšední milost.

Když Kristus otevírá, byla by věčná škoda nezachovat si k této jeho důvěryplné otevřenosti přístup. Neuchovat si otevřenou komunikaci. Nezachovávat Kristovo slovo jak oko v hlavě.

Nejen do filadelfského sboru zní zaslíbení: „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové.“ Je to paradox, paradox víry v Krista, že ti, kdo si mnohdy připadají tak slabí, křehcí a nanicovatí, vytlačení na okraj pozornosti nebo převálcovaní – právě takoví lidé se mohou v Kristově nově otevřeném prostoru stát chrámovými sloupy, nosnými životními oporami a bytelnými ukazateli na jméno Kristovo, na jméno Boží… „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

 

Slovo poslání: J 10, 7-9