První čtení: Joz 24, 13-18

Základ kázání: Mt 22,34-46

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Náš oddíl začíná tím, že se farizeové ptali Ježíše, jaké je největší přikázání… Ve volné asociaci se zcela samozřejmě i my zeptáme, co je i pro nás největší, nejdůležitější. Je to zdraví, peníze? Někdo řekne: přátelství, jiný partner, rodina, děti… Tomu rozumíme. Jmenujeme věci, bez kterých by byl život těžký.

A přece se stává, že někdo je „hozen do života“ a nemá ani rodinu ani zdraví. A co se týče peněz, možná těch má jenom tolik, že tak tak pokrývají jeho nejnutnější životní potřeby. A stejně musíš žít… Říká se, že být chudý a ještě smutný, to už je hřích.

Tato lidová moudrost nás slovem „hřích“ přivádí k myšlenkám na víru, nebo jak říkáme, náboženství. Jaké místo v našem životě má víra? Je to jistě různé. Ale pro někoho je víra skutečně na prvním místě. – Jak je to možné? No, to není těžké uhodnout. Když přemýšlíme o životě, o bytí jako takovém, a o narození a smrti, tak nás napadne myšlenka na konec a na „poslední soud“. 

Jednou ten poslední soud nastane. Bude ve chvíli, když opravdu přijde konec pro všechny, konec všeho. Anebo v momentě, kdy se my sami ocitneme takzvaně na druhém břehu. Pro nás jako jednotlivce ten den soudu nastane po smrti. Nevíme dne ani hodiny. A kdy přijde ten velký den D, „konec světa“, to také neví nikdo. Dokonce Ježíš říká, že to neví ani On jako Boží Syn, že to ví jenom a jenom Bůh Otec. Ale jak jsem řekl, i kdyby ten konec všeho přišel třeba za 200 let, náš den soudu může přijít mnohem rychleji než tušíme a my se setkáme se svým Soudcem. 

Jak to s námi dopadne? Jak obstojíme?… Při těchto nejvážnějších otázkách je právě důležité, zda bereme vážně otázky víry, otázky věčnosti… Rodina, zdraví, peníze, přátelství, to všechno je hezké a cenné. Ale, jak se říká: rubáš nemá kapsy. Nic si na onen svět neodneseme. – Takže, co bude po životě? Co nastane? K čemu připisujeme váhu, co je pro nás na předním místě? 

Proto ta otázka, jaké přikázání je nejdůležitější, má jistě být položena. A má být položena i nám křesťanům. Když jsme věřící, tak tedy čemu věříme?

Jaký příklad nám dává sám Ježíš? 

Ježíš byl tady pro všechny. Pro chudé, nemocné, neučené, ale stejně tak i pro farizeje a zákoníky, to jest i pro vzdělané, pro ty kdo starozákonní spisy /Tóru, proroky, žalmy/ studovali. Znali všechna ustanovení otců a snažili se všechna nařízení a přikázání plnit. O všem přemýšleli a diskutovali. A bránili správné pojetí, správné učení. 

A tak se jednou stalo, že se Ježíše ptali, co on drží za podstatné. Ježíš má odpovědět na otázku, jaké přikázání je největší. Možná byli jenom zvědaví. Ale spíš ho chtěli usvědčit z toho, že některé věci vykládá špatně. 

Chtěli ho nachytat, protože jim v něčem vadil… Proto se farizeové a zákoníci proti Ježíšovi „smluvili“. Ale Ježíš na jejich otázku vlastně neodpoví. Neurčuje stupnici. Za důležité neoznačí nic z Desatera, ani půst ani přinášení obětí ba ani to pro Židy tak důležité – nedotýkat se ničeho nečistého. Nic konkrétního nejmenuje, – Je to vůbec nějaká odpověď? Je, ale míří dál, než myslí oni. 

Jeho odpověď má dvě poloviny. Ta první není žádné přikázání, spíše vyznání. To nejkrásnější vyznání, jaké jen může existovat. A my se zastavíme právě u této části.

Ježíš cituje z Dt 6, 2-6, kde čteme: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“.

Takové vyznání je v něčem podobné manželskému slibu. Když oddávající předříkává: „ Chci tě milovat a ctít jako svého muže – nebo chci tě milovat a ctít jako svoji ženu – a slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých“, tak je to chvíle vážná i slavnostní. Partneři tato slova opakují a dívají se na sebe před svědky i před Bohem… A když Izraelci přednášejí znění slibu o lásce k Hospodinu, tak je to chvíle také vážná, vzrušující a možná i šťastná. Snoubenci při svatebním obřadu stejně jako vyznávající člen Božího lidu vědí jedno. Děje se to s Bohem a před Bohem. Nebeský Panovník je u toho a bere lidská slova vážně. Bere nás za slovo. Je to vlastně uzavírání a potvrzování smlouvy. A z takto vážně uzavřené smlouvy se už potom nevystupuje jen tak pro nic za nic. Vědomí, že jsem na sebe vzal určitý úděl, nelze odložit lehce jako kabát. – Manželé mají jako znamení nosit snubní prsteny. Pravověrní Židé nosili na rukou a na čele řemínky se slovy smlouvy. To zdůrazňuje závažnost rozhodnutí. – Ale i přes tuto vážnost se ptáme: Můžeme tu mluvit o přikázání? 

U lidí si partneři slibuji vzájemnou podporu v dobrém i zlém. Ve vztahu k Bohu je to už ale malinko jiné. V tom našem „dobrém i zlém“ Hospodin s námi vždy je. Protože Bůh, kterému věříme, není chvilkový, není nestálý. Co slíbí, to plní. Bůh je věrný. Stojí při nás i ve zkouškách a bolesti a podpírá nás.

Ale my, jak jsme na tom my? Jen těžko si budeme myslet, že my, slabí, můžeme pomáhat Bohu, že ho snad podpíráme. Ale i navzdory naší slabosti můžeme vyjádřit odhodlání, nebýt vrtošivý, nebýt přelétavý, nechovat se věrolomně. 

Podobné odhodlání vyjádřil Jozue, když po příchodu do země zaslíbené prohlásil: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“. Jistě je to vyřčeno s vědomím, že naše služba Boha nezachraňuje. Naše služba Nejvyššímu jenom zrcadlí Boží službu pro nás. Láska vyvolává lásku. Naše láska opětuje to Boží milování, s kterým nás Pán Bůh vyhledává. To je jediná možnost, jak lze rozumět tomuto největšímu přikázání, které vlastně přikázání není a ani nemůže být. Milovat Hospodina z celého srdce, z celé duše a z celé síly je možné proto, že On je jeden – jediný, a že On, tento jediný, který skutečně existuje, je náš Bůh a že se k nám sklání a chová jako ke svým dětem – s láskou a s péčí.

Jozue a celý jeho dům složil Hospodinu. K němu se připojili potom i další a vytvořili lid Boží. To je ten pravý Boží dům složený z jedinců, z bytostí z masa a kostí. Tento Boží lid procházel ve své dlouhé historii mnohými zkouškami. Musel vytrpět mnoho pronásledování a vystát mnoho pogromů. Ale v dobrém i zlém sloužili Hospodinu, nezapírali svoji víru, neodvolávali dané slovo – svůj slib věrnosti. Když je někdo oddaný Bohu, nedokáže ani v bolesti tvrdit, že Bohu nevěří. Pro svoji jinakost a pro svoji nezlomnost byli Židé často trnem v oku svému okolí. Avšak své vyznání drželi. I když trpěli jako Jób, byli svědci – martýři.

Martýr je mučedník i svědek. /„Kiduš ha šém“ znamená, utrpením ba až mučednickou smrtí posvěcovat Boží jméno./ Svědčili o tom, že si je vyvolil Bůh a že oni k tomuto vyvolení řekli své Ano. Nebyl a není to úděl lehký. Naopak.

Existuje krátké vyprávění o člověku z Božího lidu, který také stál v takovém prubířském ohni. V jednu chvíli, už znavený, se obrátil k Hospodinu a říkal: “Pane Bože, vím, že jsme národ vyvolený, ale nemohl by sis volit už někoho jiného?“ 

Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. Miluj Hospodina celého svého srdce, z celé své duše, z celé své síly! Miluj… Zní to jako rozkazovací způsob. Ovšem, dá se milování přikázat? Sotva. Ale dá se žít. Pokud mi ten, s kým jsem ve vztahu, za to stojí. A Bůh je „achat“, jeden – jediný pravý. A věrný. Najít ten pravý poklad je tou nejvyšší hodnotou. Mohl by ten pravý Bůh Stvořitel za to nestát?…

Ptali jsme se na začátku, jaký příklad nám dává Ježíš. Co se u něj vlastně můžeme naučit. Když má Ježíš zodpovědět otázku na nejdůležitější přikázání, tak cituje ze Starého zákona ono „Šema Israel“, „Slyš, Izraeli“. A to by vlastně mohlo stačit. Mohlo, ale nestačilo. 

Mít veliké myšlenky o Bohu, citovat vzácná vyznání víry, to je důležité, dobré a pěkné. Ale vždy se musíme ptát, k čemu nás ty veliké ideje zavazují. K čemu nás to vede? Stále hrozí, že se zrakem upřeným k nebi poletí náš pohled nad hlavami naších bližních, nad voláním chudých, nemocných, zoufalých. Proto Ježíš ke zdůraznění vztahu k Bohu připojí hned i to další – stejně důležité jako to první. A tím je slovo o vztahu k člověku, k lidem. To oboje patří nerozlučně k sobě.

V této druhé části už Ježíš nic necituje. Jen řekne: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Prostě to vysloví jedním dechem spolu s tím začátkem, aby zabránil nedorozumění. Máš oči plné víry a nevidíš člověka?… V tom případě nevidíš nic. Nevidíš zemi a nevidíš ani nebe. Jan píše: „Jak můžeš milovat Boha, kterého nevidíš, když nemiluješ bratra, kterého vidíš?“ 

Jak? Ví to někdo?… Nechtějme se mýlit. Věřit znamená, hledět na svět Božím pohledem. Amen.