První čtení: Sk 9, 1-20

Základ kázání: J 21, 1-19

Tam u jezera Tiberiadského se Vzkříšený zjevil znovu. Leč ani těsně předtím nenasvědčovalo ve prospěch jeho zjevení nic. Dělo se maximálně, že Šimon Petr řekl: „Jdu lovit ryby.“ Vrátil se k běžné rybářské činnosti, které se ostatně věnoval předtím, než ho Ježíš povolal. Ostatní přítomní učedníci Petrovi odpovídají: „I my půjdeme s tebou.“ Je pěkné, že drží pospolu. Ale snad se v tom všedním rybaření nezapomenou. Je pravda, teď už nemají důvod propadnout zoufalství z beznaděje, které jim hrozilo přímo po Ježíšově ukřižování. Vzkříšený se už několikrát zjevil. Nejdřív Marii Magdalské, potom dokonce celému shromáždění učedníků za zavřenými dveřmi, potom za týden znovu, když se k nim přidal i Tomáš…

Ale ruku na srdce – i nám se stává, že se vracíme ke svým starým záležitostem, a na Krista až podivuhodně v tom stereotypu zapomínáme, přestože i mezi námi způsobil už bezpočet zásadních proměn. Apoštol Petr se navíc tím rybařením mohl chtít odreagovat od vlastní nevyřešené minulosti. Vzpomínáte si na ten rozhovor, který s ním Ježíš vedl nedlouho před ukřižováním? „Šimon Petr mu řekl: Pane, kam odcházíš? Ježíš odpověděl: Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později. Šimon Petr mu řekl: Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím. Ježíš odpověděl: Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘“ Nakonec Petr Ježíše opravdu třikrát zapřel. Nenásledoval dál než na nádvoří velekněze. A tam už ho k smrti vyděsila i otázka služky, zdali nemá s tím Nazaretským něco společného. I přestože předtím dělal velká ramena, život za Ježíše nepoložil. Naopak Ježíš položil život – i za Petra. Ale jaké teď Petrovi zbývají ideály a vize po tak velkém zklamání ze sebe samotného? Jak vysoko se teď vidí v dalších Božích plánech? K jak velkým cílům může teď ostatní učedníky dovést zrovna on? „Šimon Petr jim řekl: ‚Jdu lovit ryby.‘ Odpověděli mu: ‚I my půjdeme s tebou.‘ Šli a vstoupili na loď.“ Je hezké, že spolu zůstali na jedné lodi. Je hezké, že ostatní Petra stále berou vážně a provázejí ho. „Té noci však nic neulovili. Ostatně Ježíš už dávno říkal: „neboť beze mne nemůžete činit nic.“

Ale nyní k nim přichází opět. Nenápadně, inkognito, oproti očekávání. Jako vyhladovělý pocestný. Ptá se, zda nemají něco k jídlu. Oni mu bez příkras odpovědí: „Ne.“ Temná noc církve. Takzvaní věřící, kteří teď nemohou nic předat, ničím nasytit, ničím obohatit.

Avšak ten Neznámý je hned přesměruje svým Slovem: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.‘“ Proč by ho koneckonců neposlechli. Beztak nemají co ztratit. „Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.“ Zajímavé, že se stačilo přeorientovat o kousek vedle. Stačilo zalovit ve stejných vodách, odněkud z té pravé strany. Předně však stačilo poslechnout Kristovo slovo. „Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: To je Pán!‘“ Onen učedník vnímal Kristovu milující přítomnost čistě a bezprostředně. Rozpoznal s předstihem, o koho jde.

Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, zachoval se tak, že si nad tím většina vykladačů klade otázku, co přesně to mělo znamenat: „přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.“ Nejspíš si přitom akorát zmáčel oblečení, které mu beztak bránilo v rychlejším pohybu. Možná i tato Petrova reakce prozradila jeho nevyrovnaný vztah k vlastní minulosti. Zakryl svou nahotu podobně jako Adam, který chtěl ukrýt hřích před Božím pohledem. Vrhl se do moře podobně jako Jonáš, který chtěl utéci před Božím povoláním. A přesto jde Petr Kristu vstříc; Jako když tehdy opustil lodičku s ostatními učedníky a vydal se riskantně za Kristem po vodě…

„Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu – jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami.

Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.“ Ohniště s jídlem. Zní to docela obyčejně. Ale i úplně obyčejné věci mohou vyvolávat nešťastné vzpomínky v tom, jehož mysl je takovými vzpomínkami obtížena… Ohniště. Petrovi mohlo docela živě připomenout ten pochmurný oheň na nádvoří velekněze. Tam, kde milovaného Pána třikrát zapřel. Ten oheň, ke kterému se už nechtěl vracet. Ale právě na to místo Petrovy viny teď Ježíš navazuje a proměňuje jej v jiné místo. V místo nového setkání a dalšího společného stolování. Právě zde Ježíš přetavuje Petrovu nestrávenou minulost svým vlastním ohněm.

Všem učedníkům zde řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.“ Prokázal velkou sílu, když utáhl síť tak přeplněnou těžkými velkými rybami. I přestože už sám o sobě ztratil iluze, vidíme, že má pořád co nabídnout. Má pořád hodně sil, jež může zapojit Pánu k službám… A těch přesně vyčísleno sto padesát tři ryb znamená podle tradičních výkladů předzvěst všech národů, jež budou osloveny evangeliem. Vždyť království Boží je jako síť, která zahrne nejrozmanitější druhy, nejroztodivnější typy. A přestože se v té jedné síti ocitlo tolik různorodých a těžkých životů, v přítomnosti Vzkříšeného se neprotrhla. „Ježíš jim řekl: Pojďte jíst! A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: Kdo jsi? Věděli, že je to Pán.“ Ať už se Vzkříšený ukazuje jakkoliv, věřícím je nyní jasné, odkud vítr vane. „Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.“

Následuje však důležitý rozhovor. „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ‚Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?‘“ Podobně se zeptal dohromady třikrát: „miluješ mne víc než ti zde?“, „miluješ mne?“, máš mne rád?“ Petr mu třikrát odpoví, snad trochu nesměle, potřetí už vyloženě zarmouceně: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Bylo ta vyznání nutné tak opakovat a protahovat? Ale právě to nutné bylo, hlavně pro narovnání pokřivené Petrovy minulosti. Vždyť nebylo jedno, že Petr Ježíše třikrát zapřel. Proto se nyní Ježíš Petra třikrát zeptal. Ano, sám Ježíš odpustil bezpodmínečně… Už při svých předešlých zjeveních popřál všem pokoj hned na začátku. Ale přijetí odpuštění na straně provinilého je proces. Člověk k přijetí smíření dozrává postupně. Nezpracovaná minulost nemizí úplně bez následků. Nevytratí se jak mávnutím kouzelného proutku. Je dobré ujasnit si v pokračujícím rozhovoru s Bohem, jak na tom člověk aktuálně je… Ale všimněte si, že ta doopravdy důležitá otázka pro Petra nezní: „Copak mi povíš k tomu, jak jsi mě tenkrát třikrát zapřel?“ Důležitá otázka zní prostě: „Miluješ mne?“

Je božsky osvobozující, že teď už zároveň nezáleží na zpackané minulosti (přestože ona klíčová otázka směřuje k jejímu narovnání), nezáleží už v první řadě ani na nedořešené přítomnosti, nezáleží už ani na neprojasněné budoucnosti. V první řadě teď záleží na odpovědi na Kristovu otázku: „…, miluješ mne?“

Jestliže na tuto Kristovu základní otázku odpovídá člověk v Petrově situaci kladně, prosvětluje se tím i jeho minulost, proměňuje se tím jeho přítomnost a dostává ruku v ruce s tím nová povolání do budoucna. Například Petrovi byla svěřena nová pastýřská odpovědnost za druhé: „Buď pastýřem mých ovcí!“

A všechna jednotlivá a konkrétní povolání jsou zahrnuta v základním povolání k následování Krista. K následování, jež může zajít až do krajnosti. K následování, na které Petra už mezitím přešla chuť. Přestože tehdy tak horlivě zvolal: Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.‘“ Nyní by se už patrně neodvážil k následování hovor stočit. Ježíš sám nyní rozvádí tu řeč: „‚Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.‘ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: ‚Následuj mne!‘“ Nyní už bude Petr Ježíše následovat chtě nechtě. Nikoli díky vlastnímu hrdinskému sebevědomí. Hrdina v něm byl zlomen, aby doopravdy vyrostl. Následovat už bude čistě tou silou lásky, jež oba spoutává v jedno. Láska, která je silnější než Petrova vina. Láska, jež Petra k Ježíšovi chtě nechtě čím dál víc přitahuje. A také skrze Petrův život i skrze jeho mučednickou smrt osloví mnohé další.

Na Petrovi, ale třeba i na obráceném apoštolu Pavlovi vidíme, jaké lidi si Pán povolal. Nejsou to žádné andělské kádry. Naopak lidé slabí a omylní, jež neměli o nic méně problémů než my. Lidé, co Ježíše v lepším případě zapřeli, v horším případě by ho nejradši ukřižovali znovu. Avšak u Boha není nic nemožné. A tak dodnes oslovuje i skrze životní příběhy takových případů jako Petr či Pavel spoustu dalších lidí. Na konci řetězce oslovuje i nás rovněž skrze jejich životní příběhy a slova. Tak Kristus navazuje novými začátky na staré konce.

A všimněte si navíc, že i ta stará dobrá Večeře Páně se v průběhu oné podivuhodné rybářské epizody změnila v jakousi snídani Páně. Už neznamená jen poslední večeři ve stínu kříže. Znamená i novou snídani posilňující k dalšímu smysluplnému dílu.

K takové jsme teď přizváni na začátku tohoto slavného dne.

Slovo poslání: 1Pt 5, 1-7