První čtení: Ez 14, 12-23

Základ kázání: L 17, 20-37

Ježíšovy výroky, které se staly základem dnešního kázání, jsou plné vnitřního napětí. Farizeům klade Kristus na srdce především, že království Boží existuje mnohem blíž, než si představují. Učedníkům zase, že jej zdaleka ještě nemají v hrsti. Dále oběma skupinám zdůrazňuje: Nenásledujte falešné proroky, tvrdící, že ho již v hrsti mít lze. Učedníkům navíc říká, ať místo toho zůstanou doma – snad všude tam, kde on působí uprostřed – mezi námi.

Při poslechu dalších slov nám dochází, že ani naše pozemské domovy – naše rodné hroudy nejsou věčnými místy a cíli našeho pobytu. Den zjevení Syna člověka je přirovnáván ke dni Noeho vejití do archy – do centra bezdomoví, které si Noe pracně kdesi doma vystavěl – nebo k okamžikům uprchnutí Lota ze Sodomy – tehdy zničily pohromy všechny, kdo zůstali sami u sebe, a zachráněni byli lidé připravení sdílet Boží cestu – Kristovo vyhnanství. V epištole Židům je psáno: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ A dnešní bohoslužby začínaly slovy Žalmu 91: „Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení.“

Zůstáváme-li Hospodinovi věrní, zůstáváme také v jeho domácnosti, i když se nám zhroutí pozemské domovy a životy, i když se okolo nás zhroutí historické epochy a padnou civilizace. A je nadějné, že Hospodin vynaložil značné úsilí na vyvedení Lota ze Sodomy, i když Lot váhal; ale shovívavost Boží byla s ním.

V okamžicích přílišné nerozhodnosti však prorok Ezechiel připomíná vlastní odpovědnost každého člověka za to, ke komu (k čemu) se přimkne. Lotovi sice prospělo příbuzenství s Abrahamem; a s Noem sice vstoupila do archy i jeho rodina (ochotná v tu chvíli vstoupit)… Ale na druhou stranu každý z nás osobně přijímá Kristovu podanou ruku (neodmítá-li ji), rozhodnutí za nás neučiní ani naši nejbližší. Ve zlomové okamžiky se shovívavě otevírá šance pevněji uchopit Boží vedení – nikoliv nadále váhavě těkat v dosahu vůle sodomské, jež hrozí člověka nakonec pohltit.

Také církvi je doposud ponechána příležitost stále se obnovovat jako výhonek nové společnosti – i napříč všemi zanikajícími civilizacemi, v nichž vykořeněné lidství upadá – pokud tuto šanci pozemské církevní instituce nepromarní. Neopustí-li církve cestu i ve zdomácnělých podmínkách, vydrží-li ve stavu permanentní proměny, věčné připravenosti k pohybu.

Apokalyptické vize katastrof a projevů soudu nás někdy při čtení Bible znepokojují a straší. V obdobích dramatických dějinných zvratů, zvláště pronásledování věřících však najednou znějí mnohem nadějněji – tehdy lze spíše zaslechnout, že Bůh vždy najde dost způsobů, jak zachránit, koho může. Snad umírající Syn člověka do posledních chvil zahradí příval síry a ohně vlastním tělem, dokud nevyjde z domovů zvůle a zániku i ten nejposlednější, kdo po té cestě touží.

Z dnešního textu zřejmě vysvítá logika: Zavrhnout Krista znamená zavrhnout jeho lásku, zdroj všeho života, skutečný životní smysl. Společenství, jež se toho dopouštějí, se stávají života neschopnými. Dřív nebo později se to očividně projeví v jejich běhu: V posledku se v takových společnostech žít nedá. To platilo o epoše Noeho i o epoše Sodomské – čteme sice, že se ženili, vdávaly, jedli, pili a kupovali – z čehož však nikterak nevyplývá, že jejich manželství, obchody a hostiny překypovaly rodinnou pohodou, sdílností a solidaritou.

Lotova žena symbolizuje asi typický symptom pádu: Ulpět raději na neosobním a předmětném, než vytrvat ve Vztahu a v exodu s ostatními. Oproti tomu apoštol Pavel klade na srdce: Lhůta je krátká, proto ti, kdo mají ženu, jako by neměli a kdo kupují, jako by nevlastnili. Přivlastňování, které se stává násilným, přechází v touhu ovládat. V posledku ovládnout Boha i sféru jeho moci – říct: hle je tu, hle, my ji máme.

Společenství, která otevřela pandořiny skříňky ničivé moci a destrukce, si ve vlastním duchu připravila zánik. Různé samozvaně tisícileté říše, které horko těžko překlepaly dvanáct let. Nakonec vyzní spíše optimisticky, že čím nelidštější ty civilizace jsou, tím rychleji zkolabují. Pokud nějaké nelidské zřízení přetrvává nelidsky dlouho, můžeme se už naopak znepokojeně ptát: Jak dlouho ještě.

Nakonec však vůbec nemusí být naší hlavní starostí spekulace o úpadcích a pádech říší – nemusíme se stále ptát, jaká spravedlnost či nespravedlnost se v historii jejich pádů děla. Od těchto myšlenek si odpočiňme, abychom se cele soustředili na Boží vůli zachovávat a vyvádět své milované. Doufáme ve vyproštění odkudkoliv, navzdory sebekatastrofálnějším koncům. A na konci věků nastane definitivně. Tehdy budou vyvedeni z domovů smrti i všichni vzkříšení, kteří beze stopy zahynuli v soukolích odlištěných mašinérií, mocností viditelných i neviditelných.

Tímto výhledem se směle utěšujme ve všech osobních krizích. Skrytými příznaky apokalypsy se stávají už všechna naše drobná osobní a vztahová selhání – dosavadní cesty vedly až na konec, staré se zhroutilo, nové nám přichází vstříc. Naše síla je opět u konce, znovu se vydáváme na cestu v síle, která není naše. Kristus tak mezi námi již přichází ke slovu, k jeho konečnému příchodu však ještě nedošlo.

Jak jsem už předestřel, apokalyptické texty lze nejlépe pochopit v nejtemnějších dobách, když člověk kontrast světla zvlášť zřetelně vnímá. V současné české společnosti právě taková atmosféra nepanuje – žijeme spíš v jakémsi neutrálním polojasnu až střídavě zamračenu. Vnímáme skryté a mnohdy překvapivé záblesky dobra mezi námi. Jindy jsme zase znepokojeni plíživým stmíváním. Leckdo dnes zůstává utahaný z velkých ideologií a skeptický k velkým idejím i k velkým pravdám. Přijatelněji působí malé domácí jisté, jehož se někdy držíme z opravdové pokory, jindy z ošidné malomyslnosti.

Ale na druhou stranu se lidé občas už ocitají v tak zřejmém duchovním vakuu, že opět začíná nabývat na úspěchu misie různých spíše sektářských společenství, pro někoho opět nabývají na přitažlivosti extrémisticky nacionalistické ideály a tak dál. Nápadnější kontrasty světla a tmy se ukazují pod povrchem.

I v dnešní atmosféře lze trochu jinak pochopit ty Ježíšovy věty. Všichni se vdávají, jedí a kupují, jako by nic. Také Noeho příbuzní se podobně žení, kupují a jedí, potud nic zvláštního. Zvláštní se odehrává kousíček pod hladinou všedního. Pokud nějaký Noe dnes začne stavět cosi jako v archu v zálivu Chomutovky, vyvolá třeba v některých lidech zdání pošetilosti.

Nenechme se však zmást: Nesplývejme s lhostejným příšeřím. Choďme ve světle. Ve světle dostatečně intenzivním navíc nezabloudíme ani v nejednoznačných všedních souvislostech – nemusíme tedy ustrašeně přecházet za někým, kdo tvrdí: Hle, je tu patent na konečné řešení všech problémů.

Místo vlastnění takového patentu se ve víře podílíme na stavbě archy a otevíráme v ní dveře do vnější nejistoty, dveře pozvání druhých lidí, očekávání otevřenějších vztahů i vyhlížení budoucího. Přikládáme ruce ke stavbě společenství, jehož obrysy se částečně překrývají s vnějším tvarem instituce církve. Vítr se ovšem opírá do plachet prozatím docela neviditelně a nevykazatelně. Stavíme archu také jako stvrzení našeho bezdomoví uprostřed našich domovů. Přijímáme na stavbu materiál, který nás v pravý čas nadnese i nad hladinu všeho zmarňujícího a stahujícího do vodstev smrti. To, co se ostatním stalo potopou, se Noemu v arše stalo vodou, která ho nadnášela. Nechť i síly, které se stanou znamením potopy těm, kdo v nich budou tato znamení číst, se stanou nadnášejícími znameními milosti těm, kdo nepřestanou milovat. Proto není třeba nervózně spolu s farizeji vyhlížet konkrétní příznaky příchodu království – z Kristovy perspektivy nakonec nazřeme všechny jevy jako znamení jeho příchodu od jednoho konce nebe až ke druhému.

V jeho Duchu se ukazuje i nepřítomnost království Božího na této zemi jako zvláštní znamení království Božího. Jde o znamení, že jsme jej ve své hříšnosti zavrhli. Skutečně jsme se podíleli na ukřižování Božího Syna. Obraťme se tedy z jeho nepřítomnosti do jeho vzkříšené přítomnosti.

Jsme-li součástí církve, jevíme se třeba určitým lidem z vnějšího pohledu jako falešní proroci, kteří prorokují: Hle, je tu, nebo hle, je tam. Církev opravdu mnohokrát podlehla tomu sklonu: Myslet si, že Krista vlastníme… (A navíc jsme oprávněni v jeho jménu dělat, co si zamaneme.)

Jindy si nepřestáváme věrně připomínat také právě ten podstatný fakt, že Krista tady v kostele ani nikde jinde nedržíme v hrsti. I když nám je tak blízko. Přijímáme zde, že nevlastníme toho, kdo svobodně přichází mezi nás. Vracíme se sem do domova našeho cizinectví v tomto světě. Kristus byl zavržen od tohoto pokolení, a tak nás i v dobách zlých schová ve své skrytosti. Nemanipulujeme jím však, abychom mohli jiným lidem vmést do tváře: Je s námi a s vámi není. Láska prochází svobodně. Pokud bychom si ji chtěli přivlastnit, vezme hned nohy na ramena. Čím sebevědoměji ji chceme ohraničit na svém území, tím razantněji nám nakonec ukáže bleskem přes celé nebe, jak jsme omezení. Čím násilněji se jí chceme zmocnit, tím bezmocněji nám umírá před očima. S láskou se nedá manipulovat. Zůstává nedisponovatelně mezi námi, dokonce i jako ukřižovaná mezi napřáteli.

Necháme se jí až do konce proměnit? Vydržíme s Kristem v jeho vyhnanství? Tam, kde se láme jeho tělo a prolévá jeho krev? Kam jinam bychom šli.

Slovo poslání: 1Te 5, 1-11