První čtení: J 6, 34-51

Základ kázání: 1Kr 19, 1-18

V průběhu posledních dvou bohoslužeb jsme se setkali s Noem a s Abrahamem.

Noe věřil a vyplul, ačkoliv dopředu nevěděl, kam ho voda zanese.

Abraham věřil a vyšel, ačkoliv dopředu nevěděl, kam jde.

Dnes se setkáváme s Elijášem. Elijáš už ani nevěděl, zda vůbec ještě někam jde.

Jak se projevovala Elijášova víra? V první řadě už tím, že si nevzal život sám. Raději požádal samého Boha: „Už dost Hospodine, vezmi si můj život.“ A také v tom se projevovala Elijášova víra, že neposlal Božího posla pryč, přestože Elijášova nálada nebyla v tu chvíli valná. Uvěřil opět, a proto přijal chléb a vodu. Navíc vzal vážně poslova slova: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ Šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní – další svědectví víry působící divy. A v neustávajícím rozhovoru s Hospodinem se také postupně projevovala Elijášova víra. Pustil si k srdci otázku: „Co tu chceš, Elijáši?“ A odpověděl upřímně, svěřil se Bohu s celou svou chmurou. Ale byl také ochoten vyslechnout nečekanou Boží odpověď. Odpověď úplně odlišnou od toho, co si sám Elijáš představoval. Domníval se, že zbyl jako poslední věřící na světě. Hospodin mu však sdělil, že v Izraeli zachová dalších sedm tisíc věrných. Elijáš věřil, a proto Hospodinovu nevšední odpověď přijal. Podivuhodné změny působí víra v člověku, jenž se už ocital za hranicí sil.

I nejvýznamnější biblické osobnosti prožívaly stavy vyhoření, bezcennosti a marnosti. „Už dost Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Upřímné vyjádření hořkého pocitu, že lidský život za mnoho nestál, že člověk nic převratného nedokázal. Ba možná dokonce pokazil, nač šáhl. Elijáš sice ještě nedávno triumfoval… Dosvědčil nevěřícím moc Hospodina, živého Boha. Hospodin také dosvědčil smysl Elijášovy víry, když seslal oheň z nebe po Elijášově modlitbě. Pohanský přelud Baal naopak neseslal nic. Elijáš vzápětí pobil dav Baalových proroků. Nyní však visí ve vzduchu plán odvetné akce královny Jezábel, jejíž jméno znamená: „Baalova výsost“. Možná i kvůli zmíněnému krveprolití se jen stupňuje Elijášův pocit marnosti: „Bože, k čemu to všechno?! Výsledkem byl jen další nábožensky motivovaný masakr. Kdy už se konečně zastaví tento absurdní koloběh?“ Takové otázky též mohly Elijáše trápit. Stává se ovšem i lidem uskutečňujícím nepopiratelně dobré věci, že na samém vrcholu úspěchů propadají pocitům vyhoření a marnosti. I matka Tereza dlouhodobě zápasila s podobnými těžko snesitelnými stavy.

Člověk by v těchto obdobích uvítal smrt jako vysvobození. Krutovládkyně Jezábel by nyní připravila Elijáše o život s chutí. Jí však to potěšení prorok nedopřál. Utekl před ní, aby si život zachránil. Avšak nyní se ocitl úplně sám… Již za hranicí Izraele. V poušti… Pod trnitým keřem. Nálada se mu tady moc nezlepuje. Alespoň, že se neobrátil k Bohu úplně zády. Vylévá v modlitbě srdce se vší upřímností: „Už dost Hospodine, vezmi si můj život.“ A Hospodin Elijášovu prosbu vyslyší. Opravdu přijímá Elijášův život. A vrátí mu jej proměněný. Nejprve přivede k prorokovi posla. V hebrejštině se užívá stejný výraz pro anděla i pro jakéhokoliv jiného posla. Bůh ví, o koho přesně v Elijášově příběhu šlo.

Přišel, dotkl se proroka, řekl: „Vstaň a jez.“ Elijáš pojedl, napil se a opět ulehl. Byl ještě příliš vyčerpaný. Posel se ho však dotkl podruhé. Chápal, že musí s Elijášem chvíli pobýt. Nejenom formálně mu předat pokrm, ale opravdu ho vnitřně pozvednout. „Vstaň a jez. Máš před sebou dlouhou cestu.“

Prožili jste též podobné doteky v nouzi nejvyšší? Od lidí nebo přímo z nebe? Prožili jste už podobný zájem a podobnou podporu, která vás opět postavila na nohy?

Elijáš šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Což zní až neuvěřitelně – tolik dalších dní jen díky jedné první pomoci – poté, co úplně rezignoval a zdálo se, že už neujde ani krok... Čtyřicet dalších dní a nocí bez umdlení díky jediné posile, jež přišla v pravou chvíli. Jak velkou sílu dá někdy sousto nebeského obsahu. Jak velké rezervy energie využije člověk, který jde za Božím cílem. A nyní v postním období si zostřeně uvědomujeme: K naplněnému životu člověk nepotřebuje mnoho. V zásadní chvíli postačí klidně kus chleba a trocha Božího slova.

Elijáš šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Až k Boží hoře Chorébu. Na vlastní kůži tak prožíval čtyřicet let pouště v malém. Osobně procházel nejdůležitější historii izraelského lidu. Zpět k pramenům. Zpět ke kořenům. Až k Boží hoře Chorébu, kde Hospodin dal Mojžíšovi Desatero. Až k tomu prazákladnímu kameni. S jakou náladou tam však přišel? Připadal si jak poslední spravedlivý – dostával dokonce snad chuť Hospodinovi jeho smlouvu s Izraelem vrátit?! Nebo se nezvdával nadějí na pokračování smluvního vztahu? Elijáš vešel do jeskyně a přenocoval. Co tam tou dobou vlastně chtěl?

Tu k němu zaznělo Hospodinovo slovo: „Co tu chceš, Elijáši?“ Člověče, ani Vševědoucí tu otázku neodpoví za Tebe. Ty sám si odpověz. Co tady opravdu hledáš? A co chceš ve vztahu ke mně?

Elijáš odpovídá stále naplněn hořem: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“

Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ Vyvádí proroka před otevřený prostor a mění opět úhel pohledu. „A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl.“ V žádném tom katastrofálním úkazu Bůh sám nebyl. Ani v tom ohni, jenž oslnil Baalovy proroky, Bůh sám ještě nebyl. Dost často postupně zjistíme spíš, kde Bůh není, než kde je. Odešel jako vánek veliký vítr, zemětřesení i oheň. Odešly jako vánek i Elijášovy slavné činy. Zdá se, že zbývá jen marnost. Zdá se, že už nic nebude následovat.

„Po ohni hlas tichý a jemný.“

„Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: ‚Co tu chceš, Elijáši?‘

Opět ta samá krásná otázka. Teď už zas vyřčená při trochu jiné příležitost. Když dvakrát řekneme totéž, nebývá to už totéž. I když se člověk točí v myšlenkových kruzích, rozhovor postupně směřuje kupředu.

Zdá se, že Elijáš zatím opakuje ohranou písničku. Je příliš přeplněn svým vlastním pohledem na věc. „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“

Hospodin mu však odpovídá: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“

Tak dostal Elijáš další významné úkoly. Reálně sice pomaže Jehúa i Chazaele až jeho následovník Elíša. Dle Hospodinova slova jde však o pokračování působení Elijášova. Elijáš se nemá vzdávat. Je třeba stále usilovat o změnu. Je třeba připravit příležitosti pro jiné politiky než pro Achaba a Jezábel. Přestat si myslet: „Proti těm nahoře stejně nic nezmůžeme.“ A hlavně si člověk může přestat připadat tak neskonale osamělý. Vždyť je tu dalších sedm tisíc – nesmírně plno bratří a sester. To je v našem textu neskonale důležitější než strašidelná slova o meči: Neboj se, Bůh Ti tu i přese všechna ta hrozná období zachová bezpočet bratří a sester.

Elijáš se nyní může vrátit uklidněn.

Ale nedošel by předtím ani poblíž Chorébu, kdyby nedostal takovou sílu z onoho jednoho pokrmu. Elijáš tehdy ještě ani neznal Ježíše osobně tváří v tvář. Tváří v tvář se spolu setkali až na věčnosti, na hoře proměnění. My už osobně známe Ježíšův život, a tím spíše nás může posílit nebeský chléb – Kristovo tělo dané za život světa. A tak už za chvíli zase vstaňme a jezme, máme před sebou dlouhou cestu… Cestu trvající celou věčnost.

Slovo poslání: Fp 4, 13