Čtení: Zachariáš 4,1-8.

Text: Jan 1, 1-5.9-12

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Do svého vlastního přišel, vlastní ho nepřijali.

V čase před Vánocemi si připomínáme to základní z celého křesťanství. Totiž ten samotný fakt, že Bůh udělal něco, co změnilo celý svět a doposud celý svět mění. Dal světu Mesiáše. Nebo poslal Mesiáše. /Mesiah v hebr. poslaný./ – Ale nejde o slovíčka. Dal, poslal, seslal – to všechno se snaží vyjádřit, že v Ježíši Kristu se naplnilo očekávání starozákonního Božího lidu.

Od samého počátku stvoření se Bůh projevuje jako ten, kdo jedná a mluví. Učinil člověka, „vdechl mu v chřípí dech života“ a promluvil k němu.

Vzpomínám na den, kdy se narodil náš Adam. Když opustil mateřské lůnu, umyli ho, zabalili a doslova „vrazili“ mi ho do rukou. Řekli: „Mluvte na něj“. A my jsme mluvili a zpívali. A dítě rostlo a prospívalo!… Je to jistě zkušenost tisíců lidí, že když se matka nebo rodiče dítěti věnují, mluví na něj a dávají mu mu nové podněty, že dítě se vyvíjí rychleji a lépe.

Mluvit na dítě či s ním ovšem určitě neznamená na něj šišlat a zahrnout jej zdrobnělinami. Pán Bůh na také nás nešišlá a neříká: „Chlapečku náš majinkej, udělal jsi chybičku a za to budeš po školičce.“ – I když tuším, že Bůh někdy zdrobněliny používá – aspoň ke mně. Když udělám kopanec jako hrom a držím se za hlavu, tak mívám často pocit, že ten Nejvyšší říká: „Blbečku. Blbečků můj, to se ti nepovedlo. Ale vstávej, půjdeme dál! Jsi můj.“ A laskavou rukou nás poposune k novému vykročení, a snad i k lepšímu vykročení.

Ať tak či onak, se zdrobnělinami nebo bez nich, Bůh k nám lidem mluví. Bylo tomu tak už v zahradě Eden a bylo tomu tak i později – za Mojžíše, praotců a tak dále. Takto Hospodin svůj lid vede a vychovává, aby se vyvíjel, aby prospíval. O tom píše i autor epištola k Židům. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k naším otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ – Ano. Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh. Promlouval do situací, radil, napomínal, varoval. Tak Bůh svůj lid vychovával. Podobně jako rodič, rodiče. S námahou i s bolestí… Až nakonec mohl promluvit ještě jednou. Jakoby na nějaké křižovatce, jakoby v nějaké závěrečné fázi. A řekl ke svým: „Čas dozrál. Dávám vám na cestu svého Syna.“

Čas dozrál a stalo se něco mimořádného. Slovo se stalo tělem. – Tak to říká Jan. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“… Autor epištoly k Židům napíše, že „Bůh promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož Bůh stvořil i věky.“

Tomuto Synu vše patří. Vše, rovná se, všechno, co je, co vidíme, co si umíme představit a dokonce i to, co si umíme představit jen stěží: celé věky, věky minulé, nynější i budoucí… Prostě v tomto posledním čase je tady ten, komu vše patří! Je tady. Jak je tady? Kde tady? – Jan napsal: „Do svého vlastního přišel.“ – A co se stalo? Ti vlastní ho nepřijali.

Trochu je to jako v tom televizním programu Utajený šéf. – Majitel přišel, pomáhal, sloužil, myl nohy učedníkům – ale ti vlastní ho poslali pryč. Dali mu vyhazov. V TV to je jednoduché. Když šéf dostane padáka, nic se neděje. Za krátko se všechno odkryje a šéf opět firmě velí. A obětaví podřízení dostanou dary. Někdo peníze na studia, jiný pomoc pro založení vlastní živnosti… Ale zde, u Ježíše, co se stane?

Ježíš, podobně jako kdysi Josef, je také trnem v oku u svých bratří! Josefa chtěli zabít. Ale naštěstí skončil „jenom“ jako otrok v Egyptě… Ježíše také chtěli zabít.

Musíme se ptát, co je člověk za zvíře? Proč se lidé takto koušou?… Začalo to Ábelem a Kainem. Pak Josef a jeho bratři. A teď Ježíš… A nebyla to „LP“, elpíčka – loupežná přepadení. Nešlo o materiální zisk. Šlo vždy o věci nehmotné. Kain záviděl Ábelovi Boží přízeň… Josefovi bratří ani tak nezáviděli. Spíš je štvaly jeho vize o tom, že jednou by měl mít nějaké zvláštní výsadní postavení v celém rodě. – A pak, podívejte, chodí tady mezi námi jako princ, vymóděný v té své pestrobarevné suknici! Ať už jde k čertu!… A také ho k čertu poslali. Do země zla, do Egypta.

A Ježíš? Od Boha přišel, patří mu vše, skrze něho je všechno stvořeno. – Ale zde na zemi je jako jeden z nejposlednějších. Je štvanec, nemá kde by hlavu složil, potulný kazatel… A ty jeho teorie, a chování!… Sobotu nectí, nesvětí, nečistého se neštítí, stoluje s nevěstkami a celníky, dokonce nějaké prapodivné ženské se ho dotýkají!. A teď naposled – rouhá se, mluví o sobě jako Bůh! „Zbořte tento chrám, do tří dnů jej postavím“… Nic mu není svaté. – Však také už po něm jdou!…A opravdu po něm šli, ti přední v Izraeli. Šli a dostali ho. Stačilo pár falešných svědků a už ho vedou – krvavou trosku, s trnovou korunou na hlavě – za město, tam, kde se popravuje… Do svého vlastního přišel, vlastní ho nepřijali.

Prý se nemá psychologizovat, vymýšlet si, jaké pocity měli biblické postavy. Tak to ani my dnes nebudeme dělat. Stačí, když připomeneme například Izajášovo proroctví /Iz 53/. „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkroušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“ – Proroctví se naplnilo. Včetně předpovědi, že „bude vyťat ze země živých“. Proč to tak bylo? Proč Bůh zvolil takovou cestu? – Na to se lidé ptají už 2000 let. Včetně nás.

Nicméně, tak Bůh „naposledy promluvil k lidem“ a tak to máme vzít, takto o tom máme přemýšlet. Má nám navždy utkvět v paměti, že Evangelium není jen pro velké persony kulturního či politického světa, ale hlavně pro nás – obyčejné uklízeče, uklízečky, patology, učitelé, hlídače či důchodce. Ježíš byl také syn tesaře, tesař.. Ale o odbornost určitě nejde. Spíš myslíme na jinou stránku Ježíšova poslání. Na to opovržení, zkroušení, plnost bolestí. Mesiáš není jeden z těch titánů, do kterých můžete bušit a s nimi to ani nehne. Ne. Když ho zbičovali, byl tak zničený, že už nemohl unést ani ten trám, na který ho za chvíli měli pověsit, přibít. Proto ten Šimón z Kyrény ho musí nést za něj… Ježíš, jak vidíme, nebyl žádný hrdina. Jeho statečnost se projevila hlavně tím, že se nastávajícího utrpení nezalekl a ze své cesty neustoupil. Stejně jako tomu bylo o dost později u M. J. Husa. – A to je to důležité promluvení Boží k nám. To nám má zářit v našich zkouškách či nemocech. Slovo se stalo tělem! Věčné slovo, skrze které bylo učiněno vše /i ty věky/, se stalo tělem. – Chápeme? Tělem! To znamená, soustavou buněk a funkcí, kterou může kdokoliv a kdykoliv zašlápnout, či odprásknout. Jako u Michala Velíška. Ten se, jak známo, se slovy: „Slečno, nepotřebujete pomoc?“, zastal neznámé ženy. Zazněl výstřel a Michal Velíšek zemřel. – Byl slabý, zranitelný člověk.

Slabý a zranitelný byl i Ježíš Kristus. I On nabízel pomoc lidem, i Jeho to stálo život. Ale aby nedošlo k omylu, musíme si znovu připomenout ten podstatný rozdíl mezi milióny lidskými úmrtími /či oběťmi/ a úmrtím Ježíše Krista.

To velké a mimořádné u Ježíše bylo, že v Jeho případě se tělem stalo to věčné slovo Boží. Slovo, o kterém platilo a platí, že Bůh řekl – například: „Budiž světlo!“, a bylo světlo. To značí, že to slovo, kterým Bůh všechno učinil a stanovil, „obléklo tělo“. Jistě, i takové tělo bylo možné zašlápnout. To je pravda. Ale, nebylo možné zastavit slovo, které je zároveň Bůh a Duch, Duch Boží… A to je vrchol posledního promluvení ze strany Boha.

Bůh učinil něco naprosto nového. Udělal krok směrem k nám, ve kterém se snoubí věčnost s lidskou křehkostí! A učinil tak, abychom se své vlastní slabosti nebáli. Neboť o naší sílu nejde. Jde o Jeho sílu. O to vždy šlo a vždy půjde. A my si to máme říkat možná právě tou formulací, která tento fakt potvrzuje a která zazněla v 1. čtení /Za 4,1-8/. Tehdy to bylo slovo do velkého zápasu o obnovení chrámu po návratu z babylónského zajetí. Ovšem je to i slovo do naších zápasů. Také naše boje musí být vedeny: „Ne silou ani mocí, ale Duchem mým“, praví Hospodin…

Neboť, co je vítězství? Vítězství, jak říká ježíš, je vaše víra. Amen.