cce-chomutov

Čtení: Ř 10, 12-17

Základ kázání: 1Pt 2, 1-10

I.

Tenhle biblický text obsahuje jednu důležitou myšlenku, která hraje důležitou roli pro víru a život evangelické církve. Je to myšlenka všeobecného kněžství. Každá křesťanka, každý křesťan, já, vy, my jsme Kristovy kněží a kněžky. A to jen tím, že jsme byli pokřtěni a že jsme dostali dar víry. Kněz, kněžství – to zní pro někoho cize, pro někoho vznešeně, pro někoho možná tak trochu archaicky, zastarale. A pro někoho taky trochu neevangelicky, tak římsko-katolicky. Tam přeci hraje postava kněze důležitou roli.

Tenhle úryvek začíná napomenutím. Pisatel, kterým podle úvodu listu má být sám apoštol Petr, v celém listu napomíná a povzbuzuje. A sice křesťany, kteří byli dříve pohané, kteří uvěřili a hned bác ho, a zakouší pronásledování. Těm chce dodat odvahu a povzbudit je ke statečnému vyznávání Kristova evangelia. A je vidět, že je netrápilo jen pronásledování, ale starý způsob života. Petr mluví o závisti, pomlouvání, přetvářce. Očividně už od počátku: život víry je každodenní zápas. S tím starým, temným, co je v nás. A křesťanská naděje je: tenhle zápas není nekončící! Skončí, protože Kristus vyhrál a vyhraje!

Mluví se nejdřív o „duchovním mléku“. Jako by nám tu prosvítal nejen otcovský, ale i mateřský rozměr Boží skutečnosti. Bůh, který nás – i skrze druhé lidi – živí jako matka mlékem svého slova. Mlékem, které vyživuje, které dodává tělu a duši vše potřebné živiny.

II.

Jako mateřské mléko působí růst, tak i to mléko Božího slova působí duchovní růst. To je srozumitelná myšlenka. Kdo by chtěl v životě ustrnout. Vždy je co zlepšovat, i třeba jen o kousek. A duchovní zralost, dospělost, to není přitom vymezeno věkem, maturitou, konfirmací, úrovní vzdělání. Tyhle mezníky samozřejmě nejsou nepodstatné, ale nejsou ty hlavní.

Petr nejen napomíná jako rodič dítě. Předkládá obrazy, kam je potřeba se posunout. Ty obrazy pro tu duchovní zralost, nebo spíše pro duchovní zrání, jsou zde „živé kameny“, z nichž se staví duchovní dům. A potom také „královské kněžství“.

Tahle vize duchovního zrání také znamená: člověk při tom růstu není sám. Jde, zraje s ostatními. Duchovní zrání se nedá oddělit od budování církve, společenství Božího lidu.

Z dětí se mají adresáti dopisu stát kněžími. Kněze nalezneme skoro ve všech náboženstvích. Kněží byli jak v Izraeli, a jejich hlavní povinností bylo přinášet oběti Hospodinu. Oběťmi Hospodin umožnil Izraeli znovu s ním vstupovat do společenství. Kněz, i tehdy v Izraeli – to byla odevždy tak trochu elitní profese. Na rozdíl od proroků – ti sice také prostředkovali a dodnes prostředkují Boží slovo. Proroci ale většinou byli spíše rebelové, vyděděnci, mimo systém. Kněz ten bývá obvykle součást establishmentu, společenské elity, smetánky.

Takové kněze křesťanství již neznalo. Kristus jako velekněz, jak o něm píše list Židům, tyto praktiky jednou provždy vyřadil z provozu. Již není třeba nic obětovat, protože Kristus se obětoval jednou pro vždy. Oběť, pokud se už o něčem takovém mluví, se chápe již jen v přeneseném smyslu. Ve smyslu služby, nebo skutků lásky.

Ale že tu jsou lidé, kteří jsou obzvláště povoláni prostředkovat lidem spásu, Boží slovo, to si křesťanství ponechalo. A některé křesťanské konfese si také ponechaly pojem kněz. Alespoň v římské a pravoslavné církvi.

III.

A apoštol Petr (nebo ten, kdo se v tomto listě zaštiťuje jeho jménem), do tohoto pojetí kněžství, kdy kněz je exkluzivní prostředník mezi Bohem a člověkem, vnáší, takřka právě prorocky, takovou revoluční změnu:

Jestliže spása, záchrana byla dříve otevřena jen nemnohým, nyní je spása v Kristu s konečnou platností otevřena všem. A jestliže prostředkovat Boží spasení bylo do té chvíle možné jen nemnohým elitám – nyní v Kristu je spasení v zásadě, z principu, otevřeno všem. A každý se může stát, díky křtu a víře, knězem či kněžkou. Tedy tím, kdo druhým, podle svého obdarování, svědčí o Boží lásce, kdo druhého přivádí do silového pole evangelia, a také právě i církve.

Tuhle revoluční myšlenku právě zdůraznila reformace. Je známý výrok Martina Luthera: „Všichni křesťané jsou v pravdě duchovního stavu, a není mezi nimi rozdílu (…) Podle toho jsme my všichni křtem vysvěceni na kněze, (…) Co vylezlo ze křtu, se může chlubit tím, že je vysvěceno na kněze, biskupa a papeže, ačkoliv ne každému přísluší, aby tento úřad také vykonával.“1

Být knězem, být duchovního stavu – to znamená věřit Kristu, žít z toho a tento svazek zpečetit křtem. A tenhle duchovní stav může mít nejrůznější podoby. Podle jedinečných duchovních darů a podle individuálního ustrojení jednoho každého. Někdo hlásá mocné skutky Boží skrze konkrétní pomoci někomu v nouzi, někdo skrze to, co umí a rozvíjí to ve prospěch druhých.

A někoho toto obecné kněžství přivede k tomu, aby se vyřizování Božího slova věnoval soustavně – když se stane kazatelem či kazatelkou. Ale v tom samozřejmě není nijak svatější než křesťané ostatní.

Všeobecné kněžství všech křesťanů, a na to klade Petr důraz, nemá vést k nějaké přezíravosti či povýšenosti vůči těm, kteří nejsou pokřtěni, kteří stojí mimo církev. To pro církve odevždy představovalo velké pokušení. Ano křesťané mohou rozlišovat mezi tím, kde víra je a kde už spíše asi není. Křesťan a křesťanka má však především hledět na Krista, přicházet k němu a hlásat svým životem jeho poselství. A tohle poselství staví na hlavu všechny zdánlivě věčné pozemské, i církevní, hierarchie a zdi. Všichni pokřtění jsou si rovni, a takto se lidé v církvi mají před Bohem vnímat. A to platí i vůči lidem okolo. Petr jinde v listu napomíná: „Ke všem lidem mějte úctu.“ V Kristu přestává platit srovnávání, kdo je lepší, kdo je zralejší, kdo dostal méně, kdo více. V Kristu, v tom Vzácném kameni, jde o to, žít tak, aby nám druzí lidé byli vzácní. A aby i těm, kterým je zatím Kristus kamenem úrazu, se Kristus stal vzácným kamenem.