První čtení: 1Kr 17, 10-16

Základ kázání: Mk 12, 38-44

 

Podle čeho se na světě orientovat? A podle koho? Na jaké lidi se nejvíc soustředit? Komu a čemu přikládat význam?

Ježíš říká: „Varujte se zákoníků“, kteří jednají tak a tak. Na ty si dejte pozor. Prokoukněte je. (Abyste se pak mohli svobodněji zaměřit jinam.) Zákoníci, to byla v Ježíšově době náboženská elita. Druzí lidé je respektovali a ctili. A opravdu jim vyhrazovali přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Znovu se ukazuje, že když mluvíme o Kristově lásce, nemluvíme o nějaké bezzubosti a vyměklosti, naivitě a submisivitě. Kristus se dokáže vymezit, jít proti proudu. Nenechává se zmást. Nepluje bezmyšlenkovitě s davem. Přijímá člověka. Ale nebere jeho sebestředné hry. Prohlédne masky. A vede nás k témuž. Dejte si pozor na ty, kdo se dělají svatějšími a lepšími. Dejte si pozor na ty, kteří se derou sebejistě dopředu a počítají s tím, že jim náleží nejlepší místa. Prohlédněte je.

Chápeme nejspíš Kristovu kritiku lidské povýšenosti. Jeho dost ostrý popis zákoníků v nás moc sympatií k nim nevzbuzuje. Ale když se fakt upřímně nad sebou zamyslím, uvědomím si, že v každodenním životě je pro mě to všechno těžké: Nehledět na to, co druhý člověk znamená ve společnosti. Nehledět, jakého nabyl postavení, jaký má vliv. Moc a vliv dovedou uhranout – jak flétna kobru či krysař svou píšťalkou. Kristus zve k nevšední svobodě, když dává najevo: Nenechte se těmi hrami na velevýznamné a na bezvýznamné lidi uhranout. Nikomu nemusíte nadbíhat. Nebojte se.

Konkrétně zákoníky, které kritizuje, propisuje Ježíš tak, že: „Vyjídají domy vdov a dlouho se na oko modlí.“ Nejenže vyžadují projevy respektu, obdivu a úcty. Nejenže tolik stojí o ta svá přední místa. Navíc i vyvolávají dojem zájmu o lidi trpící a chudé, ale přitom se na nich sami chtějí nějak obohatit. I napříč dějinami církve se tohle selhání objevuje pořád dokola, někdy dost očividně. Vzpomeneme si na středověkou církev, jejíž duchovní získávali opravdu prestižní postavení, moc a majetky. A žili na úkor chudých, jimž měli sloužit. Bohudíky ne všichni, ale fakt je, že mnozí. Jsem vděčný třeba za všechny, kdy papež František jde jasně proti proudu té církevní okázalosti a dává tak najevo, že chce to strašidlo středověku jednou provždy vyhnat. Vzpomínám si, jak ucukával rukou před poutníky, kteří mu chtěli políbit prsten. A navíc si uvědomuji, že Ježíšova slova mě nemají vést jenom k tomu, abych se rozhořčoval jen nad druhými lidmi nebo nad středověkou církví. Vím, že si pořád musím dávat pozor i na toho povýšeného zákoníka v sobě. Na toho, který se dělá lepším, moralizuje, chce určit pravidla hry, a přitom se o druhé lidi uprostřed jejich problémů doopravdy nezajímá. Měl bych si dávat pozor na ctižádost, na svou touhu se zalíbit, dostat se na výsluní pozornosti a vyvolávat obdiv. A když dávám najevo zájem o druhé, měl bych si dávat pozor, zda mi jde opravdu o ně, anebo zda hledám, co z toho budu mít. Jestli to není tak, že po tom druhém něco chci, i kdyby na to v tu chvíli neměl. I kdyby žádné moje požadavky a představy naplnit neuměl. V Kristově době byly typickým příkladem lidí v nouzi vdovy. Osoby osamělé ve svých starostech. Ocitající se na okraji zájmu. Bez pořádného právního zastání. Ty, na nichž zdánlivě tolik nezáleží. Vzpomenete si možná na okřídlené biblické slovní spojení: „vdovy a sirotci.“ A vzpomenete si možná také na biblické verše typu: „Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.“ I zákoníci v Ježíšově době už tyhle verše znali, a přesto pořád zabředali – i pod maskou zbožnosti – i pod maskou zbožné péče věnované těm vdovám – do sebeklamu, že oni jsou ti hlavní, kdežto nějaké vdovy jsou vedlejší. Pro muže významného společenského postavení tvořily vdovy a sirotci často spíš asi takovou kulisu v divadle vlastní lidumilnosti než rovnocenné bližní.

A Ježíš nekompromisně obrací pohled. Nevěnuje dál stěžejní pozornost těm zákoníkům ani jiným obecně uznávaným lidem. Najednou do centra pozornosti staví naopak jednu z těch nejchudších vdov. Tu, která by už asi nečekala, že se jí větší pozornosti dostane. Nevyvolávala dojem mocenské převahy a společenské autority. Zdánlivě ani neměla co zvláštního nabídnout. A přesto podle Ježíšových slov „dala víc než všichni ostatní“. Obohatila naplno. Vydávala se z posledního. Riskovala, že jí nic nezbyde, když vhodila do chrámové pokladnice dvě drobné mince. Nevhodila jen jednu, ale rovnou dvě. V přepočtu by to byly opravdu nějaké drobné, pár korun. A přesto Ježíš zdůrazňuje, že „dala víc než všichni ostatní“; „Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ – Doslova je v řeckém originálu napsáno: „Dala celý svůj život.“ – V odevzdanosti víry, která se odváží ztratit svůj život pro království nebeské. V odevzdanosti lásky, která miluje Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou, a tak v ní nezbývá prostor pro žádný kalkul, snahu se zalíbit, hrát mezi lidmi různé hry s postranními úmysly. S těmi ostatními, kdo odevzdávali dary do chrámové pokladny, to bylo složitější: Zabývali se mnoha věcmi. Investovali do mnoha zájmů energii, čas, peníze. A vedle ostatních záležitostí vhodili samozřejmě i  do chrámové pokladnice nějaký ten příspěvek na Hospodina. I kdyby nic jiného, tak přinejmenším pro sichr: S tím, že jim to snad Hospodin jednou vrátí, až bude potřeba. Ale nevhodili by do pokladnice asi tolik, aby vstoupili do rizika, že jim už nezbyde nějaká rozumná rezerva stranou. Kdežto ta vdova nakonec vsadila už vše na tu jedinou minci – na ty své jediné dvě drobné mince, které pohřbila v chrámové pokladničce jako to zrníčko v hloubi země. Většina z nás obvykle tak radikálně nejedná, o to větší v nás může vyvolat úctu a bázeň: Její čin, který chrámový rozpočet nevytrhl, ale před Boží tváří zůstává nesrovnatelně vzácný.

Je psáno, že „Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ I my si však můžeme osvojovat ten pohled Božích srdcařů na lidi i na věci kolem. A nepřeceňovat vliv ani projevy přízně těch tak zvaně významnějších lidí, kteří disponují spoustou možností. A nepodceňovat projevy lásky těch, kterým nezbylo skoro nic, a tak vkládají do každého svého gesta nevšedně mnoho. Nepodceňovat takové projevy, i kdyby navenek vypadaly dost nanicovatě, nenápadně či skrytě. „Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem“ – tedy i to, co je skryté. A očima víry se člověk rozkoukává čím dál hlouběji pod povrch věcí.

A oči víry nakonec spatřují i toho nejvyššího Pána a Boha, Ježíše Krista, jak dává pro nás vše, celý svůj život. Přestože navenek se jeho oběť jevila a pořád se mnohým může jevit nanicovatě. Tak, že to nikoho nevytrhne, jeden ukřižovaný v bezpočtu podobně popravených na periferii Římské říše. Ve skutečnosti se však tam na golgotském popravišti ukázalo v plné síle, co znamená dát celý svůj život. Co má ten pravý význam. Kdo má ten pravý vliv. Podle koho se můžeme orientovat. A jakým Duchem jsou inspirovány všechny nejvzácnější skutky. Tam, kde už začalo jít o všechno. A kde už přestal platit veškerý kalkul.

  

Slovo poslání: Jk 1, 27-2, 13