První čtení: Mt 10, 34-39

Základ kázání: Gn 13, 1-12

 

(Kázání napsali Jiří Šamšula, Matěj Opočenský a Filip Němeček společně)

 

I.

Rozepře příbuzných… Kdo z nás by něco takového nezažil? Slyšeli jsme dnes o rozbušce konfliktu mezi strýcem a synovcem. A sice kvůli docela praktickým věcem. A kvůli běžným záležitostem. Spor o půdu, o území. Nikoliv náboženský konflikt. Nerozcházejí se kvůli odlišné víře, kvůli odlišnému vidění světa a Boha.

Ale jak právě spory o praktické záležitosti dokážou někdy lidi oddělovat! Asi i proto, že v nich jde zároveň zpravidla o víc než jen o ty praktické záležitosti. Byť nevysloveně a nevědomě, hrají roli i hlubší skutečnosti vztahové: touha po spravedlnosti, touha po moci, touha po uznání, touha po lásce, po přijetí… Vlastně i tady jde nakonec o duchovní zápasy.

Jak tyto spory řešit? Abram dal najevo nevšední velkorysost. Neboť Abram – jako strýc, jako náčelník rodu, jako ten starší – by mohl rozhodnout sám. Nekompromisně, autoritativně, silově. A on přesto dává Lotovi vybrat… 

Dává svým postojem najevo odvahu víry, že nemusí urvat vše pro sebe. Nemusí být všude první. Věří, že Bůh s ním bude i ve skromnějších poměrech. V poměrech, které na první pohled nevypadají tak přitažlivě. Věří, že i kdyby svou dosavadní jistotu ztratil, u Boha ji znovu nalezne.

Abram už ví, že se nemusí řídit podle toho, co vypadá výhodně na první pohled.

Naopak Lot se hned nechává uhranout tím, co přitahuje jeho oči. Zemí, co vypadá jako zahrada Hospodinova, jako ta lákavější a jednodušší volba. Na druhý pohled vypadá také jako mocný Egypt… Ovšem je tahle oblast opravdu vysněným, rajským cílem?

Ostatně (podle prof. Hellera): Egypt sám sebe vnímal jako panství boha Ptaha (božstva v podobě mumie)… To znamená, že Egypt sám sebe chápe jako chrám, ale zároveň i jako hrob…

Židé Egyptu říkají jinak: “Micrajim” = “země sevření a trápení” nebo též „země sebeopevnění“. Místo, v němž se lidé chtějí opevnit tak, že uzavřou smlouvu se smrtí (Iz 28, 15-18). Sám Abram už odtud musel v minulosti vyjít. Z říše na první pohled dokonalé, stálé, věčné, ale vlastně hrobově mrtvé, zotročující a životu nepřátelské. Egypt je v Bibli šifrou pro falešnou jistotu a nesvobodu. Lidé víry ji chtějí opustit a pustit se do života.

Živý Bůh nás zve na cestu, na níž se potýkáme i s vlastní nedokonalostí a nezajištěností. Vydáni na milost. Vedeme nové a nové zápasy. Nevíme předem, jak dopadnou. Setkáváme se, oddělujeme se, hledáme pro sebe navzájem prostor. Ve sféře odkázanosti na Boží zaslíbení.

Avšak Lotovi zřejmě bylo z takového životního stylu úzko. Sestupuje za vidinou větších jistot a výhodnějších nabídek – až kamsi do oblasti Sodomy…

Lotova země zprvu vysněná – je vábná, zavlažovaná jako rajská zahrada, ale do sebe uzavřená, příliš sebejistá… (Podle proroka Ezechiele spočívala nepravost Sodomy v pýše, v sytosti chleba, v sebejistém klidu a v nesolidaritě…) Země, co se chce pojistit proti jakýmkoliv neznámým vlivům, a tak i proti těm životodárným, i proti nečekané milosti shůry, proti Bohu samému… Nakonec se v ní ukáže sodomská říše konfliktů a zla, směřující ke zkáze… Tam, kde se konflikty neřeší smírem, domluvou… Ale silou a násilím. Kde lidé nesnesou odlišnost toho druhého a jeho odlišné směřování… Protože každý si tu chce uhájit jenom svůj vlastní nárok – který má i na ty druhé… 

II.

Abram synovcovo rozhodnutí respektuje. A tak se strýc se synovcem rozcházejí. Nyní už společně putovat a spolupracovat, prostě být spolu nemohou. Neklapalo by to. Kdoví jak by to s Lotem a Abramem dopadlo, kdyby se protentokrát nerozešli…

Někdy může být pro vztahy ubíjející, když lidé nezískají včas odstup. Případně i když se nedovedou rozejít… V Božím Duchu si lidé nemusejí vždy padat do náruče. Když se jde na dřeň, když se odkrývá pravda, když se řeší to podstatné, může to vést i k rozdělení. Duch někdy vede i k dočasné distanci. Ale paradoxně i proto, aby se vztah zachránil – aby vztah neskončil ještě hůř. Neboť bez potřebného odstupu se lidé často trápí, vtahují se do vzájemných problémů čím dál hlouběji… Ocitají se v koloběhu vztahové závislosti.

Může se to dít partnerům, manželům… Anebo rodičům, co chtějí určovat dětem životy napořád… Kolegům, kteří se nedokáží smířit s odlišným směřováním druhého…  Může se to dít i v církvi… Ostatně, dá se říct, že to pokračující rozdělení církve i ve věku ekumeny znamená zároveň: Víme, že máme mnoho společného a jdeme společným směrem. Ale dosud nás rozděluje leccos, v čem společnou cestou jít nemůžeme. Prozatím je tedy lepší jít odděleně… V atmosféře otevřenosti, velkorysosti, vzájemné vstřícnosti.

A jakou další důležitou inspiraci bychom načerpali z následujících Abramových a Lotových příběhů? Třeba že Abram zůstane duchem přítomen s Lotem i nadále. Bude na Lota dál myslet. A dokonce i za záchranu Sodomy se bude u Boha přimlouvat. 

III. 

Jaký je tedy rozdíl mezi Lotovým směřováním do země přitažlivé na pohled a mezi Abra(ha)movým směřováním do země zaslíbené? V čem je ta země pro Abra(ha)ma tak lákavá? 

Je to země, z níž na první poslech nemusejí znít nejvýhodnější nabídky…  (Ale když se zaposloucháš pořádně, patří jí nejbohatší příslib)… Země, kde nejsou automaticky zaručeny životní jistoty, kde se na vláhu musí čekat, až přijde shůry… A člověk tu zůstává poutníkem… Ale především (!) Abra(ha)movu zaslíbenou zemi můžeme pochopit jako prostor cest víry a lásky: Cest ne vždy úplně snadných, cest někdy nehostinných, bez viditelných zajištění, pojistek, pojištění… Cest, na nichž hledáme volný prostor nejenom pro sebe, ale i pro ty druhé… Cest, jak se sejít, ale i jak se zdravě oddělit. A pak se zase scházíme v nových, očištěnějších, hlubších vztazích… A na těchto cestách se učíme také spolehnout se.

A dodejme, že i Lot se nakonec ve skrytu napájel ze zdrojů této země zaslíbené, tísněný uprostřed země, o níž si možná nejprve vysnil, že je to ztracený ráj. Alespoň tak nám jej dosvědčuje autor Druhé epištoly Petrovy: Tak, že Lot zůstal i v sodomských poměrech spravedlivý, a navíc se kvůli nim trápil. A nakonec také on bude muset odtud vyjít, zřetelně se od sodomských poměrů oddělit – kvůli záchraně budoucnosti a života…

Asi máme v sobě obě polohy, jak Lota, který často volí to lákavé, ale klamné, a kéž přijme vysvobození z toho klamného v pravý čas… Ale jako lid víry máme, doufejme, v sobě také toho Abrahama. 

Toho, který se vydává do nezajištěnosti, riskuje, vychází, a pak také nalézá dobrá řešení, dobré cesty nejen pro sebe, ale i pro druhé. Třeba právě tak, že dokáže včas vytyčovat meze, a v duchu smíření urovnávat spory. A rozhodně i tak, že se za druhé modlí, aby byli vyvedeni z koloběhu “Egyptů” a “Sodom”.

Díky Hospodinu, že nás k Abrahamově víře povolal a (každý den nově) povolává! Amen.

 

Slovo poslání: Ga 5, 13-16