(Neděle Díkčinění)

První čtení: 1Kr 17, 1-16

Základ kázání: L 12, 22-34

„Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ Tuhle větu by byla velká škoda přeslechnout. Základní důvod k vděčnosti, neskonale dobrý důvod k Díkčinění: „vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ Ať jste, kdo jste. Ať jinak máte, či nemáte cokoliv. A nehledě na to, jak mocně, či bezmocně si připadáte jako církev.

Bůh vám své království dal – a dává. Nejenom půlku (jako nejvelkorysejší králové v pohádkách) – ale celé své království. Ne za nesmírné zásluhy, ale jako dárek. Stačí rozbalit. Akorát že ten dárek může být zasypán hromadou nepořádku… I našeho nepořádku. Hromadou jiných starostí, hromadou jiných zájmů. Proto ho musíme napřed najít.

Proto nám Ježíš klade na srdce: „hledejte“… Pro nám klade na srdce: „A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“ Napřed království Boží v tom našem nepřehledném světě hledat; Ale není to přece tak složité jako hledat jehlu v kupce sena. A zároveň je to ještě mnohem důležitější než hledat oázu na poušti. I když se nám může zdát, že důležitější než Boží záležitosti jsou naše všední starosti. I když se nám může zdát, že důležitější jsou tak zvaně praktičtější zájmy.

Na první poslech mohou znít Ježíšova slova dokonce jako pěkná provokace. Zní to až riskantně, ty polní lilie. Zrovna nedávno jsme si říkali na biblické, že člověk by mohl Kristova slova pochopit ve stylu: „Zbav se všeho a staň se bezdomovcem, o nic se nestarej, na zítřek kašli.“ V dějinách křesťanství skutečně existovali jednotlivci typu František z Assisi, kteří se zbavili všeho, a Krista pak zřejmě následovali o to autentičtěji. Většina z nás však cítí, že přímo tudy naše cesty nevedou. Ale určitě i vy můžete být pozitivně překvapeni, kolik vzácností najdete, když se vzdáte víc než jste čekali… Když sdílíte nebo rozdáte víc, než jste sami od sebe čekali. Lze to zkoušet klidně opakovaně. Nemusíte být ani František z Assisi ani Matka Tereza, abyste svedli obohacovat překvapivě mnoho. Existuje bezpočet situací, kdy člověk má z čeho dávat, aniž by kvůli tomu musel podstupovat riziko vyhoření. A zpět k liliím (jež obohacují velmi, byť zítra shoří): Ježíš nás ani při pohledu na ně nezve k útěku od veškerých povinností. Nezve nás k úniku před odpovědností. Nezve nás k jakémusi úletu z běžného sdíleného světa. Neříká, ať se na všechna smysluplná povolání, na všechny věrné vztahy a na všechny smysluplné plány jen tak pro nic za nic vykašleme…

Zve nás k proměně pohledu. Zve nás k přehodnocení. Zve nás k obrácení priorit. Zkusím to přiblížit dalším podobenstvím: Kdo si chce vychutnat oslavu narozenin, udělá dobře, když se soustředí v první řadě na pozvané hosty, na dárky a na dort. Až za druhé nebo za desáté se může soustředit na mytí nádobí, na vynesení koše a na to, že by měl zajít pozítří na úřad. Kdyby však oslavenec jen do pozdní noci myl nádobí, vynášel koše, zametal, vytíral, leštil nábytek, a nakonec ještě zoufale v polospánku hledal úřední lejstra, avšak o hosty ani o dárky by se nestaral, pak by se oslava nevydařila… Z podobných důvodů nám Ježíš klade na srdce: Hledejte napřed Boží království, „a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Ano, hledání království Božího může v rozhodujících chvílích vést i ke změně plánů. Může přivést i ke změně povolání. Může vést i k velkým proměnám ve vztazích. Ale určitě nemusí každému dennodenně udělat ze života kůlničku na dříví. Ježíš nás nevyzývá, abychom se všichni stali bezdomovci a vykašlali se na všechno… Ale na druhou stranu – v modlitbě můžeme každý den odvážně odevzdat úplně všechno. V modlitbě se vzdát všeho, obětovat všechno, oprostit se a osvobodit se ode všeho vstříc přijetí ještě jiných možností od Boha. Nelpět na svém, a případně počkat, co ti sám dobrý Bůh vrátí (přerovnané a pročištěné a obohacené)… (Respektive Bůh sám ti nemusí vracet nic, vždyť vše je od začátku jeho darem…) Ať už ti „vrátí“ či „nevrátí“ z předešlého života cokoliv, anebo ti dá ještě víc ještě vzácnějšího (byť se to třeba ukáže až později), rozhodně „vrací“ a dodává chuť žít – tady a teď – už aspoň trochu svobodněji od starostí, už aspoň trochu vděčněji…. Klidněji…

Tady zní pozvání do centra Boží péče. Do spočinutí v Božím pokoji. V hlubině bezpečnosti. V Božím sdílení.

Navzdory našemu stresu království Boží přichází. I mezi našimi záležitostmi, jimiž jsme zakrámovali prostor, se království Boží nabízí jako dar. Stačí přijmout. A přímo kvůli němu se nemusíme přehnaně stresovat, přestože se někdy jeví tak nedosažitelně v tomto světě… Přichází ovšem z Boží milosti. My sami království Boží nevyrábíme, nenaplánujeme, nevymyslíme… Podobně jako nevynalezneme ani nevyrobíme (tuhle a tuhle zeleninu, toto ovoce, anebo tuhle překrásnou květinu). My je můžeme zalít. Můžeme pohnojit půdu. Když je fakt potřeba, postavit skleník. Můžeme prostor pro příchod království Božího připravovat, podporovat jej, asistovat u něj. Ale v první řadě se můžeme radovat z růstu. Být za něj vděčni. A nepromeškat sklizeň. Být vděčně přitom: Být přítomni.

Ježíš upozorňuje na havrany a lilie. I jiné přírodní úkazy mohou přibližně vyjádřit podobné podobenství; Když se projdete lesem, nadechnete se čerstvého vzduchu a opadne z vás tlak na výkon, vystresovanost okolní civilizace… Les imponuje jako monumentální, pestrobarevný, složitý živoucí kolos, který si roste jen tak, samovolně a nenuceně. Ježíš si vybral za příklad lilie, jež v jeho době představovaly plevel a snadno dostupné topivo, a přitom tak krásně kvetly. A vybral si za příklad havrany, kteří se v jeho době těšili pověsti obzvláště bezstarostných tvorů, a židovské uši navíc slyší, že jde o ptáky rituálně nečisté. A přesto i takové nečisté, tulácké existence jsou předmětem Boží péče. A navíc mohou královsky posloužit, jak jsme slyšeli v tom krásném příběhu o Elijášovi, kterému nosili potravu v krajní nouzi. A navíc nám Ježíš klade na srdce: I o tyhle nečisté potulné havrany se Bůh královsky stará. Tím vzácnější jste pro něj vy. (Vy všichni – stvoření k obrazu Božímu.) Nezapomeňte, že Bůh na vás pamatuje. I kdyby na vás dolehla krajní nouze, nebojte se, že na vás zapomněl. A když máte zrovna to štěstí žít v blahobytu, nebuďte nervózní právě kvůli tomu. Neotročte svým věcem. Neschraňujte si majetky ustrašeně jak sysel, neboť i sysel je v království Božím určitě bezstarostnější než bohatý, ponechaný jen sám sobě na pospas. A buďte vděčni!

A co je důležité: Vděčnost je spojená s uměním sdílet. Umění přijmout dar je nedílně spojeno s uměním dar sdílet. Apoštol Pavel psal do Korintu: „Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.“ Štědrost a vděčnost jsou spojené nádoby. Čím víc nalijete do jedné, tím víc se i druhá plní. Proto na Kristova slova o daru Božího království s takovou samozřejmostí navazují slova: „Prodejte, co máte a rozdejte to“. A když Kristus říká: „Opatřte si nevyčerpatelný poklad v nebi“ a když říká: „kde je váš poklad, tam bude vaše srdce“, nechce tím říct, že naše srdce se mají neosobně rozplynout ve vzdáleném anonymním nebi… Vždyť Boží království začíná mezi námi. A když si svá srdce darujeme navzájem, tak jde o blahodárné transplantace. V našich žilách pak může proudit společná nebesky modrá krev… Tedy pokud jsme společně odevzdali svá srdce Kristu, proudí do našich tepen Kristova krev. Takže i v obdobích, kdybyste se kvůli úzkostem a stresu jinak vlastní krve nedořezali, můžete čerpat a sdílet sílu Kristova věčného života.

Slovo poslání: 2K 9, 6-15