První čtení: Mk 1, 4-11

Základ kázání: Sk 19, 1-7

 

Má smysl mluvit o víře? Dají se duchovní zkušenosti zprostředkovat druhým? A dá se předat význam křtu?

Někteří lidé to chápou tak, že víra je osobní věc. Natolik niterná, že mluvit o ní není ani vhodné. Dá se to pochopit. Už jenom proto, že mnohým z nás vadí misijní nátlak. Urputná snaha vnutit Pána Boha druhým. A navíc, víra se přece týká posvátných záležitostí. A posvátnému se daří líp v tichu než v hluku prázdných slov. Životní hloubka se nedá rozšířit skrz povrchnosti. Nedá se lacino prodat. A nedá se vykřičet jako pouťová atrakce. Má tedy vůbec smysl o víře zavádět řeč? Anebo raději mlčet, o čem se pořádně mluvit nedá?

Ale když se to podaří, je přece dobré být spolu – nejenom v lehčích rozhovorech, ale i v nejpodstatnějších otázkách života. Doprovázet se. Souputovat i na duchovních cestách. A zůstat si přitom navzájem otevřeni. Naslouchat odlišným zkušenostem druhých. Vyslovit to, co nás může vpravdě sjednotit. A taky v důvěře připustit, že sám nemám ve všem jasno. Možná, že existují rozměry duchovního života, které mi dodnes úplně unikají. A někdo druhý mi může předat netušené bohatství. Anebo někdo z nás pootevře nové obzory někomu odjinud.

A dá se mluvit přímo o starých církevních tradicích a obřadech nově, živě a aktuálně? Počínaje již zmíněným křtem… Někomu takové obřady připadají jako moc velká starožitnost. Přinejmenším u nás v Čechách. Ve společnosti, v níž se už většina lidí k církvi nehlásí. Naopak tam, kde se většina k církvi hlásí, berou mnozí křest spíš jako společenskou zvyklost. Prostě se to tak dělá – že nechám pokřtít své děti. Snad jim to zaručí i zvláštní ochranu shůry. Určitě jim to nebude na škodu. Tak proč ne. Pojetí křtu jako zvyklosti, bez velkých úvah o jeho smyslu.

Něco jiného nastává, když v člověku nazraje osobní touha po křtu… Když začne vnímat křest jako svůj vlastní závazek nasměrování života k Bohu. Na počátku se objeví třeba jen mlhavé tušení, že tahle volba dává smysl. Člověk ani tak nemusí mít jasně formulované, jaký má tohle rozhodnutí význam. Rozhlíží se a hledá. Taky se začne ptát: Kde? V jakém společenství se kdyžtak nechat pokřtít? A jak si všechny ty myšlenky o křtu a o víře srovnat? A pak třeba přivítá, když mu někdo vyjde vstříc a duchovně ho doprovází.

A ještě jindy se může stát, že je člověk už léta pokřtěný. A je zvyklý hlásit se k nějaké víře, přemýšlet o Boží vůli. Nevidí v tom žádný problém. A přesto třeba až po těch letech prožije setkání, v němž se mu odkryjí doposud netušené rozměry života víry a života s Bohem, odkryjí se nové významy toho, co znamená být pokřtěn. Takové setkání může znamenat i docela překvapivý náraz, životní otřes, dá se říct šok – v pozitivním slova smyslu.

Podobný náraz prožili i ti učedníci v Efezu, když se setkali s apoštolem Pavlem. Pavel dal se o ně začal zajímat, jak to s tou vírou přesně mají: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Odpověděli: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Apoštol Pavel však s působením Ducha svatého počítal jako s něčím, co k životu víry už od křtu neodmyslitelně patří. Tím víc ho zajímalo: „Jakým křtem jste byli pokřtěni?“ Odpověděli: „Křtem Janovým.“ Hlásili se tedy k Janovi Křtitelovi. Jan Křtitel představoval výraznou duchovní autoritu Ježíšovy doby. Oslovil mnoho lidí. Volal k pokání. A usiloval o takový národní restart Božího lidu. Proto křtil v Jordánu, na samé hranici zaslíbené země. Křtil na znamení nekompromisní očisty od hříchů minulosti. Efezští učedníci se tedy hlásili k té autoritě Jana Křtitele. Byli to lidé, kterým vědomě šlo o duchovní směřování. Přemýšleli o Pánu Bohu. A chtěli sladit své životy s jeho vůlí. Přehodnocovali své životy při vědomí Božích nároků, o nichž Jan prorokoval. Přijali Janův křest jako závazek. Ale na druhou stranu jim asi Bůh mohl připadat pořád dost vzdálený, osobně nedostižný – jak naznačuje ta jejich odpověď: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Chtěli se aspoň trochu přiblížit k Božím ideálům. Ale nepřicházalo jim na mysl, jak důvěrně se sám Bůh k nám lidem přiblížil ve svém svatém Duchu, v Duchu Kristově.

Možná ten Janův křest brali trochu jako my novoroční předsevzetí. Člověk chce změnit, co nedávalo dost dobrý smysl, a slavnostně přislíbí, že začne jinak. Ale čím lepší je předsevzetí, tím náročnější ho bývá dodržet. A čím náročnější ho bývá dodržet, tím spíš člověk ztroskotá. A čím spíš člověk ztroskotá, tím snadněji dostane pocit, že nemá cenu o cokoliv dalšího usilovat. Víra by měla být založena na něčem hlubším než na velkých předsevzetích. Neměla by to být jenom otázka vlastního úspěchu nebo vlastního troskotání. Člověk potřebuje přijetí, i když je úspěšný a stejně tak, i když je na dně. Člověk potřebuje naplnění, i když všechny jeho snahy vyjdou naprázdno. Člověk potřebuje najít spolehlivý zdroj života ve vztahu s tím, který všechny omezené lidské možnosti přesahuje.

Pavel ty Janovy učedníky ujišťuje, že takový zdroj života se k nám přiblížil na dotyk – a vlastně se dá najít těsně vedle Jana Křtitele, Jan Křtitel sám k němu ukazuje, Jan Křtitel sám se s ním v Jordánu setkal: „Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše.“ Pavel tím nemyslí jenom náhradu Janova jména jménem Ježíšovým. Nemluví o tom, že Ježíš by si chtěl nárokovat Janovy učedníky, protože by měl větší ego než Jan. Řeč je přímo o nekonečné Boží blízkosti, která si v setkání s Ježíšem získávala druhé. Řeč je o nezadržitelném proudu života, který se v setkání s Ježíšem dokořán otevřel. Řeč je o Kristově vítězství nad smrtí, nade vším zlým i nad tím nejzoufalejším troskotáním duchovních snah a předsevzetí. Pavel sám zůstává téhle životní energie plný. Což Janovy učedníky evidentně strhlo: „Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše.“ Pavel je tedy pokřtil ještě jednou – završil ten křest od Jana novým křtem ve jméno Pána Ježíše, který známe v církvi dodnes. Prokázal jim tím křtem ve jméno Ježíšovo, že tady už nejde jen o duchovní život, který člověk sám usiluje přijmout. Jde o to, že Bůh sám v proudu svého života člověka přijímá. Jde o zdroj Ježíšova života, který nás nepřestane napájet ani tam, kde naše vlastní zdroje vyschly. Jde o Ducha svatého, který sám nás vtahuje do své nekonečné hloubky. A fakt, že se ten život přiblížil v Ježíšovi tak osobně, tak mezilidsky, tak na dotyk, Pavel zpečeťuje i tím, že vkládá na učedníky své ruce. Tak, jak to děláme v církvi dodnes. Na znamená přijetí Ducha svatého ve vzájemném společenství.

„Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení.“ Něco se v nich náhle hnulo. Něco doposud netušeného se v nich prolomilo. Něco doposud nevysloveného přišlo ke slovu. Dostali nový náhled na život. A měli co nového říci.

„Těch mužů bylo asi dvanáct.“ Bylo jich asi tak dvanáct stejně podobně jako bylo dvanáct izraelských kmenů. Bylo jich asi tak dvanáct podobně jako Ježíšových apoštolů, kteří představovali duchovní základ nového Izraele, i když na první pohled nebylo ani na těch apoštolech nic tak mimořádného. Také těch nejmenovaných věřících v Efezu bylo asi tak dvanáct – také oni se v Duchu Kristově stali jakoby novým základem Božího lidu – na místě, které s velkými dějinami Božího lidu zdánlivě nijak nesouviselo a které bylo podobně obyčejné jako třeba to naše.

 

Slovo poslání: Ef 4, 1-6