První čtení: Př 1, 20-33

Základ kázání: 1K 2, 1-16

Pavlova slova v nás mohou vyvolávat pochybnosti, nakolik se nás týkají. Slyšeli jsme velmi silná vyjádření:

„Moudrosti sice učíme, ale, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře.“ Nakolik dospělí ve víře si připadáte? V ekumenickém překladu byla navíc ta věta přeložena dost uhlazeně a volně – v Kralické Bibli čteme doslovnější překlad: „Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými“. A kdo z nás si připadá dokonalý?

I další Pavlovy výroky znějí krajně. „Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.“ Jste schopni posoudit všechno?

A navíc ta závěrečná slova: „My však mysl Kristovu máme.“ Máte Kristovu mysl?

Je moudré být pokorný, a připustit si, že mám v těchto oblastech rezervy. Kristovo smýšlení je ve mně až dodnes zatemňováno omezeností vlastního ega. Neumím dokonale posoudit nejen světové problémy, ale ani problémy svých nejbližších, ba ani vlastní problémy… Musím si naopak stále přiznávat nevědomost, abych se mohl posouvat dá. Určitě nejsem neomylný, ba ani dokonalý nejsem.

Vždyť právě kvůli pyšnému sebevědomí Pavel o pár řádků dopisu zpět kritizoval křesťany z Korintu. Připadali si příliš duchovně vyvýšeni a povyšovali se nad druhé. Kristovu pokoru nechápali. Proto na ně Pavel tak apeloval množstvím výroků typu: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“ Dokonce napsal, že Bůh „vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Skutečně není dobré se vychloubat. Není dobré si namlouvat osvícenou dokonalost tam, kde bych si měl přiznávat spíš věčné začátečnictví. Je dobré být pokorný, co možná nejpokornější, a připustit si svou nicotnost před Boží tváří.

Ale není dobré být malomyslný. Pokora není totéž co pocit méněcennosti. Někteří křesťané mají sklon skončit u konstatování: „Stejně jsme jenom chybující hříšníci. Jsme jenom lidé, nikdo není dokonalý. Jestli nás Ježíš chce pouhou milostí nějak spasit, tak ať to udělá, ale jinak od nás nemůže nikdo nic zvláštního čekat.“ Do těchto myšlenek mohou lidé utéct. Vyrobí si z nich alibi. Skryjí se pod rouškou zdánlivé pokory jako vlk v rouše beránčím.

Je dobré být pokorný. Není však dobré obrnit se v malomyslnosti.

Je dobré jít skrze svou nicotnost nesmírně úzkou cestou. Není však dobré rezignovat a nikam se nepohnout.

Našeho Boha nejspíš neláká pořád slýchat jen, jací jsme neschopní hříšníci. Zřejmě ho neskonale víc zajímá vlastní obraz, k němuž nás stvořil. Proto Krista tak zajímají i ti nejztracenější hříšníci, posedlí, prostitutky. Tím důkladněji v nich hledá odlesk Boží slávy, k níž jedině jsou určeni. A navíc kdyby v nich tu Boží záři nehledal už nikdo – bylo by přece děsivé, kdyby jediný odlesk Boží záře přišel nazmar! Zůstal by svět ještě kompletní? Raději se vydat každou z těch bytostí hledat až kamsi doprostřed temnot – snad až tam, kde nic není, a s nekonečnou trpělivostí tam Boží obraz oprašovat… Raději až tak daleko se za člověkem vydat, než riskovat zbytečnou ztrátu jednoho z odlesků Boží slávy! Myslím, že to je Kristova strategie.

Také apoštol Pavel by nejspíš rád dohledal v korintských křesťanech už jen: Dokonalost. Celistvost Božího obrazu. Kristovu mysl.

Ale nedělá si přitom iluze o jejich současném stavu. Vnímá je nekompromisně pravdivě. Balancuje v téměř nesnesitelném napětí mezi realitou Božích darů a realitou lidské zpozdilosti je přijmout. Obojí najednou dohlíží. Napíše vzápětí korintským posmutněle: „Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?“ A ještě později dodá: „Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.“

Nebývá zrovna samozřejmé a jednoduché ani v církvi: Dospět k pokorné moudrosti. Žít z Božího Ducha. Smýšlet jako Kristus. Ale přesto tak nevídané obzory se otevřely.

Podle čeho se však máme zorientovat, když hrozí tolik zmatení a zbloudění i v církvi? Jak odlišit tu pravou moudrost z Božího Ducha od omezené moudrosti tohoto světa? Někteří křesťané například nechtějí slyšet nic, co zní intelektuálně, aby si náhodou s onou moudrostí světa nezadali. Avšak i taková podezřívavost může znamenat únik od reality. Jak se stát tak zvaným bláznem pro Krista, abych se přitom stal opravdu moudrým – a nejen pouhým bláznem?

Hledáme dobrý strom podle ovoce. Například Jakub ve svém dopise charakterizuje duchovní moudrost slovy: „Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“ Jakubovi podobně jako Pavlovi přidělávaly vrásky povýšenost a vzájemná neláska mezi křesťany, doprovázené sebevědomým přesvědčením o vlastním poznání.

Apoštol Pavel postavil do popředí jako nezpochybnitelnou jistotu Ježíše Krista ukřižovaného. Tak vypadá strom obsypaný ovocem. Tak daleko došla moudrost, která je mírumilovná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování atd. A navíc Pavel odhaluje zvláštní postřeh: „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ Možná nás běžně nenapadne uvažovat tak, že kdyby lidé přijali Boží moudrost rovnou, ani by Ježíše neukřižovali. A píše to právě apoštol Pavel, pro něhož je Ukřižovaný tak důležitý. Mnozí křesťané končí přibližně u úvah: Kristus ukřižovaný být musel, Bůh to tak chtěl a podobně. Ale skončit u těchto tvrzení s bezmyšlenkovitou samozřejmostí může být také únik, podobně jako říkat si: Jsme jenom hříšníci, a nedá se s tím hnout. Kristus by vlastně ukřižován být nemusel, a přesto naplnil Boží vůli právě mezi lidmi, kteří ho ukřižovali – protože z lásky mezi ně přišel. Kéž aspoň tahle katastrofa dál rozpoutává zemětřesení proměn!

Sebevědomí moudří si říkají: Kristus je naivní, i všichni milující věřící (a důvěřivě milující) jsou naivní. Kdo by se nechal dobrovolně ukřižovat? Proč hledat cestu k lidem tak daleko? Sebevědomí moudří střeží své zájmy, a cesta kříže je nezajímá. Možná jsou schopni vybroušené argumentace… Možná jim dokonce pomáhá nějaká duchovní praxe… Ale Kristovo smýšlení jim dosud zůstalo cizí. Kdyby se v jejich společnosti objevil Ježíš znovu, riskoval by novou popravu, protože by nezapadal do jejich pojetí světa. Přinejmenším by ho nepochopili a ignorovali by ho, zlehčovali a vytěsňovali za okraj. Podobně apoštola Pavla měli problém přijmout dokonce i korintští křesťané, když je tak mátl svým působením v Kristově Duchu. Mnoho Kristových svědků míváme dodnes problémy přijmout, když přicházejí někdy skoro jako mimozemšťané.

Avšak moudrostí svatého Ducha rozpoznáváme v Ukřižovaném Ježíšovi plný jas Boží slávy. (Ba nachází se tu centrum Boží slávy v tomto světě; nikoli nešťastná náhoda nebo nehoda na okraji.) A rozpoznáváme i nezvyklé posly Boží slávy. A rozpoznáváme i v nejztracenějších hříšnících sice bloudící, ale Kristovu možnost. Duch svatý přece ani v těch nejzoufalejších hříšnících nemá náladu hledat nic než Kristovu možnost; nenaplněnou, ale potřebující naplnění.

Kéž se otevírá co nejširší zázemí pro Kristovu moudrost v církvi! Celý svět přece potřebuje Kristovu moudrost, a neví, kde ji hledat.

Kristovo smýšlení znamená tedy neskonale víc než mít dojem: Jsem dobrý křesťan, chodím pravidelně na bohoslužby, jsem lepší než druzí lidé atd. Mimoto mít mysl Kristovu většinou neznamená ani žít v tajemném vytržení a transu. Většinou jde spíš o to, dívat se na tentýž svět jinýma očima. Širšíma, hlubšíma očima.

Ve světě příliš zabydlený člověk cesty víry a lásky nechápe. Své oči před nimi podvědomě zavírá. Drží se zatím svých siláckých řečí jak tonoucí stébla. Hlídá si svoje idoly. Vyjmenuje své lepší vlastnosti. Uvažuje až vychytrale moudře. Nedělá ze sebe blázna či naivku.

Autenticky věřícímu už tolik nevadí ani udělat ze sebe blázna či naivku. Dívá se na svět už jinýma očima.

Slovo poslání: L 10, 21-24