Hod Boží vánoční

První čtení: Iz 9, 1-7

Základ kázání: L 2, 1-20

V dnešní době v naší zemi musíme vynaložit vždycky trochu námahy, abychom se přeladili na původní atmosféru Kristova narození. Ano, jde o slavný příběh. Ale jinak slavný než vánoční výzdoba výloh. Jinak velkolepý než lesk monumentálních kostelů. Vánoční příběh není virtuální realita, která má překrýt všední den svou třpytivostí. Naopak. Odehrál se uprostřed všedního světa v celé své kráse i nouzi. Je dobré si připomínat, že Ježíš by se dnes narodil spíš jinde, než kam nás chtějí přesměrovat pozlátka doby.

Vždyť Boží sláva prostoupila život vystresované rodiny, která se někam trmácí kvůli úřednímu nařízení. Vždyť Boží sláva naplnila chlív, protože neměli dost místa pod střechou. Vždyť Boží sláva přistoupila k pastýřům. Ano, pastýřem byl sice i král David blahé paměti. Ale když už se andělé zjevili anonymním pastýřům v roce 0, zjevili by se jistě i zaměstnankyním Technických služeb – a klidně i v šedém únoru, nikoli nutně v prosinci.

Vždyť právě tudy vede cesta Boha sestupujícího. Boha hledajícího Adama s Evou po celé zahradě. Boha souputujícího s Izraelským lidem cestou necestou. Boha sestupujícího do lůna ženy, do jeslí, do nespravedlivého světa, do hrobu, do pekel. K nám příchozího. Boha prostupujícího, proměňujícího, prozařujícího. Ano, Kristův příběh je slavný příběh. Doprovázejí jej zpěvy andělských chórů. Ale andělských chórů v betlémském zapadákově.

Autenticky se snoubí sláva s bídou. Vznešenost s ubohostí se objaly a políbily. Andělské chóry ve tmě na zaprášených cestách. Bůh v chlívku. Bůh přicházející až do nejzazšího koutku země. Bůh naplňující existenci po okraj.

Kristus ztělesňuje úplně Boží přijetí. Přijímá za své jesle. Přijímá za své rodiště Betlém. Přijímá za svou matku Marii, která přemýšlí, jak k tomu přišla. Adoptuje za svůj i celý ten rozporuplný Davidův rodokmen. Objevilo se v něm sice pár slavných králů a praotců, ale k tomu ještě víc kontroverzních osobností a divných okolností, víc genetické zátěže, traumat a slabostí problematického lidu, řetězců zmatku a hříchu. Kristus ten rodokmen přijímá za svůj až po Adama. Přijímá za své celníky a jiné hříšníky, jí s nimi. Přijímá Židy i pohany. Přijímá nás.

Nedokonalý člověk by si chtěl vybrat jen část světa za svou: Tu hezčí, bezproblémovější, pohodlnější. Kristus si však vybral za svůj celý svět. Ne že by z jeho současného stavu byl nadšený. Ale naopak protože hledá Boží slávu úplně všude – i tam, kde očividně chybí. Právě i tam se odvažuje ve své lásce zajít. Cestou sestupujícího, až do krajnosti soucitného, odvážného. Také nás přijímá úplně, nejen částečně. I když si určitě nepřeje, abychom žili v hříchu. Ale dokonce z toho důvodu proti všem očekáváním přijímá naše hříchy za své. Aby je odnesl pryč. Na vlastní kůži. Do tmy. Do vlastní smrti. Aby je proti všem normálním očekáváním na sobě samém sprovodil ze světa. Kristus nás vzdor našim hříchům přijímá úplně za své. Ne že by z našeho současného stavu byl nadšený. Ale protože i v nás všech hledá jedině Boží slávu – i tam kde v nás dosud chybí.

V bezmezné důvěře k nám napřahuje ručičky z jeslí. V bezmezné naději na nás pohlíží s plamennými jiskřičkami v očích. V bezmezné lásce si s námi prohlíží naše životní cesty. Pomáhá nám přijmout naše domovy za své. Včetně toho, co jsme nestihli letos před Vánoci uklidit. Včetně těch zákoutí, kam se neodvažujeme vkročit. Pohled znovuzrozený v Kristových očích uspořádává naše vztahy a prostory jinak a nově.

A pomáhá nám přijmout naše Vánoční oslavy za své. To krásné v nich. I to zasuté krásné v nich, co uniká naší pozornosti nebo co se ostýcháme vyjevit. Ale rovněž to, co v rodinných setkáních nedává dosud úplný smysl. Včetně mezer u našich svátečních stolů, kde někdo chybí. Včetně odvrácených stran štědrovečerních stolů, které bychom chtěli vytěsnit.

Pomáhá nám přijmout všechny rodinné vztahy a celé naše rodokmeny za své. Přestože/protože naše rodokmeny bývají podobně zajímavé jako rodokmen krále Davida. Kristus však hledá způsoby, jak je obrátit ke své slávě. Jak vyjmout jejich zasuté slavné příležitosti na světlo, do středu pozornosti. Jak obracet i prokletí v požehnání. A samozřejmě nejen rodinné vztahy nám pomáhá přijmout za své.

Pomáhá nám také přijmout výhledy do Nového roku za své. Jak naše pro něj smysluplné plány, tak celistvější vztah k plánům méně smysluplným, tak i znepokojivé obzory, jež ani nechceme vidět. Včetně záležitostí, s nimiž by bylo dobré počítat, ale raději bychom se jim vyhnuli. Jako když Ježíšova rodina bude muset zanedlouho utéct do Egypta. (Herodes vydá příkaz vraždit malé děti.) Kristus nám pomáhá přijmout též budoucí kroky do nejistoty za své.

Kristus nám pomáhá přijmout jak zdejší časy, tak zdejší prostory za své. Pomáhá nám přijmout Chomutov, Klášterec, Sudety jako náš Betlém. Přestože někdo by mohl hledat víc perspektiv jinde. Podobně jako tehdy nechtěl být římský funkcionář umístěn do Palestiny. Ale zrovna jsme si před pár dny povídali s jednou sestrou o tom, že vánoční kaktusy vykvetou nejkrásněji tam, kde panuje šero, chladno, průvan.

Kristus nám pomáhá přijmout také jedinečné místo své církve i v tomto kraji. Už tehdy v Betlémě se narodil do dlouhodobé krize svého náboženství. V Kristově přítomnosti si tedy nikdo nemusí říkat: Kdyby ta naše církev na tom byla aspoň tak jako před sto lety nebo aspoň jako v Německu… Pak bych v ní teprve viděl smysl. Naopak. Kristus nám pomáhá přijmout právě tento sbor v Chomutově za svůj. Právě toto místo je jedinečné, nenahraditelné, jediné podobně jako Betlém, podobně jako Nazaret. Včetně všech zdejších zasutých možností, na které pořádně ani nemyslíme. (Ostatně připomeňme si, že nejkrásněji vykvetla církev často v pronásledování či v krajním nasazení některých křesťanů ve slamových čtvrtích a při podobných příležitostech. Zde třeba vykvete přece jen o trochu všedněji než ve slamových čtvrtích, ale snad stále krásně.) Kristus nám opakuje: Bděte tedy! Z Kristova bdělého pohledu tady nehrajeme jen tak nějakou hru na jeho tělo v Chomutově. Není to sen ani virtuální realita. Je to ta jediná možná skutečnost, ta jediná skutečná možnost, kterou zde rozvíjíme. Teď. My jsme buď těmi, kdo vítají Ježíšovy novorozené možnosti ve zdejších zastrčených jeslích… Kéž nejsme těmi, kdo nenašli pro Ježíšovy možnosti dost místa pod střechou. Kéž nejsme těmi, kdo raději vraždí všechna děťátka možností v okolí, než aby připustili vlastní proměnu.

Kristus nám pomáhá přijmout všechny ty neklidné otázky za své. A všechny ty znepokojivě se otřásající obzory, kde zeje nedozírná tma, kde září hvězda, odkud sestupují andělé. Neukojitelnou touhu po věčnosti – přijmout ji za svou. Nic menšího než šíři životních obzorů přesahujících celý svět – přijmout za svou.

Je pro nás nejkrásnější možností přijmout zde Kristův život za svůj. Kristovo zrození. Kristovu sílu, která nás nese. Kristovu věčně platnou cestu.

Je pro nás záchranou přijmout za své Kristova slova, Kristovu mysl, Kristovy oči, Kristovy uši, Kristovo srdce. Je pro nás spásné přijmout své životy v Kristu. Modlit se v Kristu.

Slovo poslání: Tt 2, 11-14