První čtení: Gen 6, 5-22

Základ kázání: L 13, 22-30

Kdo bude spasen? A kdo ne? Takové otázky věřící lidi přirozeně napadnou. Někdo si optimisticky pomyslí, že nakonec budou určitě stejně spaseni všichni, že to Bůh nějak provede. Kdybychom vycházeli čistě z takového pojetí, bylo by tím pádem nakonec jedno, pro co se člověk rozhodne a podle čeho žije. Na druhé straně se objevují i tvrzení, že spasený bude jen drobný hlouček vyvolených, například vybraní členové jediné náboženské skupiny. Ukazuje se tedy, že ta otázka ani dnes nenechává lidi klidnými. A přidružují se otázky další: Může být spasená má nevěřící babička? Nebo můj přítel Žid? Můj přítel muslim? Mohou být spaseni recidivisté, kteří už uvěřili v Krista, ale pak opět až po krk zapadnou do průšvihů a dělají hrozné věci? Mohou si bezmyšlenkovitě odškrtnout jistotu spasení tradiční členové církve, kteří žijí na první pohled úplně spořádaně – ale kdo ví, zda v hloubi duší nejsou vlažní až k smrti? Ostatně víme, že i lidé tak zvaně slušní a spořádaní lidé dovedou zároveň držet svým přičiněním v chodu i pekelné systémy plodící koncentrační tábory a jiné hrůzy… A někdo se očividně smiřuje Bohem až na smrtelné posteli… A u někoho nelze rozpoznat ani to…

My všichni, kdo jsme sem na dnešní bohoslužby přišli, přišli jsme v naději, že Bůh o nás stojí ještě dnes. Že pro nás osobně ještě dnes je čas. A je samo o sobě důležité, vytrvat v této naději. Víra, láska a naděje, které ze všech sil hledají spojení s Bohem, jsou nejlepšími přítelkyněmi spásy.

Ježíš však neodpovídá chlácholivě ani na se zřejmou bázní položenou otázku: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ Ježíš neodpovídá způsobem: Netrapte se tím, nějak to stoprocentně dopadne. Ježíš naopak naznačuje i tu smrtelně vážnou skutečnost, že Bůh naší osobní hodnotu vnímá nesmírně vysoko – až tak vysoko, že je ochotný respektovat i řetězec svéprávných lidských rozhodnutí zůstat tam někde mimo, bez opravdového spojení s Bohem, zůstat tam venku za zavřenými dveřmi. Ježíš to falešně neusnadňuje. Odpoví naopak vyzývavě: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou toho schopni.“ Opravdu existuje riziko promarnění šance: Mnozí „se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.“ Na druhou stranu však ani Ježíš neříká, že spása je připravená jen pro předem nadiktovaný seznam vyvolených; jen pro tolik a tolik. Takhle věc postavená není. Ukřižován byl za všechny. Bůh sám si přeje spásu každého člověka. Na podrobnější statistiky bychom sice byli zvědaví, ale vposledku nevede k ničemu se na ně ptát. Je zavádějící přemýšlet, jak na tom bude soused od vedle. Ježíš nám klade na srdce v první řadě: Snažte se každý sám za sebe, „vejít úzkými dveřmi“. Nepřemýšlejte o sousedovi od vedle tam, kde máte žít sami za sebe před Boží tváří. Totiž nesrovnávejte se s druhými, neříkejte si: Já sice nejsem Matka Tereza, ale pořád jsem na tom líp než Franta. Ostatně kdyby sázela Matka Tereza na to, že bohatě stačí, když není jako 99% Frantů, svět by byl nakonec dost možná o jednu jedinou Matku o Terezu chudší. A také o konkrétního Frantu by byl svět chudší, pakliže Franta by nežil tím nejlepším, k čemu Bůh obdařil právě Frantu. Tvá šance originálně naplnit život Božími vklady je právě ta tvoje. Nemá smysl se schovávat za jiné lidi. Zárukou spásy pro tebe není, že Franta má zrovna o jeden zlozvyk navíc, který ty nemáš. Zárukou spásy by pro tebe nebylo ani, kdyby Matka Tereza byla tvá nejlepší kamarádka. Závratně každý sám za sebe stojíme před Boží tváří.

Nemám se snažit žít životy druhých lidí, protože jediné úzké dveře jsou otevřené právě přede mnou. Do nich se neprotáhnu po boku s davem. Neprotáhnu se do nich ani po boku s nejbližšími. Na první poslech to může vyznít až nekřesťansky sobecky: Vejdi sám za sebe, neohlížej se na druhé. Ale podle toho, jak Ježíše celkově chápu, se dá i k výroku o dveřích dodat: Tudy vedou tvé osobní dveře k Bohu a ke druhým lidem. Jinak bys zůstal sám zavřený za dveřmi, nakonec v pouhé iluzi společenství. Dveře však vedou do otevřeného společenství s Bohem a s druhými lidmi. Nezkoušej vloupat se do sféry Božího vlivu oklikami, zákulisně či hlavou proti zdi. Nezkoušej vypáčit sousední dveře. I k tobě vedou přímo ty dveře Kristovy otevřené náruče. Ty dveře přístupu v Kristu. (Kristus též říká: „Já jsem dveře.“) Ty dveře, které snad nacházíš otevřené. Ty dveře vedoucí právě k Tobě. Jenže úzké. A v souvislosti s tou Kristovou otevřenou náručí se dá hned dodat: Jako kříž úzké.

A právě při pomyšlení na úzké dveře může vyvstat představa, že tyto jsou určené jenom pro jasně ohraničenou elitu nejvěrnějších křesťanů. Pro zvláštní hlouček zasvěcenců. Že zatímco svět ve zlém leží a směřuje do záhuby, jasně vymezený okruh těch vyvolených, kteří se scházejí za zdmi své modlitebny v každém čase i nečase, dveřmi projde. Mimochodem, v některých sborech naší Českobratrské evangelické církve bylo v určitém období módní raději nechodit k Večeři Páně, aby ji člověk nepřijímal nehodně… A stalo se potom třeba, že z celého sboru přijímal jenom farář a kurátor. Mohli si v tu chvíli přítomní pomyslet, že aspoň farář a kurátor zaručeně projdou úzkými dveřmi? Totéž si v Ježíšově době mohly o sobě myslet úzké kroužky Židů, horliví náboženští reformátoři, farizeové. Ale právě při tomhle pomyšlení nám Ježíš zase ještě jednou obrátí pohled slovy: „Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouci na dveře a volat ‚Pane, otevři nám‘, tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘ On však vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven. A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“ Takže my sami od sebe prostě nedokážeme předem odhadnout, kdo projde a kdo ne. Najednou budou kolem nás nečekaně procházet fronty z východu, ze západu, ze severu, z jihu. Najednou se začnou vynořovat jacísi poslední, se kterými by nás možná do té chvíle nenapadlo počítat… A tak dál. Ale jisté je minimálně jedno: Ani církevní příslušnost nám nezajistí protekci. Nemohou postačit argumenty typu: Vždyť my jsme opravdu poctivě chodili v neděli do kostela, poslouchali jsme kázání, uměli jsme ta správná vyznání, přijímali jsme svatou Večeři Páně, případně zúčastnili jsme se posezení u kávy a čaje. A navíc, podle toho, jak je Ježíšova řeč zaznamenána v Matoušově evangeliu, dokonce nemusejí postačit ani argumenty typu: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ I jakýmsi lidem, kteří se budou podobně prezentovat, Ježíš řekne: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ Jediné kritérium nám tedy Ježíš napovídá: Venku zůstanou ti, kdo se dopouštějí bezpráví, ti, kdo se dopouštějí nepravosti. Ti, kteří zabředli v jakýchsi polohách bezbožné nelidskosti, přestože by to ani sami do sebe neřekli.

A nikterak přitom nemusí rozhodnout ani církevní příslušnost, přestože církev je pro život víry důležitá. Nikterak nemusí rozhodnout ani doočíbijící horlivost, přestože v Duchu svatém dává též horlivost smysl. Ale ty dveře čistého spojení Boha s člověkem zůstávají neúplatně úzké.

„Snažte se vejít úzkými dveřmi“ je napsáno v Ekumenickém překladu Bible. V originále to zní ještě naléhavěji: „Agónizesthe“ – slyšíme extrémní naléhavost už v původním řeckém slovu. Bojujte o to. Usilujte stůj co stůj vstoupit úzkými dveřmi.

I jinde Ježíš mluví o průchodu úzkém: „Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ Zde ještě z jiné strany slyšíme, že úzký průchod je spojen s obětí. Je jistě spojen s Kristovou křížovou cestou. (Křížová cesta je úzká!) Je lepší nesnažit se tam protlačit zbytečnosti; to, na čem člověk závisle lpí, ale blokuje ho to. V jistém smyslu jde o práh, na kterém se člověk ztrácí pro Boha, pro druhé lidi, pro dobré Boží dílo, na kterém se podílí. Jak naznačuje další Ježíš výrok: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ Vidím v tom souvislost: Když sami sebe tak ztrácíte – když sami o sobě mizíte – když jste svým způsobem jako nic, potom se logicky vejdete i do úzkého vchodu. Ale ne zmizet tak, aby se člověk stal jen lhostejnou anonymní, nahraditelnou součástkou – aby byl jenom nicotnou jedničkou nebo nulou v naprogramované řadě. Ty dveře jsou skutečně pro Tebe, skutečně pro mne. Proto se nezaměňujme s druhými. Usiluj vejít osobně – nejlépe, jak můžeš jen ty. Ale jde o to víc už se nerozhlížet a nerozpakovat, neobracet se zpátky, nejít tou cestou jen po určitou mez, nepřešlapovat na prahu, a vynasnažit se celkově „zmizet“ v těch Kristových, osobně otevřených dveřích.

Slovo poslání: Fp 2, 12-18