První čtení: Mal 3, 13-24

Základ kázání: Mt 21, 23-32

 

„Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ Odpověděl Ježíš. Podle principu jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

A přesto si Ježíš nechce nechat svá tajemství pro sebe. Nechce zůstávat nepřístupnou záhadou, naprosto nevyluštitelnou tajenkou či šifrou. Ani pro svoje příznivce. Ani pro svoje odpůrce. Ježíš vystupuje transparentně. Dává dál najevo, co si myslí o Janovi Křtitelovi. A samozřejmě i o dalších svědcích víry. Dává dál najevo, jakou životní odpověď očekává – od druhých lidí, od nás. A nebojí se ani konfliktu, když přibližuje pravdu. Nezalekne se rizika, že druhé ještě víc vyprovokuje, urazí, naštve. Naopak, pokud se díky takové konfrontaci někdo hlouběji zamyslí, pak je to samozřejmě lepší než za každou cenu se konfliktům vyhýbat. Lepší, než chtít se pořád jen zavděčit, zalíbit, být vždycky s druhými zadobře.

Ježíš si o druhých nedělá iluze. A nenechává se zmást ani jejich postavením, prestiží, mocí. Nezalekne se. A nenechá se oslnit, ani když před ním stojí představitelé velekněžských kruhů a činovníci k nim přidružení. Jde cestou lásky, ale ne lichocení. Jde cestou sebeoběti, ale ne servility. Jde cestou nejhlubší pokory, ba přímo poníženosti, ale ne podlézání. Natvrdo vyřkne další podobenství, jímž vtáhne i svoje kritiky do svého příběhu. A vzápětí dodává komentář, který tne do živého. Děj toho podobenství zní tentokrát už úplně prostě, banálně, primitivně. Jednodušší být nemohl. Jakoby i z té jednoduché formy Ježíšova vyprávění prozařovalo: Co ještě víc chcete slyšet? Co ještě hledáte? Co pořád čekáte za moudra? Co vám ještě brání se doopravdy rozhodovat – odpovědně, sami za sebe, před Boží tváří?

Stručně a jasně vypráví Ježíš o protikladnosti dvou synů, z nichž jeden otci odpověděl: „Nechce se mi.“ Ale potom toho litoval a šel. A druhý odpověděl: „Ano, pane.“ Ale nešel. Na první poslech znějí charakteristiky obou synů pochybně. I ten první pochybil nejspíš na tehdejší poměry závažně, když autoritu svého otce tak bez obalu znevážil a odmítl. Ovšem tu jeho odpověď: „Nechce se mi“ znají rodiče všech pokolení. Nezávisle na přísnosti nebo rozvolněnosti rodinných poměrů v dané době. A v každé době rodiče naštve. Nic zas tak mimořádného a vzácného. Důležité je, že syn, který byl nejdřív tak marný – později litoval. Přehodnotil svůj postoj. Vzal vážně otcovo přání. Sebral se a šel vykonat, co bylo potřeba. Ten druhý samozřejmě pochybil ještě hůř. Dělal se hezčím, ale pak oklamal. Zklamal. Ten první přece nakonec naplnil otcovu vůli – odpovídáme samozřejmě spolu s Ježíšovými odpůrci.

A určitě na vlastní kůže známe situace obou těch synů. Určitě známe ten pocit: „Nechce se mi.“ Nemám čas. Nemám chuť. Nevnímám v tom svou prioritu. A tak dál. A známe také ty chvíle, kdy se přemůžeme. Překročíme svůj stín. Vyzrajeme. Otevřeme se alespoň později příležitostem, které jsme nejprve ignorovali, anebo které jsme přímo zadupávali do země.

Ale určitě známe také ty chvíle, kdy nejdřív řekneme rozhodné: ano. Někdy tak trochu bezmyšlenkovitě. Protože slibem neurazíš. Jindy dost nadšeně. Přesvědčeně. A přesvědčivě. Ale nic z toho.

A dovedeme si představit obě ty konstelace ve vztahu k Bohu. Tu první: Když člověk uhýbá před Boží vůlí. Když se mu nechce vzít na zřetel Kristovu křížovou cestu, Kristovu touhu po odpuštění, Kristovo pozvání k pokání, Kristova oslovení, Kristovu lásku k bližním, nekompromisnost Kristových životních zápasů a tak dál. A přesto nakonec prozřeme… Někteří lidé se obrátí tím vroucněji, oč usilovněji předtím Kristovu cestu popírali. (Vzpomeneme si třeba na příběh apoštola Pavla – původně fanatického pronásledovatele církve.) Někomu je pak to minulé tím víc líto.

Ale dovedeme si představit i naladění druhého syna, který odpovídá: „Ano, pane“, modlí se vroucně: „Pane“, přichází na bohoslužby, zpívá zbožné písně… A přesto, když dojde na lámání chleba, tak se v životě takového člověka nějak nezazrcadlí Kristova láska, naděje, důvěra… Neukazuje se obrácení k nim v pokání před Boží tváří.

Ježíš ty, kdo jsou na pohled čistí – ale zároveň do sebe uzavření jak obílené hroby – uzemňuje šokujícími slovy: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ Kdo z velekněžských kruhů by chtěl usednout s celníkem, nebo s nevěstkou k jednomu stolu? Kdyby fakt nebylo vyhnutí, přinejhorším by snad ještě skousli představu, že z nesmírné Boží shovívavosti i pro ty celníky či nevěstky zůstává šance dohánět ostatní kdesi na chvostu Božího lidu – to ještě snad… Ale skousnout, že předcházejí nás – ti vyloučení, ti vykořenění, ti, kdo se pohybovali tak dlouho za hranou… Že předcházejí nás, kteří pravidelně chodíme na bohoslužby… Nás, kteří jsme si jisti svým místem ve společenství víry… Nás, kdo si dlouhodobě zakládáme na vlastním spořádaném životě… Že předcházejí nás, to už je čelní útok na vlastní ego zbožných. V čem by mohli být lidé typu celníků a nevěstek lepší? Samozřejmě ne v inkriminovaném životním stylu. Prostituce, vydírání, korupce, v tom směru není oč stát. Ale výhodou takových lidí může být, že si o sobě nedělají takové iluze. Najednou jim lépe dochází, jak na tom jsou. Jak moc jim toho v životě chybí. Nakolik Boží světlo kontrastuje s jejich bídou. Nakolik prahnou po vodě Božího života. A že to dál nejde tak jako dosud. Že potřebují spasit. Takoví lidé se mohou v těch zlomových chvílích stát zostřeně vnímavými k poselství svědků víry. Mohou se zničehonic ocitat v předvoji těch, kdo prahnou po Boží milosti.

Ježíš si se svými odpůrci nebere servítky: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“ V těch slovech Ježíš odkrývá ještě další rovinu dění: Narozdíl od prvního syna, který alespoň dodatečně litoval a přehodnotil svůj postoj, jeruzalémští a starší doposud ničeho nelitovali.

A jak jsme na tom v porovnání s jeruzalémskými velekněžími a staršími my? Překvapil vás někdy svým obracením se k Bohu někdo, od koho byste to vůbec nečekali? Třeba nějaký člověk s problémovou minulostí? Někdo, kdo byl už vyloženě ztracený, zoufalý, na dně? Anebo někdo navenek nepřístupný, drsný a tvrdý? I všichni takoví lidé nás mohou potenciálně předcházet do království Božího.

Anebo si naopak vy sami svým způsobem připadáte jako ti poslední, jako ti troskotající, ztracení a bloudící…? Jako ti, kterým opravdu leccos k dokonalosti chybí? Jako ti, kterým pořád něco bere vítr z plachet? Jako ti, kteří nemají své jisté?Anebo jako ti neodmyslitelně plující na jedné lodi s neúspěšnými, troskotajícími, o pomoc volajícími, na milosrdnou záchranu odkázanými bližními? Pořád připadáte svým způsobem i nějak takto? Přestože se vás mocná Boží oslovení osobně dotýkají? Pro Krista se v našich životech nachází startovní čára právě tady. Startovní čára a otevřený přístup. Práh, přes který k nám Ježíš Kristus sám přichází.

 

Slovo poslání: Ga 2, 16-21