První čtení: Sf 3, 14-20

Základ kázání: L 24, 13-35

Pryč odtud! Pryč z Jeruzaléma. Alespoň o pár kilometrů dál. Opustit centrum zklamání, rozčarování, vrcholícího zmatku. Zašít se tak někde v ústraní… Odreagovat se obyčejnou prací… Nebo si odpočinout na venkově. Hlavně už tolik neřešit. Třeba se postupem času život částečně vrátí do normálních kolejí…?

Cestou však spolu rozmlouvají bez přerušení o tom, co se stalo. Jsou toho stálo plní. Zkoušejí si ve vzájemném rozhovoru nahrubo utřídit souvislosti… A trochu rozptýlit mračna chmur. Přehlušit nepochopitelné ticho. Alespoň že na to nejsou sami. Zůstali spolu dva.

Opravdu už jen dva? Třetí se připojil jakoby zčistajasna. Nečekán. Nezván. Nepoznán.

Ale je tady. Oni krouží jen kolem svých pocitů. Nezajímají se o něj. On se však zajímá: „O čem to spolu rozmlouváte?“

Stáli o takový doprovod? Zastavili se po jeho otázce. Tíha smutku je v tu chvíli dohnala. Kleofáš se navíc neostýchá dát najevo: Spadl jsi z višně? Ocitl ses u nás v Jeruzalémě jak mimozemšťan, když nevíš… Anebo pokud tolik neřešíš na rozdíl od nás… Pokud opravdu nežiješ tím, čím tu všichni – ani se nedá říct žijeme, protože nás to už k smrti unavuje – všechny ty události kolem Kristova kříže, zprávy a prognózy o konci lepších časů, období rozkladu komunity věřících i celé naší společnosti, hrobová prázdnota zející uprostřed… A aby toho nebylo málo, navíc nám v atmosféře plné nedůvěry dál komplikují život nejasné, nepotvrzené výpovědi o nečekané naději… Zdá se, že na rozdíl od nás nemáš moc dobrý přehled… Přibližně něco v tom smyslu naznačil Kleofáš. Může být trochu náročné přijmout do konverzace pro zasvěcené nováčka, který se zdá být tak mimo. K čemu s ním trávit čas, pokud je odtržený od reality? Má smysl nechat se překvapit tím, co nám ještě poví? Osloví nás snad něčím?

Na druhou stranu i z Ježíšova pohledu ta konverzace začíná docela náročně. Učedníci jsou uzavřeni ve svých pojetích. A přitom se tváří, jako by měli patent na pravdu. Tím křiklavěji se míjejí s pravdou, která je už dohnala a zůstává jim na dosah. V Kristově přítomnosti. Kdyby jen Kristovy protivníci, velekněží či Římané, šířili pouhé zjevné dezinformace… Kdyby jen přelétavé zástupy šířily pouhé fámy… Ale když i ti Ježíšovi nejbližší příznivci říkají – na první poslech objektivní fakta, ale v tak zahaleném podání… Dávají najevo omezený pohled na svět, i když se přitom tváří tak suverénně. Jako by měli na očích klapky. Jejich oči jsou zacloněny. Z Božího dopuštění… Ve světle Kristovy přítomnosti se odhaluje zatemnění, v němž náš svět vězí jako zakletý. Ukazuje se, že víra není samozřejmost. A Kristův pohled na svět není automatický. Pro nikoho. Ani pro úzký okruh těch tradičních, kdo se ke Kristu hlásí, není víra samozřejmost. Občas je potřeba ujít s Ježíšem delší kus náročné cesty, než si člověk dá souvislosti znovu do kupy. Ježíš k těm hledajícím-nehledajícím přichází naštěstí sám. Vysvobodit je z jejich uzavřených pojetí. A přibližuje se jako tichý a pokorného srdce. Neposílá je do háje. Neodpovídá jim rovnou: „Já přece nejlíp vím, co se stalo – a týká se mě to víc než vás.“ Dává jim najevo otevřenost a zájem. Umožňuje těm druhým vyřknout jejich verzi příběhu. Ptá se jich, co mu podle nich uniklo.

Oni mu odpovídají: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.“ Hrůza. My jsme doufali v Ježíše jako v mocnou autoritu. A ukázal se jako zkrachovalec. Osvobození jsme čekali od toho, kdo byl zajat a popraven. Ten, kdo nám sliboval život, zemřel. Nechává nás tím zklamanější, tím nedůvěřivější napospas výzvám budoucnosti. Nechává nás tím ohroženější pronásledováním kvůli jeho jménu. A navíc celý systém fungování naší společnosti se ukázal jako do morku prohnilý… Naší spoluobčané zklamali. Naši náboženští představitelé zklamali. Všechny autority zklamaly. Škoda mluvit…

Pravda, lze k tomu vlastně ještě dodat, že „některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ Takže co z toho? Nakonec jsme se ještě doslechli tak neuvěřitelné zvěsti…Upřímně, vrtají nám hlavou. Až sem jsme došli. Ale kam vlastně? Pokud ani ti svědci fantastických realit neviděli našeho Pána Ježíše, pokud nám nemohou předložit tvrdé důkazy, tak k čemu nám poslouží tajemné historky od žen či z třetí ruky? Na těch snad stavět? Kde najít očividný smysl? Nač v těchto nepřehledných dnech vsadit, když už se tolik jistot hroutí jak domečky z karet? Víra v cokoliv je tak nesamozřejmá a křehká.

„A on jim řekl: ‚Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?‘ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ Ukazuje jim, jak jsou mimo. Ten, kdo byl podle nich tak mimo. Říká jim: Pomalí, zpozdilí srdcem. A zapaluje jejich srdce novou inspirací. Nejenom, že Ježíš sám jde teď bezprostředně s nimi. Ale navíc jim pomáhá nově spatřit i tu samou skutečnost, o které celou dobu hovořili, ve které celou dobu žijí. Tu realitu z jejich dosavadního pohledu tak šedivou a rozvrácenou. A Bibli jim Ježíše náhle umožňuje číst novýma, jako vyměněnýma očima. Tu samou, ohmatanou a někdy tak těžko srozumitelnou Bibli. O níž si mysleli, že ji už znají skoro zpaměti. A hlavně že jim je dopředu jasné vše, o čem se v ní píše. Že tahle knížka už ničím nepřekvapí. Ježíš teď nečekaně zapaluje srdce novou inspirací. Umožnil najednou spatřit jako zázrak – tu samou starou skutečnost – i tu samou starou Bibli. A seskládává před očima střepy té rozvrácené, bolesti plné reality do nových, smysluplných souvislostí. Projasňuje, že smrtí cesta jde ke vzkříšení. Že všechno naše utrpení, které sám Ježíš vzal na sebe, může být zahrnuto do ještě širších Božích souvislostí, do ještě všudypřítomnějšího života Vzkříšeného, do ještě větší slávy… Že Kristova cesta má smysl. Že naše cesty, na něž se Kristus připojil (byť třeba původně mohly vést od něj) dostávají smysl. Že cesta s Kristem má smysl. Že následování Krista má smysl. Není to tak, že by Bůh nejednal. Není to tak, že by Kristus navěky zemřel. Bůh jedná jinak. Kristus je jinak Vzkříšen. Jenomže vůči tomu býváme zpozdilí, nepřizpůsobiví. Jakoby na našich očích i srdcích, myslích i pocitech ležela ledová krusta. Ale potom nám opět může zpětně dojít: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Jako těm prvním učedníkům to zpětně došlo. Přestože jejich zkušenosti se Vzkříšeným byly originální a jiné, i my na ně pořád můžeme v Kristově Duchu navazovat.

„Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: ‚Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.‘ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.“ Ještě než jim to definitivně došlo, prožili s ním tuhle improvizovanou hostinu. Která se stala Večeří Páně úplně v uzoučkém kruhu, mimo náboženská centra. To, co už nešlo dál vyjádřit slovy, dotvrdil Ježíš nádherným gestem. „Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.“ Když už to všechno zaklaplo a zapadlo… Ukázalo se opět, jak Ježíš zůstává neuchopitelným i pro naši víru. Ale na to, jak jim hořelo srdce při jeho výkladech, si teď nejživěji vzpomněli.

Nevrhá je už do dalšího zmatku a do hlubší beznaděje, že jim zmizel před očima. Na jeho místě teď zbývá obrácené prázdno – od strnulé prázdnoty zbývající po minulosti k prázdnotě těhotné budoucností, která se již projevila. Vydávají se zpátky do Jeruzaléma, zprostředkovat i ostatním své autentické svědectví. Nehledě na pokročilou hodinu. Spěchají tam jako znovuoživení.

Všechno se obrací. Příchozí, který se jevil tak mimo, ukázal se být tím jediným, kdo je tu vpravdě v obraze. Nečekaný host se stal nejvzácnějším hostitelem. Cesta vedoucí z Jeruzaléma se obrátila v novou cestu do Jeruzaléma. Zdeptaní, rezignovaní příznivci doznívajících představ o Kristu se mění v příslušníky Jeho vznikající církve. Období rozdělenosti a rozprášenosti se obrací v čas tím podivuhodnějších nových začátků.

Slovo poslání: 1Kor 15, 12-20