První čtení: Př 25, 4-8

Základ kázání: L 14, 1-11

„Jednou v sobotu vešel Ježíš u stolu do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.“ Už z této věty slyšíme, že vztah mezi Ježíšem a nábožensky horlivými farizei nebyl černobílý. Odehrávalo se v něm sbližování i napětí. Zajímali se o sebe navzájem. Vášnivě spolu diskutovali o Božích věcech. Ale projevovala se přitom též ostražitost farizeů vůči Ježíšovi a Ježíšova nekompromisní kritika jejich hodnotových pořádků.

Nejinak tomu bylo na hostině, o které slyšíme dnes. U jednoho stolu se scházejí lidé, kteří už mají něco společného… Anebo přinejmenším hledají, co mít společného mohou. Dnes je vzduch přímo nabitý očekáváním. Přinejmenším někteří z přítomných si už dost možná kladou otázku, zdali v Ježíšovi přichází opravdový Mesiáš – i k nim. Mohou se takovému člověku odevzdat s bezmeznou důvěrou? Ale na druhou stranu, s jejich vážností a s jejich vzděláním, ba s jejich zavedeným postavením, které vzbuzuje respekt, by neradi sedli na lep jen tak někomu. Navíc kdyby k nim přišel Mesiáš falešný: Na pohled sice charismatický a přesvědčivý, ale ve skrytu o to záludnější manipulátor… A tak nyní sledují Ježíše s výbušnou směsí zájmu a podezřívavosti, fascinace a odstupu. Ježíš sám do jejich rozpoložení vidí. Vnímá tu náladu, kterou je atmosféra hostiny nabita.

V tu chvíli se objevuje neznámý muž. Jakýsi člověk stižený vodnatelností – trpící otokem, který se zde navíc vykládá jako očividný důsledek hříchu. Kdyby byl Ježíš opatrnější a kdyby dbal hlavně na to, jak zůstat se svými spolustolovníky zadobře, raději by si takového nečekaného hosta příliš nevšímal. Maximálně by se mu začal věnovat diskrétně za rohem. Zkusil by si s ním domluvit sraz zítra. Ježíš už ví, že přítomnost nešťastníka může vyvolat konflikt. A přesto projevuje o toho trpícího člověka zájem – bezprostřední a hluboký. Ten neznámý je pro něj přednější než nenarušené setkání s farizeji. Pro Ježíše je teď ten neznámý svým způsobem nejpřednější na světě. A protože Ježíšův život svítí jak lampa, která se nedává pod poklop, ale na svícen, aby svítila všem v domě – a protože Ježíš touží i po tom, aby též jeho spolustolovníci došli ke změně pohledu – odváží se jim sám od sebe položit otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“

Jak z Bible víme, farizeové na toto téma uvažovali častěji. Brali nesmírně vážně příkaz o sobotním odpočinku. Brali vážně den zasvěcený Bohu, kdy člověka nemá rozptýlit žádná činnost. (Ani ta nejušlechtilejší.) Ale k čemu je náboženský zákon? K čemu přesně den zasvěcený Bohu? A také farizeové se ptají: Co když se vylučují dva zákony navzájem? I nejpřísnější farizeus či zákoník tuší, jak důležitá jsou přikázání chránící lidský život… Nestojí psáno jen: „Pamatuj na den odpočinku“. Stojí psáno též: „Nezabiješ.“ Takže i farizeové se shodnou přinejmenším na tom, že sobotní odpočinek se porušit dá, když je potřeba někomu zachránit život…

Ale co uzdravování od dlouhodobého vlivu zlých sil? Vždyť tenhle člověk, kterého trápí otok už třeba celé měsíce nebo léta – by klidně mohl ještě jeden den počkat…? A pokud se navíc trápí v důsledku vlastního hříšného života? Proč má teď jeho záležitost narušit sobotních klid těch, kdo se na rozdíl od běžného lidu země naplno snaží o svatý, bezhříšný život?

Myslím, že Ježíš už neklade jenom otázku, jak virtuosně dodržet různé kombinace zákonů: například o dni odpočinku a nezabiješ, když jeden druhému protiřečí… Myslím, že Ježíš se obrací na přítomné také se skrytější otázkou: Co je víc? Zájem o normu zákona, anebo zájem o život jako takový? Zájem o dodržení předpisu, anebo zájem o celý ten spletitý život, který je zvnějšku přikázáními chráněn, ale především zevnitř svou vlastní řečí volá po zahojení a po obnově v Duchu Božího soucitu a lásky?

A možná, že Ježíš se v oné konkrétní společnosti ptá nadto s podtónem: Co je víc? Vaše přední a respektované postavení, z nějž náboženská pravidla vykládáte? (S tím, že si tu svou vážnost nenecháváte jen tak někým zpochybnit?) Anebo je víc Boží zájem o příchozího, který do společenství zavítal s vlastními problémy – a nezávisle na hodnotových systémech, jež zrovna poslední dobou považujete za nejdůležitější vy?

Ježíš svou otázkou tne do živého. Farizeové mlčí. Teď jenom čekají, co se bude dít dál. Čekají, sedíce stále na svých místech. Čekají na předních pozicích znalců. Čekají, možná s dechem již poněkud zatajeným, ale i se zaťatými zuby.

A Ježíš se toho člověka dotkl, uzdravil ho a propustil. Jak léčivý může být i prostý dotyk! Povzbuzující sevření ruky. Hřejivost dlaně. Anebo léčivé objetí. Elektrizující náboj blízkosti, jenž trpícího znovu zapojí do proudu spásné Boží moci. Tohle chce Ježíš dopřát každému. K tomu je koneckonců stvořená i sobota, aby v ní člověk mohl prožít takový moment obnovy zraněného a rozbitého života. Určitě v sobotu, pokud to nevyšlo už předtím. S tím, že společenství věřících je prostor přímo stvořený pro tyto momenty. V Ježíšovi už přišel Mesiáš, který to jasně prokazuje.

A dál touží po tom, aby ho farizeové pochopili: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho i v den sobotní?“ Opět ťal do živého. Chce přivést farizeje k prozření, že také oni by snad někdy jednali dle zvláštní potřeby chvíle – dle zvláštní potřeby života, který svou vlastní řečí volá po vytažení z jámy – a až ve druhé řadě by promýšleli přesnou formulaci zákona… Kdyby jim osobně na tom hodně záleželo.

A navíc Ježíš tak mimochodem upozorňuje na moment, jenž může přítomným připadat trapný a zahánět je do úzkých: Když je to vaše, je vám to přednější. Váš syn nebo váš vůl je vám přednější, než člověk tak zvaně cizí. Vám tedy nejde o nejvyšší zákonitosti království Božího. Nejde vám o člověka, který je v první řadě Boží, a až ve druhé řadě vám tak zvaně cizí. Nejde vám o Boží panství, ale o vaše: Váš syn, váš dobytek. Vaše výklady zákona a vaše teologické diskuze. Vaše postavení v náboženské obci, vaše u stolů vydobytá místa, vaše já.

Když navíc Ježíš v té společnosti pozoroval, „jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: ‚Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.‘“ Ježíš tak parafrázoval běžné přísloví, které jsme slyšeli při prvním čtení. A okomentoval tak běžnou situaci u společného stolu. V Kristových očích je ovšem i tahle normální příležitost svatá. I dnešní posezení má už odrážet poměry království Božího. I díky tomuhle posezení si v Ježíšově Duchu uvědomíme, jaké poměry ve sféře Božího vlivu panují a zda se podle nich naše životy uspořádávají už teď: Jako v nebi, tak i na zemi. Ovšem náš přístup není vždycky ideální.

Můj přístup není ideální, když si chci za prvé ctižádostivě vydobýt to „své“: Své místo na výsluní. Svůj úctyhodný status. Uznání, že jsem na tom líp než tamten nebo tamta. A že mám určitě víc práv, víc nároků. Že si zasloužím víc pozornosti.

Hrozí to také ve společenství církve: Když vyzdvihuji svoje zásluhy, svou angažovanost, svá léta strávená ve sboru, svoje přátelství s bratry a sestrami – zvlášť s těmi, kteří jsou oblíbení či vypadají důležitě… Když si zakládám na svém pojetí pravověrnosti… A všechny podobné věci… Na kterých sice také chvílemi záleží… Ale ne proto, aby si na nich člověk vybudoval pomník! Natož aby je omlátil druhému o hlavu! Anebo aby kvůli nim ignoroval někoho méně úspěšného či méně přitažlivého.

V takových chvílích už totiž nedávám přednost druhému, i s jeho odlišnou potřebou Božího přijetí. Nedávám v tu chvíli přednost člověku s vodnatelností, anebo s jiným nečekaným a těžko uchopitelným problémem… Nedávám mu pak přednost před vlastním přesvědčením, jak správně má vypadat neděle a moje těžce vysezené, leč pohodlné místo ve shromáždění. Nechci dát v tu chvíli prvenství Ježíšovi, který i k tomu druhému člověku přistupuje – klidně i jinak, než čekám, ale určitě krajně přednostně. Takový svod hrozil farizeům Ježíšovy doby, když si tak zakládali na vlastním postavení a na vlastním zafixovaném pořadí hodnot.

Jak osvobodivou dostáváme možnost: Vnímat druhé jako přednější než sebe. Odpočinout si od otázek, v čem jsem na tom líp, anebo dokonce lepší než druzí. Namísto toho odvážně hledat: V čem všem spočívá Kristova otevřenost pro druhé? Jak vysoko vidí Kristus místo pro toho druhého, za nějž se také sám nechal ukřižovat? A jak tomu druhému co nejlaskavěji umožnit přístup na toto jeho místo, které mu sám Kristus uvolnil?

Jak nevšední dostáváme možnost: Přijímat pozvání do společnosti plné tak vzácných a vznešených a drahocenných lidí – do společnosti vpravdě královské!

Slovo poslání: 1Pt 5, 5b-7