První čtení: Dt 26, 1-11

Základ kázání: Fp 4, 3-7

Milí přátelé, „v každé modlitbě a prosbě děkujte.“ Vděčnost patří k prosbě asi tak neodmyslitelně, jako k výdechu nádech. Bůh nám dává vždy víc, než kolik si jsme schopni uvědomit. Jen nás bohužel mate, že ne vždy vyslýchá a plní naše prosby podle našich představ. Proto je léčivé být přede-vším vděčný, abychom nezačali Boha podezírat, že to s námi myslí špatně. Na počátku všeho je dobrý záměr.
„Pán je blízko.“ Odůvodňuje všechna ostatní povzbuzení apoštol Pavel. A stojí za pozornost, že ty verše napsal ve vězení. Kdyby vedl poklidný, nerušený a zajištěný život, mohli bychom záhy namítnout: „To se ti to mluví.“ A Satan by asi chtěl, podobně jako v případě Joba, argumentovat: Šáhni Pavlovi na majetek, na jeho blízké nebo na jeho zdraví – uvidíš za okamžik, jak ti přestane díkyčinit. V období sepsání listu Filipským by pokušitel přišel s takovou taktikou už s křížkem po ukřižování. Pavel si dávno dobrovolně vybral riskantní a naprosto nezajištěnou existenci misionáře rané pronásledované církve, a důsledně tak přišel o všechny životní jistoty. A celý dopis Filipským nám skutečně posílá z kriminálu. Odtud až do dnešních dní doléhá ten neochvějný refrén: „radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a v to bude oporou.“
Pán je vždy blíž než všechna naše ustaranost i žádostivost. Uvažujeme, za co vše být Pánu vděční. Probudili jsme se do dalšího dne, i když jsme nemuseli. Nikdo z nás ze včerejška na dnešek neumřel, a taky nenastal konec světa. Dostáváme darem další den, který nemusel nastat. Co do něj nového otisknout, aby to stálo za zvěčnení?
Zde se symbolizuje znamení dobré sklizně. Uvědomujeme si, že ani nejvšednější dary nejsou samozřejmostí. Zpravidla již nemáme bezprostřední vztah k půdě, takže se většina z nás osobně dennodenně nesetkává s čarovným dějem setby, vzrůstu a žně – ale vděčnost Hospodinu za vezdejší chléb je stále stejně opodstatněná. Vděčnost za celou zemi, za přírodu, která si zaslouží odpovědný a uctivý přístup.
Vděčnost za to, že jsme tady spolu. I když bychom nemuseli. A usedneme spolu k jednomu stolu po kázání. Mnoho rozmanitých sil tomu mohlo zabránit.
Nemusel bych celé kázání zaplnit nejbanálnějšími postřehy, ale cítíte asi také, že kdychom byli schopni prožít i ty nejprostší skutečnosti naplno, vděčnost by nás naplňovala.

Díky Bohu za ticho k naplnění.

Někdy také docházíme k tomu, že s vírou lze nakonec vděčně uchopit i bolestné životní zkoušky. Samozřejmě, že není snadné dospět k prozření, že středobodem požehnání je v tomto věku kříž. Apoštol Pavel je v tomto směru napřed. Nepřestává již ztělesňovat naději, že všechno se obrátí v díkčinění těm, kdo milují Boha.
Uvědomujeme si alespoň, že všechno to špatné, co jsme prožili, lze obrátit ve zdroj solidarity s těmi, kdo se ocitají v podobně špatné situaci. Kristus ranami uzdravuje. I my se hlouběji sžíváme a ztotožňujeme s bolestmi druhých, a vznikají tak mezi námi pevnější pouta. A navíc dokonaleji vnímáme životodárnost Božích osvobodivých zásahů. Ne nadarmo to vyznání víry z dnešního prvního čtení začíná tak podivně: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host.“ To přece není nic dvakrát hymnicky heroického: Náš praotec byl bezdomovec. Až potom se stal zdatným a početným národem. Skutečně asi spíše věřící lidé se k ustavujícímu bezdomovectví přihlásí se vší hrdostí. Uvědomují si jednak převratnost vysvobození z Egyptské poroby – tedy skutečně z centra destruktivních sil, hrozících nás duchovně i fyzicky zneškodnit. „Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem.“ Za druhé takto věřícím lidem přirozeně dochází, že k vděčnosti patří sdílení a solidarita. „‚Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine.‘ A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem. Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.“ Lévijec jako služebník Hospodinova kultu, který žádné vlastní pozemky neměl. Bezdomovec mezi námi. Energie díkčinění je nakažlivá a nenecháváme si svoje prvotiny pro sebe. Přijímání a dávání je v Božím Duchu semknuto stejně přirozeně jako prosba a vděčnost v modlitbě, jako výdech a nádech.
Prvotiny jsou tím hlavním – tím nejdůležitějším. Je to v nás od věků zakódováno: Oběť prvorozeného syna. Odevzdáváme na oltář to nejcennější, aby to Bůh zpracoval po svém. Nabízíme také plody svého životního zrání – nabízíme svoje osobnosti, talenty či vztahy. O to smysluplnější je pak podělit se s druhým o nějakou tu zapadlou druhotinu nebo drobotinu, která by mi stejně doma spíš překážela, ale někomu jinému projasní ještě den.
A dnešní sbírka na sociální fond je věnována na pomoc uprchlíkům. Uprchlíci jsou již chronicky omleté téma, což na druhou nemění nic na tom, že jeden každý z nich je samostatně žijící lidská bytost a roztrpčenost z omletosti tématu na jeho konkrétním osudu nic neulehčí. Osobně stále věřím tomu, že ti lidé nám zpravidla nic špatného neudělají, nakolik je evropská společnost bude ochotná integrovat. A pokud jsou mezi nimi někteří jednotlivci agresivnějšího ražení – pak jakožto křesťané věříme v přemáhání zla dobrem.
O Hospodinu se píše: „u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň.“ Hospodin nemusel odpouštět. Kristus se nemusel nechat ukřižovat. A lidé z chudých zemí – včetně těch, ze kterých uprchlíci přicházejí – nebo z nuzných poměrů někdy zarážejí svou pohostinností. Kéž by i naše díkčinění vzbuzovalo bázeň. Každý den je mi dán jako dar navíc. Co do nej vtisku, co by stálo za zvěčnění, a k čemu vůbec nemuselo dojít? Pokud druhému člověku – a teď už nemluvím zdaleka jen o uprchlících – nabídnu něco, co bych vůbec nemusel, co je nad rámec mých povinností, snad tak i jeho zlým sklonům uberu vítr z plachet. „Vaše mírnost ať je známá všem lidem“, píše z vězení apoštol Pavel.
A nemluvím už ani zdaleka jen o sbírce. Ne všichni z nás mají dost peněz. Každý projev sounáležitosti je skutečně cenný, ale zdaleka ne všechny se dají ekonomicky vyčíslit. Odkážu však ještě na jiné Pavlovy verše o přinášení obětí – z epištoly Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Obzvláště v informačním věku odevzdávejme Bohu s díkčiněním k proměnění i prvotiny ze svých myšlenek. Protože naše myšlenky spoluutvářejí skutečnost.
Nedávno jsem četl pravidla jedné psychologické hry jménem Čemu věříme? Porovnejte posudky psané na jednu a tutéž osobu od dvou lidí: „Žena 1: Píše na počítači dopisy svým přátelům, které má zejména v cizině. Domluví se francouzsky a anglicky. Ke svému pohybu využívá elektrický vozík. Bydlí samostatně. Pravidelně si telefonuje se svou matkou.“ „Žena 2: Nemůže psát rukou. V okolí svého bydliště nemá žádné přátele. Mluví nezřetelně, ale dá se jí rozumět. Je odkázána na elektrický vozík. Bydlí sama, její matka bydlí ve sto kilometrů vzdáleném městě. Osobně se příliš nesetkávají.“ Anebo: „Student 1: Je mu deset let. Má sníženou inteligenci. Má vážné potíže se sebeobsluhou. Nechápe zadávané instrukce. Zůstal u barevných obrázků. Koncentrace pozornosti vázne. Rodiče mají o dítěti nerealistické představy.“ „Student 2: Je mu deset let. Má potíže v matematice. Dělá mu potíže udržet si své místo uklizené. Někdy je potřeba mu zadání příkladu více vysvětlit. Chodí do výtvarného kroužku. Mile se usmívá a je kamarádský. Rodiče spolupracují se školou.“
Předkládejme Bohu prvotiny svých myšlenek, aby je proměnil – abychom smýšleli co nejlépe o něm, o druhých lidech, ale i o sobě samých – protože to je také mnohdy podstatné – zaujmout sám k sobě lepší vztah.
Pokud někomu věřím, dávám mu prostor, aby se se mnou setkal, aby obohatil můj svět, vyrostl a rozkvetl mi před očima. Skutečnost se tak mění k lepšímu. Když si někoho ihned negativně onálepkuji, nedávám mu šanci rozkvést. Pokud si vytvářím děsivé fantazie a soustředím se na temná místa skutečnosti, poskytuji temnotě prostor. Pokud se evropská společnost bude chovat k uprchlíkům s předpokladem, že z nich nekouká nic dobrého, uvězní je předem do ochromujících schémat. A domnívám se, že obvyklý přístup k těm vzdálenějším nakonec umocňuje podobný přístup k jakýmkoliv bližním. Například v předválečném Německu byla hojně rozšířená obava, že Židé zničí evropské hodnoty. Víme, že následující režim nakonec ničivě dolehl nejen na Židy a cizince, ale v první řadě na postižené a slabší domácí občany a ve druhé řadě na všechny. Evropané sami tak docela bleskurychle ničili svoje hodnoty.
Pokud Duch Boží promění naší mysl, otevírá se nám naštěstí příležitost spoluutvářet v současné společnosti naprosto opačné podmínky. „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Ujišťuje nás z vězení apoštol Pavel. A je také psáno: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“