První čtení: Iz 40, 3-11

Základ kázání: J 1, 19-28

Za Janem Křtitelem přichází jakási inkviziční komise. A možná sami znáte tu atmosféru, když přísně zbožní lidé zkoumají vaší pravověrnost. Člověk si připadá stísněn pod soudným okem velkého bratra. Podvědomě se snaží vyhovět nesmlouvavým hodnotícím měřítkům, vyplývajícím z představ druhého o ideálním náboženství. Jan si však zachoval svobodu a upřímnost. Otevírá se nekompromisně. Vyjevuje i nečekané. Vysloví i to, co může přivádět do úzkých. Rovněž sám Ježíš se bude neustále pohybovat pod bdělým okem dozorců, cenzorů a inkvizitorů. Avšak projde touto atmosférou vždy nestísněně. Uchová ryzí svobodu až do úplného konce. Až dodnes, kdy k nám stále přichází.

Vždyť Kristus přichází na to, kdo jsme – na naše pravá jména. Otevřeme se, nechme se překvapit, naslouchejme. I když my sami Ježíše ještě tak docela neznáme. Nevíme, co ještě všechno způsobí v našich životech. My sami od sebe nemůžeme tak docela přijít na jméno Ježíšovi. Ani jako církev nevlastníme ještě patent na veškerou moudrost. Nedostali jsme Kristův kříž jako popravčí nástroj inkvizice.

Někteří zbožní však nezpokorněli, ani když se setkali s Ježíšem tváří v tvář. Atmosféra houstla. Těžkla už tehdy, když nedovedli přijít na jméno ani Janovi. Položili mu zdánlivě nezáludnou, docela otevřenou otázku: „Kdo jsi?“ Odpověděl jim rovnou, aby bylo jasno: „Já nejsem Mesiáš.“

Ve Skutcích apoštolských čteme příběh o Herodovi, který tajně a za úplatek uzavřel jakýsi kontrakt s pohany, kteří pak po jeho projevu provolávali: „To mluví bůh, ne člověk!“ Herodes se proti tomu nijak nevymezil. Proto ho rozežrali červi, neboť si přivlastnil čest patřící jen Bohu. Jan Křtitel naopak rovnou prozíravě odpovídá: „Já nejsem Mesiáš.“ Mě si neidealizujte.

Patří k velkému pokušení charismatických postav napříč věky, že podlehnou idealizacím ostatních lidí. Lidé si do různých celebrit – duchovních, kulturních, politických – promítají všechny možné nenaplněné naděje. Bloudíme po pustých místech a hledáme blanické rytíře. A pro charismatické osobnosti se pojí s velkým pokušením výzva tomuto náporu představ odolávat. I obyčejný farář s tím může mít problém. A pokud někdo takovému egopseudomesiášskému pokušení podlehne, dopadá to špatně. V lepších případech půjde o kněží, kteří si nechají líbat ruce, ale nepůjde jim vůbec o líbající je lidi. V horších případech věrní následovníci duchovního vůdce spáchají hromadnou sebevraždu. Nemluvě o zvěrstvech páchaných politickými diktátory.

A myslím, že samotného Jana Křtitele si můžeme představit jako dost radikální osobnost. Vystupoval ve starobylém prorockém oděvu, jedl kobylky, na poušti kázal živě a žhavě – nikoli vlažně. Bůh ví, co by chtěl po svých příznivcích, kdyby podlehl pýše. Janovo vystoupení získalo navíc v tehdejší Izraeli široký ohlas. Doba přezrála jak hrušeň v žáru léta. A – Bohu díky: Tentýž Jan Křtitel o sobě de facto říká, že on sám neznamená nic. Ani Eliáš, ani Prorok, nic než okamžik přímého přenosu proroctví klasických, léty prověřených.

Snad proto Ježíš o Janovi později prohlásí: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel.“ A zatímco Jan o sobě nemůže říci, že je Elijášem, Ježíš o Janovi klidně řekne: „A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít.“ Nicméně jedním dechem dodává: „avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.“ Jedině takto Jan dává smysl. Jako menší než nejmenší – jako služebník služebníků Božích. Takové poslání má mít podle našich katolických bratří i papež – a dobře, že to přinejmenším teoreticky deklarují. Sám Kristus vládne jako služebník služebníků služebníků Božích. Jan na Kristovu adresu říká: „On musí růst, já však se menšit.“ A Kristus sestoupil až z nebes proto, aby se umenšil ze všech nejvíc: Aby se narodil do jeslí. Aby za všechny položil život. Aby sestoupil do pekel. Abychom v prostoru, jenž od té doby vesmírem zeje, mohli růst všichni až k jeho podobě. Kristus se umenšil ze všech nejláskyplněji, a proto o sobě může prohlásit cokoliv, neboť to neplyne z pýchy.

Jan Křtitel nechce zavdávat žádnou záminku ke zbožšťování vlastní osoby. Proto i na zdánlivě nezáludnou otázku ihned prozřetelně odpovídá: „Já nejsem Mesiáš.“

Když na něj nepřestávají doléhat, aby jim alespoň trochu pověděl, co je zač, řekne jen: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izajáš.“ Jsem hlas toho nejživějšího z vaší Bible. Nemusíte donekonečna přemáhat zvědavost, co jsem zač. Hledejte raději Boha. Čtěte Bibli. V tom světle rychle pochopíte každého, koho potkáte na ulici či na poušti.

Jan tedy dle všeho neodpovídá: „Moje jméno je Jan Křtitel, míry 70-88-101, povím vám recept na kobylkovou smaženici…“ Ačkoliv by o něm tisk mohl sepsat celou změť pikantních informací (přestože by zaboha nemohli splašit nic o sexu). Avšak Jan toto interview neusnadňuje. Říká jen: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně.“ A nejsem ani extra originální hlas. Zaslechnete ode mě klidně třeba nejvybranější z Izajáše. Což je možná to nejdůležitější, co teď můžete slyšet.

Nebo jste o tomto adventu zaslechli stovky důležitějších hlasů? A co vám říkaly? A kam by bylo dobré ještě naštělovat uši? Na jakou vlnovou délku? Jaké zprávy nejlépe promění vaše životy? Na co nejdůležitějšího se soustředit? Máme jen jeden život. Srozumitelně uslyšíme vždycky jen jeden jediný hlas, který si zvolíme. Napříč informačním šumem.

A čí hlasivky my sami představujeme? Jakým hlasem se stáváme pro druhé? A kdyby se někdo zajímal o moje poslání duchovního, co bych mu řekl? Kdyby se někdo zajímal o duchovní kvality tohoto sboru, co bychom mu předvedli? Jsme lepší než druzí lidé? Jsme exkluzivně výběrový spolek? Definujeme se v první řadě jakožto reprezentace křesťanských tradic? Nebo snad ústředí morálních hodnot?

Nebo i na nás pasují Janova slova: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte“? Jistě, Kristus se nám dává poznat – ale nespoutáme ho do svých představ. Jistě, jsme Kristovo tělo – ale automaticky to neznamená, že bychom se nemohli zranit, zlámat či zemřít v důsledku bezDuchých pohybů… Jistě, Kristus je uprostřed nás – ale nejsem to ani já ani vy sami. Kristův Duch vane do konce věků nespoutaně mezi námi. A účelem církve není mocenská světovláda. Církev je spíše popelka Boží. I v nepřízni slouží. Urovnává cesty v prachu a popelu. Ano, nakonec rozlouskne nějaký oříšek a užasle z něho vytáhne svatební šaty. Leč stane se tak nečekaně. Právě uprostřed všední služby.

Kéž do poslední chvíle i skrze nás nezkresleně prochází hlas: „Urovnejte cestu Páně.“ Kéž i my sami urovnáváme cesty. Kde všude letos vnímáte poušť? Hlad, žízeň po lásce, po přijetí? Kudy už přes trní nemůže projít lidská noha? Jak by šly cesty zprůchodnit? Kde může vytrysknout voda ze skály, zprostřed bludného balvanu? Kde by šlo něco zalít? Kde by šly urovnat nějaké neurovnané záležitosti? Ve vztazích, venku, vevnitř, v klidu – uprostřed vánočního mumraje?

Svátky jsou na dosah. Poušť puká ve švech. Zvetšelé kulisy se hroutí. Nelásky praskají ve švech. Obavy pukají ve švech. Komplexy praskají ve švech. Osamělost puká ve švech. Marný hněv puká ve švech. Lži pukají ve švech. Lhostejnost praská ve švech.

Všude přichází Neznámý-Známý. Ten, kdo miluje víc, než jsme doposud procítili; Jak ještě ani neznáme. Kdo s námi provádí zásadnější proměny, než jaké dovedeme domyslet; „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“. Ten, kdo je s námi víc než my sami se sebou; Jak ani sebe neznáme. Kdo zná nás vespolek, jak sebe navzájem ještě zdaleka neznáme. Ten, kdo zná všechny a všechno… On musí růst, my však se menšit. „Urovnejte cestu Páně.“

Slovo poslání: 1K 3, 7-11