První čtení: Dt 28, 1-14

Základ kázání: L 1, 39-56

Požehnaný plod života Tvého, tak by nemusela znít jen klasická slova katolické mariánské modlitby. Úloha Marie v dějinách je dozajista jedinečná. Nechci podceňovat zaslíbení, že tuto ženu budou blahoslavit všechna pokolení, přestože zde jako evangelíci neslyšíme výzvu k mariánské modlitbě. Marie přivedla Ježíše Krista fyzicky na svět, což je samozřejmě klíčové.

Na druhou stranu se nenechme zmást jejím obrazem natolik, aby nám zastínil obyčejnou, do značné míry neznámou ženu. Ženu, což znělo v tehdejší společnosti samo o sobě dost málo významně – na periferii civilizovaného světa. Jednou ze zásadních hrdinek našeho příběhu se nestává nadčlověk, nadžena z epicentra celebrit, ale stává se jí naše prostá, spíš chudší sestra. Vždyť právě ona dost věrohodně zazpívá: „vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil“.

Naše příběhy v Božích očích nejsou o nic méně slavné než příběh Marie nebo Alžběty nebo jiných biblických osobností. A působnost Vzkříšeného stále znovu prolamuje a přesahuje pozemský život jeho biologické matky. I mezi námi přichází Kristus ke slovu, i v našich vztazích se opět ztělesňuje. Kéž bychom v sobě navzájem dohlédli jeho přítomnost. Kéž bychom dohlédli životy druhých jako nebývale plodné – z těch správných úhlů pohledu.

První podstatný úkol je nebránit Kristu v příchodu. Žena těhotná Mesiášem učinila pro jeho příchod v první řadě tolik, že nezabránila svému požehnanému stavu. Ve druhé řadě se stala dobrou matkou – ani my přece nedostáváme úkoly nad naše síly.

Prožívat těhotenství znamená v první řadě ponechat událostem volný průchod. Za druhé například: milovat, těšit se na nenarozené dítě, zpívat mu písně, připravovat na jeho přítomnost celou svou domácnost, opatrovat kvůli němu vlastí život dvojnásobně, intenzivněji vnímat jeho cenu…

Očekávat Krista znamená nechat se naplnit Slovem a otevírat se ve všech oblastech svého života. Jestliže budeš opravdu poslouchat Hospodina, svého Boha, spočinou na Tobě všechna požehnání, jak zněla podstata dnešního prvního čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Další podstatnou otázkou je, ke komu zajít v pravý čas na návštěvu. Marii anděl upozornil nedlouho před naším příběhem, že Alžběta čeká Jana Křtitele zázračně pozdě, podobně jako Marie Ježíška panensky brzy. Alžběta by nyní mohla pochopit Marii lépe než ostatní. Snad spolu snadněji dohlédnou smysl svých podivuhodných situací. Patrně proto Marie tak spěchá do Zachariášova domu. Vydávejme se bez váhání k lidem, kteří jsou v určitých obdobích nadměrně způsobilí stát se nám zpovědními vrbami i Noeho holubicemi – když naše vzájemně kladené otázky a odpovědi do sebe zapadají jak zámky a klíče, a tak v průběhu takových setkání připravujeme kus cesty Páně snadno a rychle.

V Marii Kristus ožil nejnázorněji, jak mohl – v podobě obyčejného dítěte. Nicméně nebylo samozřejmé, že ho Alžběta takto dokázala nazřít. Místo toho si mohla pomyslet, že Marie porodí obyčejného dítě. Alžbětiny oči se ovšem dívaly čistěji než průměrná zrcadla. Alžběta nejspíš znamenala pro Marii velkou oporu, když tak nadějeplně Mariinu cestu reflektovala. I nám přece dodá mnoho sil člověk, jenž dohlíží naše dary a smysluplné možnosti a bez zábran nás podporuje v tom, abychom je přiváděli na svět.

A tak se matka Jana křtitele setkává s matkou Ježíše Krista. Na první pohled jedna židovka potkává příbuznou, druhou židovku navlas podobnou. Ve skutečnosti si podávají ruce ta, která v sobě nese ztělesněnou gradaci historie Izraele, s tou, která v sobě nese ztělesněnou pointu historie vůbec. Oči dokořán otevřené rozpoznávají v setkání obyčejných žen na okraji civilizovaného světa takto převratné dění. I v našich nenápadných setkáních si stále podávají ruce jedna část dosavadní historie s jinou. Pokud tedy potkáš těhotnou příbuznou, anebo v jiný pravý okamžik třeba neplodnou neznámou, nepodceňuj význam takového setkání.

Kéž nám bohatství, nasycenost, všednost či vánoční stres nezaclánějí v čistých pohledech na sebe navzájem. Hospodin podvrátí naše vánoční stromky, pokud nám pro samý blahobyt zamezují ve výhledu do tváře druhého – i tak lze překládat Mariin blahozpěv. Hospodin prozáří naše vánoční stromky, pokud dotvářejí atmosféru našich setkání a hostin s poníženými, s chudými, s příbuznými i s těmi odjinud – se všemi, v nichž k nám přijde Pán, byť skrytý jak v těhotné Marii.

Alžběta se nezastavuje na povrchním úsudku, že nikdo není prorokem u sebe doma. Někdo je třeba těhotný Mesiášem u sebe doma. A nejspíš jde o velkou podporu pro Marii, když Alžběta vidí posvátnou důstojnost své společnice. Vnímá nevšední zjevení prozařující skrze obyčejnou příbuznou. V tu chvíli nastává ten pravý svátek, když se nám naši notoricky známí druzí najednou promění před očima jak Ježíš na hoře. Alžběta najednou hovoří s Marií jazykem vytříbené knížky, Marie pro změnu zpívá chvalozpěv. Na první poslech to nezní přirozeně. Na druhou stranu je přece krásné, když aspoň o svátcích posbíráme síly proměnit svá setkání v umělecká díla.

Taková atmosféra podle dnešního textu spontánně nakazí už dítě v prenatálním věku. „Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle.“ Jde o tak přesvědčivé a bezprostřední dění.

Zůstává ovšem zřejmé, že i přes vánoční euforii nemusejí být naše setkání povrchně veselá. I Marie se ocitala na počátku velice náročné životní kapitoly – už nyní jí mohlo přidělávat vrásky její podivuhodné těhotenství, i když očekávala Mesiáše. Navíc je možná ještě silněji stresující očekávat Mesiáše; na člověka padá tíha odpovědnosti, umocňuje se úzkost, aby něco nepokazil. Každému z nás asi občas táhne hlavou otázka, zda jsme dostatečně hodni. U druhých lidí vnímáme o mnoho snadněji a přímočařeji smysluplnost jejich životů. Ale u sebe samých? Proto se potřebujeme setkávat. Teprve spolu se stáváme celými lidmi, ukazateli směru sobě navzájem.

Nejspíš jde o velkou oporu pro Marii a koneckonců i pro Alžbětu. I my se potkáme v mnohých ohledech ještě nepřipraveni, nebo naopak zdánlivě za zenitem. Nepřipadáme si na své úkoly zralí… Jindy by naopak člověk řekl příliš opotřebovaní… Zdá se, že Hospodina vyloženě těší prokazovat nevšednost svého působení v situacích, které jsou z lidského hlediska marné. A navíc napříč vzájemnými setkáními tím mocněji probleskuje pravý čas, když se s druhými ve svých nezralostech i přezrálostech doplňujeme, podpíráme, zrcadlíme a tak dál.

„Marie zůstala s Alžbětou asi tři měsíce a pak se vrátila domů.“ Ve zlomových obdobích může být velmi posilující setrvávat dlouho a intenzivně spolu. Tušíme li, pro koho nabyde naše návštěva Boží důležitosti, neotálejme. Travme společně sváteční čas, byť třeba přetrvá nezvykle dlouho. Neopomíjejme tyto příležitosti ani v čas zdánlivě nejvšednější. A jestliže by kdo mohl přijmout nás, kéž nás přijme.

Slovo poslání: 1J 5, 1-5