(Kazatel: Petr Pazdera Payne)

První čtení: Iz 26, 13-19

Základ kázání: Zj 2, 11

Nový zákon hovoří o věčném životě. A je jistě vážnou otázkou, zda lze myslet věčný život bez věčné smrti. Biblický slovník říká: „Sluší poznamenat, že NZ mluví sice o věčném životě, o věčném ohni, o věčném trápení, nikde však o věčné smrti jako o naprostém zániku života, leda by výraz druhá smrt ukazoval tímto směrem.“ Řekl bych, že tímto směrem ukazuje. Fakt je, že otázka, co je to ta druhá smrt, byla jednou z mnohých otázek, s nimiž jsem šel studovat teologii. A zůstala jednou z mnohých nevyjasněností, s nimiž jsem z fakulty odcházel. Druhá smrt se nebrala.

Pokusím se jít na věc takříkajíc od lesa. A to cestou dalšího dotazování. Lze myslet věčný život? Lze myslet věčný život bez věčné smrti? Nelze si věčnou smrt představit daleko snáze než věčný život? Není to až na pozadí představy věčné smrti a nicoty, že před námi nabývá kontur cosi jako věčný život? Myslím, že ano. Ale třeba je to věc pohledu, nastavení, různého založení a různé schopnosti myslet a představovat si takové věci jako věčnost, časnost, nekonečnost, konečnost, věčnou konečnost, nekonečnou věčnost. Nicméně jestli nechceme vidět před sebou nic než konečnost, pak nám zřejmě spolu se svatým Pavlem a prorokem Izajášem nezbývá než ironicky zvolat: „Jestliže mrtví nevstanou, pak ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘.“

Fakt je, že termín, spojení druhá smrt se vyskytuje jen v knize Zjevení Janovo. Možná bychom mohli také říci smrt věčná, definitivní anebo snad tuplovaná. Smrt smrťoucí. Každopádně princip druhé smrti je obsažen v Novém zákoně pregnantně a v nepřehlédnutelné míře. Ke křesťanství patří varování, že aktivity našeho života mají dosah až za hrob, až za hranici vezdejšího života, jíž je smrt, řekněme smrt první. Že naše činy mají v sobě cosi definitivního, nevratného, neodvolatelného, absolutního. Jinými slovy, že se o konečné smrti může rozhodovat ještě v tomto životě vezdejším, dříve než nastane smrt první. Že věčná smrt je latentně stále přítomna.

Existuje zřejmě hranice, zpoza níž se nelze vrátit. Ježíš nás varuje před hříchem, který nelze odestát (Mt 12:32): „A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani na tomto světě, ani na budoucím.“ – Ani v tomto věku ani v budoucím. Ani v tomto životě ani v tom, který má přijít. Jsou tedy dva světy, dva věky. A dvě smrti.

Ta druhá smrt je něco jako smrt duše. (Mt10:28): „Nebojte se těch, kteříž zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti; než bojte se raději toho, kterýž může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.“ Všimněme si, že když se mluví o té absolutní, fatální věčné smrti, mluví se také o peklu.

Nevím přesně, co myslela církev učením o smrtelných hříších, ale řekl bych, že v nejhlubší podstatě jde právě o toto: Na některé věci se opravdu umírá – až na věčnost. Některé hříchy mají fatální důsledky pro naši duši.

Možná, že to, co tu teď předestírám, působí jako středověké malby Posledního soudu včetně pekla, asi je to dost nemoderní a na dnešní dobu až přespříliš apokalyptické.

Ale není křesťanství ještě dávnější než Středověk? Nespočívá důraz reformace a protestantismu právě na návratu do dob evangelijních a tedy do Starověku, na nějž Středověk poměrně plynule navazuje? Je zřejmé, že v těchto dávnějších dobách lidé řešili víc než dnes otázku spásy. Výslovně se v dnešní době o spáse a potřebě spasení rozhodně nemluví; snad se – jak někteří míní – ona potřeba skrývá za takovými cíli jako je štěstí, zdraví, pohoda, smysl života. Nevím.

Nebude asi „od věci“ s evangeliem přijmout i určité myšlenkové kategorie, představy, obrazy světa. Nebo se těmto myšlenkám a představám aspoň principiálně nebránit; naopak, je důležité snažit se je pochopit a vyložit, interpretovat.

Myslet na poslední věci, na to, co je za smrtí, patří podle mého názoru ke křesťanské víře. A tyto poslední věci, tuto eschatologii, nelze vypreparovat či jinak bez zbytku oddělit od apokalyptiky, tj. jak se říká: vylévat dítě i s vaničkou, ba dokonce bych řekl, že naše naděje je svým způsobem s apokalyptikou spojena. Koneckonců poslední kniha Písma se jmenuje Apokalypsa Janova. A tak bychom se neměli nikterak snadno zbavovat termínů jako věčná smrt, peklo, nebe, věk budoucí.

„Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmiť ta druhá smrt nemá moci…“ – Zjevení 20,6.

„Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá“ –Zjevení 20, 14.

Kdybychom tu citovanou větu z Apokalypsy rozebrali přísně logicky, vyplývalo by z ní, že nastane smrt smrti či smrt smrtí, jakási smrt na druhou, že smrt bude překonána, vylikvidována, zjednodušeně, schematicky řečeno: dva zápory se vyruší. Už to je dobrá zpráva, evangelium. Smrt sama sebe požere. Výborně. Ale vedle smrti má být zlikvidováno i peklo. Peklo, to je živoucí smrt. Říše smrti, podsvětí, v němž živoří ti, kteří smrti, peklu propadli, kteří nemají podíl na vzkříšení.

Řekli jsme si, že o té druhé smrti se zřejmě rozhoduje v souřadnicích tohoto světa. Že peklo a věčná smrt sahají svými chapadly do života vezdejšího a časného. Nu a s tím souvisí další věc, kterou bych rád naznačil: Lze vypozorovat, že čím méně se bere toto peklo vážně, čím víc se popírá a čím měně se ho lidí bojí, tím víc mu propadají. Jak praví jeden španělský filosof (Ortega y Gasset): „Ten, kdo se necítí opravdu ztracen, je ztracen bez milosti.“ Venkoncem se lze octnout ve vleku pekla, být jeho nástrojem, provozovat jej.

V evangeliích Ježíš vícekrát hovoří o vlcích a ovcích. Nechá-li se kdo vlky zastrašit, přizpůsobuje se jim a sám se stává také vlkem. Vlk musí s vlky výti, uchvacovat, požírat ovce. Participovat na mechanismech pekla.

Existuje fascinace mocí, fascinace zlem, protože se zdá být mocné, všemocné, zdá se být tím nejmocnějším na světě. Někteří spoluobčané větří moc (politickou či ekonomickou) a jdou za touto mocí hlava nehlava, dávají se na stranu síly, jsou fascinováni mocnostmi, jakkoli nehumánními, a spojují s nimi budoucnost. Není tohle snad zahrávání si se smrtí druhou? Řekl bych, že ano.

Nemůžeme soudit, zda ten nebo onen propadl věčné či druhé smrti, ale můžeme pozorovat, že nastávají konstelace, v dějinách i v současnosti, kdy jsou věčnost a s ní i věčná smrt a peklo systematicky popírány – a přitom se peklo děje na zemi v podobě holokaustu, genocidy, hromadného vraždění. Provozuje se ve velkém smrt násilná, smrt nepřirozená, smrt vražděním. Jako by ti, co věčné smrti propadli, vládli smrtí časnou, jako by byli obdařeni nadpřirozenou smrticí mocí, jako by se cítili být pány nad životem i smrtí druhých. Víra ve věčnost, ve věk budoucí, ve věčný život a s ní i v jeho odvrácenou stranu, stín, protiklad, tj. věčnou smrt, přitom bývá zákonitě programově a násilně těmi mocnými potlačována. Propadlým smrti a peklu nejde zřejmě jen o tělo ale i o duši svých obětí.

Můžeme kupříkladu pozorovat, jak se současný komunistický čínský režim snaží vymýtit mezi obyvatelstvem víru v Boha, jak chce vězněním, pracovními či tzv. převýchovnými tábory, vražděním, mučením a strachem z pronásledování vymlátit z lidí duši. O něco takového ostatně šlo i komunistům u nás v padesátých letech. (A možná o to komunistům jde, přiznaně či nepřiznaně, vědomě či nevědomě, v umírněné či kruté podobě, v podstatě vždy.) Náboženství je podle prohlášení čínské vlády něco, co je třeba z těla společnosti vyříznout jako nádor. A můžeme pozorovat, jak se vyznavači různých náboženství drží statečně své víry, ačkoli jsou vládnoucími katy nuceni k tomu, aby se jí zřekli, aby odvolali a káli se. Jsou vystavování extrémním zkouškám a ti, kteří odvolali, mívají výčitky svědomí. Co k tomu říct jiného, než co praví Ježíš: Běda tomu, skrze koho přicházejí pohoršení! Běda tomu, skrze koho přicházejí svody!

Někdo možná namítne, proč propírat jenom Čínu? Proč nemluvit o pronásledování a teroru třeba v Severní Koreji nebo v Nigerii nebo v nějaké militantní islamistické zemi. Samozřejmě, mohli bychom mluvit o mnohých státech, v nichž jsou porušována lidská práva a v nichž je náboženství potlačováno. Ale příklad Číny je markantní, Čína je velmoc, která představuje tu nejděsivější možnost globalizace, spojenou s popřením práv člověka a základních evropských hodnot. V Číně jsou ke sledování občanů, k pronásledování a také k mučení a likvidaci odpůrců používány ty nejmodernější technologie. V neposlední řadě jsou příslušníci nepohodlných náboženských a národnostních skupin poráženi a využívání na orgány.

Nicméně hlavní důvod, proč jsem vybral jako příklad ateistického nebo spíš anti-teistického režimu současnou Čínu, je ten, že někteří naši vrcholní politici se paktují s čínskými diktátory a že čínští agenti provozují svůj vliv v naší zemi. Je také ostudné, že náš stát zatím (9.9.018) valné většině pronásledovaných křesťanů z Číny, žádajících nás již dva a půl roku o azyl, zamítá jejich žádosti. Zřejmě příslušní úředníci větří moc, tak jako jejich nadřízení.

Slýchám dnes častěji, stejně jako kdysi v dobách před rokem 1989, že to či ono nepatří do kázání. Je to trochu, jako kdybychom říkali: o tomhle či o onom nebudeš přemýšlet. Sestry a bratři, jestliže chceme žít v pravdě a jestliže si chceme zachovat duševní zdraví, pak není radno témata, která se nás opravdu dotýkají a která nás trápí, tabuizovat, a už vůbec ne v kázáních; kázání přece nemají být znovu a znovu přehrávanou nebo dokonce zaseklou gramofonovou deskou. Dění ve společnosti navozuje otázky, na něž se snažíme najít odpovědi v Písmu. To, co se děje kolem nás vytváří takzvanou homiletickou situaci – tak jsem se to učil na teologické fakultě. Farář, je-li poctivý a nechce-li být tajnosnubný, měl by nastínit otázky, na jejichž pozadí kázání vznikalo, anebo dokonce byly popudem k výběru textu, k přípravě a vypracování kázání. A to jsem právě učinil.

Máme-li dnes obavy o osud a vývoj naší společnosti, o osud demokracie, o naše směřování, pak vězme, že při tom všem jde také a zejména o boj duchovní, jak píše apoštol Pavel v dopise do Efezu (6,12), o boj proti duchovním mocnostem zla, proti temným silám ovládajícím svět nebo jeho části. Nejde jen o to, co se děje ve sféře politické, ekonomické a mocenské, jde především o to, co se děje s lidskými dušemi; některé počiny, některá rozhodnutí, některá selhání a podlehnutí pokušením mohou mít fatální důsledky pro každého člověka, pro jeho duši.

Naše bojování tedy není bojem proti tělu alebrž proti temným světovládám, mocnostem a zlým dějinným silám, dí svatý Pavel a pokračuje nabádaje nás, abychom pro tento boj oblékli zbroj víry: pravdu, spravedlnost, pokoj, víru, modlitbu. (Ef 6. kap.)

Smrt druhá, věčná, absolutní je v naší perspektivě zastíněna smrtí základní, prostou, časnou. Ta smrt první je smrt každého tvora, je to smrt naše, ale také – smrt Kristova, a ten, jak věříme, svou smrtí smrt přemohl. Skrze Kristův kříž můžeme být vysvobozováni od smrti druhé, od smrti věčné, smrti smrťoucí, smrti navěky.

(Zj 20:6): „Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moc…“ AMEN

Slovo poslání: Zj 22, 11-14 + Zj 2, 11