První čtení: J 17, 6-19

Základ kázání: Sk 1, 15-26

 

Událost, o které jsme nyní četli, se odehrála po Ježíšově nanebevstoupení, před sesláním Ducha svatého o Letnicích. Apoštolové zůstávali po Ježíšově nanebevstoupení pospolu. A vytrvale se modlili, ještě s užším shromážděním žen včetně Ježíšovy matky Marie a Ježíšových bratrů. Pár lidí utvářejících základ budoucí církve zůstalo pohromadě. Pár lidí utvářejících základ budoucí církve, připravených své společenství dál sjednocovat, prohlubovat i rozšiřovat v Kristově Duchu. Nepodléhají pocitům vlastní bezvýznamnosti, ale připravují se v otevřenosti modliteb na další významné Boží události, které se jich mohou osobně týkat.

V tom krátkém období také vystoupil apoštol Petr ve shromáždění čítajícím přibližně sto dvacet lidí. Sto dvacet – desetinásobek počtu dvanácti apoštolů. Upřímně věřící k sobě magneticky přitahují další. Základ církve se spontánně rozšířil.

Petr teď začíná hovořit o zvláště temné epizodě z těch předcházejících dní. O ztrátě Jidáše. Také s tím temným je potřeba se konfrontovat. Nezamést pod koberec ani ty traumatické zkušenosti, které se téměř nedají zpracovat. Ale dělat si také v nich jasno. Zorientovat se na základě biblických svědectví a předešlých zkušeností víry.

Petrova výpověď o Jidášovi zní sama o sobě dost znepokojivě. Nejednomu z nás asi připadá vzdálené vykládat Jidášův konec v podstatě jako nutnost, s níž navíc už dávní svědkové víry nějak prorocky počítaly. A velmi bezútěšně působí i popis Jidášovy smrti samotný: „střemhlav se zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly“… Jeruzalémští až dodnes říkají Krvavé pole onomu poli, které si Jidáš koupil z peněz, jež obdržel za zradu svého Pána… To všechno zní děsivě.

Oslovuje mne na tom, že bibličtí svědkové nezavírají oči před ničím, co se děje. Připouštějí si tvrdou realitu ve své úplnosti. Nepřibarvují ji ani před Kristovou tváří. Za Jidášovým životním příběhem se ukazuje bez příkras, že Boží působení v našem světě vyvolává odpor. Mobilizuje zakořeněné síly zla, které pak působí v lidských srdcích. A neměli bychom je podceňovat – mohou vést k opravdové destrukci i k sebedestrukci. Zlo tedy zcela ovládlo i jednoho z Ježíšových nejbližších. Nevíme, z jakých přesně důvodů. Objevují se později různé teorie o Jidášových pohnutkách. Pokusy pochopit, co přesně se odehrávalo v jeho mysli a jaké byly jeho motivace. Biblické svědectví samo o sobě však zůstává velmi strohé. Naznačuje, že Jidáš překročil hranici, za kterou neradno zacházet. Za níž se odehrálo něco, co snad už ani pořádně pochopitelné není. Motivy zla jsou v posledku iracionální a zastřené v temnotách. Ale co je tím podivuhodnější – i Jidášův čin byl nakonec zahrnut do Božích plánů; ne jako vítaný čin, ne jako vytoužený čin, ne jako kýžený čin – ale jako projev zla, s nímž se též od pradávna počítá a v jehož atmosféře také nakonec zazářila Kristova sláva. Ani v ní Ježíš nezůstal navěky opuštěn. I v ní byl nakonec vzkříšen. Kristovo světlo přemáhá veškerou temnotu našeho světa. Odkrývá Boží slávu i v soukolích nejtragičtějších mezilidských selhání a nejhroznějších událostí.

Avšak Jidáš sám v našem světě skončil podivně bez pointy. Uzavřen do sebe, do vlastní temnoty. Do nesmyslného svědectví o absurditě zrádného rozhodnutí. Střemhlav se zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. To znamená, že skončil padlý, rozpolcený a rozervaný. Vystoupilo tedy na světlo, že i taková věc se může stát. Dál nevidíme. Víc o Jidášovi nečteme.

Co dál vidíme, je smysluplné pokračování Kristovy církve. Životů, které nekončí pádem, rozpolcením a rozkladem, ale pokračují dál pozvedávány, sjednocovány a propojovány v Kristu. Na ně má smysl se nadále soustředit.

Za velmi inspirativní považuji už jenom Petrovu touhu doplnit prázdné Jidášovo místo. Počet dvanácti apoštolů měl symbolický význam: Dvanáctka jako prazáklad dvanácti kmenů nového Izraele. Zastoupit ztraceného a doplnit zbylých jedenáct mělo tedy dost jedinečný a neopakovatelný význam v daném kontextu. Ale za nadčasovou považuji Petrovu péči o kompletnost a o zajištění další soudržnosti určitého okruhu věřících. A také ostatní apoštolové se k této péči také připojují v následující modlitbě. Starají se o společenství se zájmem a poctivostí zahradníků, hledajících pro každou květinu nejlepší umístění a nejvhodnější podmínky. Nebo jak dobří a zodpovědní hospodáři. Nemávnou lhostejně nad vývojem rukou. Neponechají rozbité společenství jen tak, ať se dál mění či rozpadá samospádem. Neříkají si ani: Dvanáct je beztak málo – neznamenáme sami o sobě nic zvláštního, a je-li nás o jednoho víc, nebo méně, stojí či padá na tom svět? Nepřistupují k dalšímu vývoji z pohledu víry vlažně ani poraženecky. Neodcházejí k soukromým starostem na úkor společně sdílené Kristovy věci. Touží co nejdůsledněji navázat niť původního a zaslíbeného záměru, Jidášovou smrtí přervanou. Zazdít to rozbité, uprázdněné místo hned na začátku. Dříve než začne zatékat do celého domu. Nezanedbat hned na začátku, co v budoucnosti dostane perspektivu pro mnohem širší okruh věřících.

Shodnou se na dvou kandidátech na uprázdněné místo. Z těch, kteří zažili Ježíšovo působení od Janova křtu až po nanebevstoupení, a tedy ho mohou se zvláštní důvěryhodností dosvědčit. Jedním kandidátem je Barsabas, zvaný Justus, což mimochodem v překladu znamená Syn soboty, zvaný Spravedlivý. A druhý Matěj, což znamená Boží dar. Výběr těchto dvou se prosadil se zvláštní váhou. Výslednou volbu však apoštolové neponechali žádným subjektivním sympatiím, antipatiím či jakýmkoliv jiným svým vlastním kritériím, byť by jim osobně připadala dost silná, neprůstřelná a výhodná. Ale hledají prostě Boží vůli. Opravdu jen Boží vůli.

Modlí se spolu: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Pak volbu dokončí dosti odvážným způsobem: Rozhodne los. Mnohým z nás může připadat dost vzdálené i ono spolehnutí se na los. Rádi si udržujeme kontrolu a rádi o věcech rozhodujeme co nejkvalifikovaněji sami. Ovšem na druhou stranu je fakt, že jen Bůh vidí neomylně do srdce člověka – a los představuje podmanivý symbol pokory před Boží tváří. Pokory úplně oproštěné od jakýchkoliv osobních pocitů či dojmů.

Není bez zajímavosti, že i v našich českobratrských církevních řádech zůstává místo pro takto odevzdaný krok při volbě církevních funkcionářů. Přestože právě protestantské denominace si zakládají na své demokratické povaze. (A právě toto protestantské smýšlení stálo i u kolébky americké a západoevropské demokracie vůbec.) A přestože i v našich českobratrských církevních řádech máme silně zastoupen tento demokratický prvek, stojí v nich rovněž napsáno, že v případě nerozhodné užší volby rozhodne los.

Zároveň je ale fakt, že v Novém zákoně nacházíme jen jednu jedinou zmínku o takovém apoštolském losování. A také že ani ono doplnění okruhu dvanácti neprobíhalo od začátku jen jako nějaké živelné slosování Sportky, ale předcházely mu dlouhé, soustředěné modlitby, výklad Písma i užší, vědomý a soustředěný výběr kandidátů. A to na základě jejich zvláštního osvědčení v dané situaci – tedy zažívali Ježíšovo veřejné vystoupení od začátku až do konce (od křtu po Nanebevstoupení), a tím pádem mohou být obzvláště věrohodní na dané pozici.

Nakonec, v upřímné důvěře v postupné sjednocení Boží a lidské vůle, byl zvolen Matěj. Ještě další zajímavou pointou je, že o Matějovi se jinak už v Bibli nedočteme nic. A přesto se stal součástí základního okruhu apoštolské církve.

Té církve, která dál náleží Ježíši Kristu. Té, na níž záhy o Letnicích spočinul Duch svatý. Té, jejímž prostřednictvím jsme i my vtahováni do centra dění, které můžeme dál s Boží pomocí spoluutvářet a jehož štafetu můžeme také my s odpovědnou péčí předávat těm, kdo přijdou po nás.

 

Slovo poslání: 1J 5, 9-13