24. 12. 2017 – Iz 52, 7-10
První čtení: L 1, 39-56
Základ kázání: Iz 52, 7-10
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“, provolal prorok v období návratu z babylonského vyhnanství. Na spadnutí je návrat judského lidu do vlasti otců, což ovšem znamená mezi trosky zašlé slávy a stability. Avšak uprostřed přichází Bůh.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“. Stejně tak o pět set let později za římské okupace, v chudém Judsku na kraji civilizace, v zemi poznamenané staletími cizozemských nadvlád, v systému se zkorumpovaným úředním i chrámovým provozem, v zemi, kde vládne Herodes, nadto zde panuje značný duchovní chaos, vyskytují se dokonce i případy náboženského terorismu, i v této době zní svébytným způsobem: „Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky.“
„Tvůj Bůh kraluje“, Marie se rozezpívá: „Duše má velebí Pána…“ Kdo chce, ať Mariinu chvalozpěvu o Boží vládě uvěří. I když Marie nepůsobí jako vyloženě prominentní svědek. Ale kdo nerezignuje na dobrá očekávání, ať zkusí důvěřovat i jejímu hlasu.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“. Už brzy… Uprostřed neslavných zbytků judské říše… Už brzy se narodí dítě ve chlévě.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“. Zní také dnes, když se obáváme o stabilitu současného světa. Přidělávají nám vrásky globální hrozby – mezinárodních konfliktů a krizí, teroristických útoků, ekologických katastrof… Vidíme některé země troskotat politicky a ekonomicky. Nikdy nevíme přesně, nakolik může být ohrožena stabilita Evropy. Koneckonců i kdybychom po obvodu hranic postavili zeď vysokou padesát metrů, nikdy nedokážeme zcela elemininovat všechna rizika. Ostatně i napjatý stav současného státu Izrael pořád symbolizuje, jak neklidná je celá naše planeta, dokud nespočine v Tobě, Bože… V každé zemi se stane zázrak, když dítě vyroste z kolébky až do dospělosti. Člověk se může buď stále více bát, anebo stále více se odevzdávat naději přicházející odjinud.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“. Zní také kamsi do našich vnitrostátních poměrů. Přestože v Čechách na první pohled nic viditelně nechátrá, nepočítaje sociálně vyloučené čtvrti. A sociálně vyloučených čtvrtí si člověk raději nechce příliš všímat, přestože Ježíš by se mohl narodit klidně tam. Celkově u nás však nepanuje bída. Ale co když společenská atmosféra koroduje pod povrchem? Žijeme v opravdu dobře zbudované společnosti? Nepřipomíná v určitých ohledech naopak spíš Babylon? Odkud zní utěšující hlas? Co chce upevnit v Čechách, když volá:
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“. Tento hlas může zaslechnout i naše církev. Ve chvíli, kdy ani není zřejmé, zda našich členů stále ubývá, anebo pomalu začne přibývat. Někdo si třeba nostalgicky vzpomene na zašlou prvorepublikovou slávu. Nevyhrabali jsme se ještě z postkomunistické deprese. Vrásky nám přidělává například otázka samofinancování církve. Hledáme svoje nezaměnitelné místo v současné společnosti – ptáme se, kde se nalézá. Hledáme základ, na nějž nás staví Bůh sám.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky,“ může svým způsobem každý z nás zaslechnout osobně – ve své osobní nestabilitě, křehkosti, vratkosti, zranitelnosti. Někteří z nás v kůži typických západoevropanů. Vánoční výzdoby i dárků dostatek, domácnost slušně poklizená. Ale stejně se občas projeví skrytější úzkosti, smutky, pocity prázdnoty, tušení, kde Boží plnost stále schází, žízeň a vyprahlost. Těhotní touhou bolestně pociťujeme pustá místa, láskou doposud nenaplněná. Nebeský Jeruzalém se nalézá ještě částečně mimo naše domácnosti. Neumíme si tu pravou sváteční atmosféru vykouzlit sami. Duch přijde, když chce. Přichází, kudy chce. Nepozorovaně, nezávisle, neovladatelně, nečekaně, někdy možná dost nenápadně, leč nezadržitelně.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky.“ Mohou snad přese vše zaslechnout i lidé, kteří prožívají letošní svátky opravdu ztroskotaně, zhroutily se jim velké jistoty, někdo umřel, někdo se s nimi rozešel, anebo nemají pořádně na dárky, mají problém se jako rodina sejít, nemají možnost sejít se doma – podobně jako ani rodina Ježíškova se nesešla v útulnějším prostředí než ve chlévě… Ne všichni mají sílu zaplesat zvučně, ale i plačícím přece Kristova útěcha přednostně patří.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky.“ Mohou snad zaslechnout i lidé, kteří neznají pravý smysl Vánoc. S vánoční atmosférou obchodních domů se nespokojí, a zároveň nedohlížejí hlubší smysl. Jestliže ovšem existuje nedozírná hloubka, potom i zemětřesení odkrývají naději.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky.“ Mohou snad zaslechnout i lidé, na které nikdo pořádně nevzpomněl. Kteří zůstali úplně sami. Kéž jim Bůh pošle někoho, kdo ztělesní význam těch slov. Protože bez druhých lidí je o Vánocích věru těžko. Jako když se vracel lid z babylonského zajetí mezi jeruzalémské trosky, vracíme se k sobě navzájem, někdy i různě poničeným a rozbitým.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky.“ A někdy nám je líto, že jsme ztroskotali i proti vlastním očekáváním. Ztroskotali jsme ve svých dobrých snahách, rozložily se i naše ušlechtilé plány. Selhávali jsme v plnění Boží vůle.
Nezbývá troskám než přijmout radost, která přichází odjinud. Nezbývá troskám než odevzdat se laskavým rukám budujícího. Nezbývá než přijmout návštěvu v provizorních polních podmínkách.
Vrcholí adventní období příprav, období očekávání. Ustává čas pro vyklízení domu před vzácnou návštěvou. Ale možná, že člověk prostě vše dobře připravit nestačil.
Je nezdvořilé zvát návštěvy do neopraveného domu, který částečně chátrá, zejí v něm díry a nelze vytopit. Ale Ježíš přichází právě do těchto našich domů, nepohrdá námi, sám nám pomáhá uvést vše do pořádku. „Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky.“
Je nezdvořilé zvát návštěvu na hostinu do neuklizeného domu. Ale Ježíš se nás už sám ujímá, všelijak ztroskotaných, a sám nás pohostí svou svatou Večeří.
„Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů.“ – Zvěstoval Izajáš Hospodinovu moc v období návratu z babylonského zajetí. „Hospodin obnažil svou svatou paži“. Náš Pán si vykasal rukávy. Zní to bojovně a mocně, tak to také skleslí navrátilci z exilu slyšet potřebovali. Jaký je další, betlémský význam těch slov? Hospodin obnažil svou lásku. Vystavuje ji jako dítě v jeslích. Odkrývá ji jak chléb na prostřeném stole.
„I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha.“ Ano, před dvěma tisíci lety věděli o Ježíškovi Josef, Marie, osel, vůl, několik pastýřů… Dnes už skutečně i na opačných koncích světa mají tušení o tom, co je to dítě zač. Dobrá proroctví se naplňují.
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky,“ spatří i naše zdejší dálavy spásu našeho Boha. Oblasti, které jsou Bohu doposud vzdálené vnitřně mezi námi. Spatří ji i lidé okolo nás, bratři a sestry, sousedé, příbuzní, známí, přátelé, nepřátelé…
„Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky“.
Zpívejme píseň 289…
Slovo poslání: Fp 4, 4-8